číslo 48
vychází 15. 11. 2004

Televize
a film

TV TIPY

Pondělí 22. 11. 2004 ČT 2 - 21.30 hodin

Černý Petr po jugoslávsku

Plejáda jugoslávských filmařů (Goran Paskaljevič, Srdjan Karanovič, Goran Markovič, Rajko Grlič, Lordan Zafranovič, Emir Kusturica), kteří svá první díla natáčeli převážně v 70. letech, vystudovala na pražské FAMU. Proto byli souhrnně označeni za "českou školu", i když jejich styl i námětové zakotvení se lišily. Přinejmenším jejich prvotiny však prozrazovaly vliv prostředí, v němž studovali, vzdávaly hold mezitím již zardoušené hostitelské kinematografii. Přebírali zejména prvky dokumentaristického, humorně nadsazeného náhledu, jak jej razili Miloš Forman, Ivan Passer či Jaroslav Papoušek.

ČT nyní nachystala trojici raných snímků Gorana Paskaljeviče. Prvním z nich je Hlídač pláže v zimním období (1975). Kdysi se uváděl i v tuzemských kinech, ale pod tímto názvem bychom jej hledali marně - televizní dramaturg zapomněl, že se snímek promítal jako Strážce pláže v zimním období. A čeští diváci si na něj museli počkat plných šest let, natolik podezřelou se místním cenzorům zdála formanovská poetika, kterou Paskaljevič vynalézavě uplatnil na jugoslávské poměry.

Irfan Mensur tu hraje poněkud nekňubovitého, nicméně veskrze sympatického mladíka Dragana, jenž se jen s velkými překážkami staví na vlastní nohy, obtížně hledá sebeuplatnění, těžce prosazuje svou představu o rodinném štěstí, které se liší od maloměšťáckých jistot rodičovské generace. Vliv Formanova Černého Petra je nesporný, ovšem současně si všimneme většího akcentu na společenské reálie. Dragan se ožení s podobně ostýchavou dívkou z "lepší rodiny" (její rodiče dokonce odmítnou přijít i na svatbu), ale ani ta nevydrží věčnou existenční nejistotu a pokorně se vrátí domů.

Režisér věrohodně postihuje Draganovo zázemí, směšně znesvářené rodiče i příbuzné, hýřící bezpočtem dobře míněných rad. Má přesně vystiženy jednotlivé postavy už pouhým vzhledem a baví sebe i nás jejich uváděním do trapasovitých situací, kdy padá předstíraná důstojnost. Ale za humornými epizodami se skrývá vážnější podloží. Když Irfan shání nějaký zdroj obživy, dostává samé ponižující, neperspektivní nabídky - mohl by účinkovat ve fotografickém pornoseriálu, dozírat na přímořskou pláž v mimosezónním období, ale nejspíš skončí stejně jako mnozí jeho vrstevníci, také odjede za prací do zahraničí...

JAN JAROŠ

Úterý 23. 11. 2004 PRIMA - 22.10 hodin

Rychlejší než smrt

V Redemptionu se koná střelecká soutěž. Tentokrát má opravdu výbornou účast. Kdo z účastníků zvítězí? Záhadná pistolnice Ellen, která z nějakého důvodu nenávidí pořadatele - "starostu" Heroda, zkorumpovaný a krutý Herod, zvyklý vítězit za každou cenu a vládnoucí celému městu, mladík Kid, prodávající zbraně a střelivo a tvrdící o sobě, že je slavný bandita a Herodův syn, padre Cort, bývalý Herodův partner ve zločinu, který se dal na cestu pokání a soutěže se účastní proti své vůli, nebo neznámý zabiják, kterého si na Heroda najali zoufalí obyvatelé Redemptionu?

Režie Sam Raimi. Hrají Sharon Stoneová, Gene Hackman, Russel Crowe, Leonardo DiCaprio a další.

Středa 24. 11. 2004 NOVA - 20.40 hodin

Apollo 13

"Nejúspěšnější neúspěšná" akce v dějinách americké astronautiky se odehrála ve dnech 11. až 17. dubna 1970. Tehdy po pečlivých přípravách, zcela bez povšimnutí veřejnosti, která už podobné lety brala jako samozřejmost vystartovala k měsíci posádka ve složení Jim Lovell, Fred Haise a Jack Swiger, který na posledních chvíli nahradil kvůli zdravotním potížím původního člena posádky, Kena Mattingliho. První dny letu proběhly hladce, ale pak, 13. dubna se v reproduktorů v řídícím středisku ozvalo legendární "Houstone, máme problém."

Režie Ron Howard. Hrají Tom Hanks, Bill Paxton, Kevin Bacon, Gary Sinise, Ed Harris, Kathlen Quinlan a další.

Čtvrtek 25. 11. 2004 ČT 1 - 20.00 hodin

Dokážeme spolu žít?

Se scenáristkou a režisérkou Alicí Nellis budeme muset (rádi) počítat i do budoucna. Překvapila už svým debutem Ene bene a nastoupenou cestu precizních, přitom komediálně odlehčených rodinných analýz s úspěchem rozvíjí. Ve snímku Výlet se již vzdává vyklenutější dramatické stavby, spoléhá na průkaznost řetězce povětšinou jen nakousnutých, ale nedořečených epizod, které rozvětvená rodina zažívá během své cesty na Slovensko. Poslání je nadmíru vážné - urna s popelem má být podle posledního přání zesnulého odvezena právě tam. Postupně se ukazuje, že ledasco je jinak, celé putování poznenáhlu odhaluje dosud skrývané, letitým mlčením upevňované výčitky a konflikty.

Nečekejme módní morbiditu: vše překrývá nenápadnost. V příběhu se hromadí drobné výhrady, nicotná nedorozumění, která sama o sobě nic neznamenají, ale v celkovém součtu vytvářejí obtížně překonatelnou bariéru. Režisérka ovšem sděluje také to, že žádná minulost nemůže ospravedlňovat současnou bezradnost jak dále nakládat se životem, kde hledat záchytné body, že člověk vlastně neustále začíná znovu. Záměrně pomíjí jakékoli společenské kontexty - avšak i ryze privátní osudy mimoděk prozrazují mnohé o podmínkách, v nichž žijeme.

Režisérka ráda pracuje s glosovitými rozmluvami, náhodnými poznámkami, jejichž střípky bezvadně charakterizují jednotlivé postavy i probíhající dění. Vyprávění dominují Iva Janžurová se svými oběma dcerami, Theodorou a Sabinou Remundovou, do sestavy platně vplouvá i Igor Bareš v úloze dobráckého (a proto podváděného) muže, zaujme i Naďa Kotršová v roli svéhlavé babičky. Každý z herců zvládá svůj part spolehlivě, ovšem pozornost na sebe poutá hlavně Janžurová svou výrazovou proměnlivostí, fascinuje hlasem rozpjatým od skleslé nedůtklivosti přes podrážděné odsekávání až k očistnému ztišení.

Velký kus práce odvedl kameraman Ramunas Greičius, jenž zobrazované události postihuje v nenápadných, civilistních obrazech podřizujících se tlumené barevnosti. Výlet patří mezi nejvýmluvnější díla, jaká v posledních letech u nás vznikla.

JANA CIMBUROVÁ

Pátek 26. 11. 2004 ČT 2 - 20.55 hodin

Tereza Brodská a Lenka Reinerová v baru Krásný ztráty

Talk-show Krásný ztráty se vyznačuje často nečekanými a velmi zajímavými setkáními osobností, které by nás asi nenapadlo dávat dohromady. Bude tomu tak i v dalším vydání tohoto pořadu.

Tereza Brodská je dcerou hvězdného hereckého páru - Jany Brejchové a Vlastimila Brodského. Zdálo by se, že k herecké dráze byla předurčena, podle svých slov ji od ní však rodiče zrazovali (prý i tím, že se před kamerou ocitla už jako velmi malá). Herečkou se nicméně stala. Vystudovala konzervatoř a prošla divadly v Plzni, Na zábradlí, Činoherním klubem, hostovala Na Vinohradech. Hrála v řadě filmů i televizních inscenací. Nyní se setkala s poslední žijící pražskou německy píšící spisovatelkou Lenkou Reinerovou.

Ta má (po mimořádně složitém příběhu plném emigrací a kriminálů) ve svých osmaosmdesáti letech stále neuvěřitelné množství elánu. V současné době usiluje o založení Pražského literárního domu německy píšících autorů. Na otázku, je-li více Češka, Němka nebo Židovka, odpovídá: "Cítím se být především Pražankou. Mám jeden nesplnitelný sen - chtěla bych mít pas, kde by stálo: Lenka Reinerová, občanka Prahy. To by mi vyhovovalo, ale vím, že mi takovou věc nikdo nesplní."

Zatím je "pouze" čestnou občankou naší metropole. Tady se i narodila - 17. května 1916 v Karlíně, tady navštěvovala německé gymnázium a od roku 1936 pracovala jako novinářka v emigrantském časopise Arbeiter-Illustrierte-Zeitung. V roce 1939 musela opustit republiku a přes Francii a Maroko (kde byla internována v zajateckých táborech) se dostala do Mexika; tam působila na vyslanectví československé exilové vlády. Během války zahynuli všichni její příbuzní. Na začátku 50. let strávila 15 měsíců ve vyšetřovací vazbě v ruzyňské věznici. Po roce 1969 nesměla publikovat, živila se překlady a tlumočením a její díla vycházela v Německu. Přes svůj věk je stále čilá. Píše a sleduje dění okolo sebe, mimo jiné i současný český film. "Myslím si, že se velmi dobře chytil. Máme řadu nadaných mladých lidí, kteří jdou vlastní cestou. Moc se mi líbí, že mají svůj vlastní žánr a neopičí se například po amerických stylech," říká autorka, jejíž Kavárničku nad Prahou by chtěl natočit režisér Vít Olmer. "Jeho scénář se mi líbí, všechno to ale zatím vázne na penězích," uzavírá Lenka Reinerová.

TOMÁŠ PILÁT

Sobota 27. 11. 2004 ČT 2 - 22.15 hodin

Dokument o hledání a vzniku pomníku Franze Kafky

O dokumentárním snímku Popis jednoho zápasu mluví jeho režisér Pavel Štingl jako o trialogu. Film zaznamenává rozhovor, který filmař v průběhu tří let vedl s autorem pomníku Franze Kafky Jaroslavem Rónou. Ten v rozhovoru mluví o sobě, své rodině, o nepochopitelnostech dnešního světa; především však o vztahu ke Kafkovi a o hledání klíče ke ztvárnění bronzového monumentu. "Přišel jsem na to, že socha by měla vyjadřovat Kafkovo jakési vnitřní rozpolcení či rozdvojení, které na sebe prozrazuje ve svých textech. To byl výchozí moment," vzpomíná Róna na své úvahy o podobě pomníku a pokračuje: "Když jsem dospěl k tomu, že to musí být dvě figury, hledal jsem jejich vztah. K tomu mi poskytla klíč Kafkova novela Popis jednoho zápasu. Je o cestě dvou lidí, kteří se náhodně seznámí na večírku a putují přes most po nábřeží do Karlovy ulice. Tam se jedna z postav vyhoupne na ramena svého společníka a přinutí ho, aby ji jako kůň nesl na ramenou," vysvětluje výtvarník, jak se rodila podoba pomníku.

Bronzová socha stojí na hranici dvou pražských čtvrtí - Starého Města a Josefova, v místě kde se setkávají ulice Dušní a Vězeňská. Místo je to samo o sobě symbolické. V Dušní ulici Kafkovi bydleli; navíc se pomník ocitá v duchovní zóně tří náboženství - mezi synagogou, katolickým a protestantským kostelem. V této zádumčivé i romantické části staré Prahy strávil Kafka prakticky celý svůj krátký život.

Na pozadí filmového rozhovoru s Jaroslavem Rónou vyrůstá socha. Technologie vytváření bronzového odlitku je obrazově efektní (pomník je vysoký 375 cm na výšku a váží 800 kg). Významnou měrou se na projektu podílel i ateliér architekta Davida Vávry, který navrhl - v souladu s dějem zmíněné Kafkovy novely - okolí pomníku. Stejně poutavé je i sochařovo hledání tvaru jednotlivých detailů plastiky. A samozřejmě jeho vyprávění o Franzi Kafkovi. "Moje generace není generace kárných táborů, ani procesů. Spíše bych řekl šedého podzámčí. My jsme nebyli v mládí zmámeni vidinou lepšího světa, ani nám nebylo souzeno za cokoliv bojovat. Možná právě proto máme Kafku kdesi hluboko v sobě, často aniž bychom to tušili," říká Jaroslav Róna.

TOMÁŠ PILÁT

Neděle 28. 11. 2004 PRIMA - 17.15 hodin

Jak se stíhali narušitelé hranic

Karel Kachyňa začínal (spolu s Vojtěchem Jasným) jako dokumentarista. V mladém věku dosáhl vysokých ocenění, jeho snímky opěvovaly krásy komunistického režimu i v jeho nejkrutější podobě. V polovině 50. let se osamostatňuje, ale zatímco Jasný se rychle osvobozuje od zátěže poklonkování a začíná ohmatávat reálné rozměry společenských poměrů, Kachyňa pokračuje v linii "státotvorných" historek. Zprvu jsou ještě naivní a plakátovité, ale v Králi Šumavy (1959) se dostává na vyšší, kvalitativně odlišnou úroveň. Syžetově - námět poskytl Rudolf Kalčík - se ještě podřizuje politické mytologii o zlých agentech, jejichž rejdy překazí hrdinní pohraničníci, ale pojetí příběhu i vypravěčství získávají výrazovou svébytnost, poučenou moderními trendy té doby.

Kachyňa zde rozvedl své pojetí vojenských příběhů jako ryze chlapské záležitosti. Vizuální podobu filmu určuje hned úvodní sekvence, členitá jízda mokřitými šumavskými hvozdy, kdy majestátně vzrostlé stromy naznačují rozlehlost lesní pokrývky i její dumavou atmosféru. Kameraman Josef Illík prokázal velkou citlivost pro Kachyňovy tvůrčí záměry. Lezavě vlhký opar, bublající močály propadající se do bezedných hloubek, všudepřítomná rozbahněnost se mžikově odrážejí na zarosených okenních tabulkách vozidel, uvědomíme si je při otevření dveří v příjemně vytopených místnostech. Černobílý obraz prostupuje baladičnost, proměněná ovšem ve vítězný chvalozpěv na odhodlané obránce hranic, jak zněl dobový slogan.

Režisér posílil existenciální rozměr vyprávění, zdařile postihuje psychickou i fyzickou náročnost služby na hranicích, překonávání únavy, kdy i za sychravého počasí je nutné bedlivě sledovat každý podezřelý pohyb. V mužstvu převažuje neokázalé, bodré kamarádství, v případě potřeby pak semknutost. Zcivilnělým, jakéhokoli supermanství zbaveným postavám pohraničníků vtiskly nenápadnou, ale pevnou uvážlivost takové osobnosti jako Radovan Lukavský nebo Jiří Vala. A určitě nezapomeneme na nešťastnou mladou ženu Jiřiny Švorcové, kterou pohltí zrádná bažina.

Král Šumavy byl přijat s nadšením, považován za ideální propojení moderního vypravěčství se žádoucím ideovým zakotvením. Posloužil i jako prestižní vývozní artikl, ověnčený mnoha vavříny, mimo jiné Cenou čs. filmové kritiky za nejlepší dílo roku. Získal i diváckou přízeň: do kin se na něj vypravily více než čtyři miliony diváků. A to vše v době, kdy na českou kinematografii dopadla tvrdá opatření, která měla zamezit její duchovní emancipaci, provázena zákazy již hotových děl (Konec jasnovidce, Tři přání) i rozpracovaných projektů. Je dobře, že Krále Šumavy Prima znovu uvádí - a přehlíženy by zůstat neměly ani další propagandistické produkty z oněch dob (Únos, Nástup, Přicházejí z tmy, Expres z Norimberka, Smyk), abychom nezapomínali na minulost.

JAN JAROŠ