číslo 48
vychází 15. 11. 2004

Televize
a film

FILM

Co si odnášíme z dětství?

Španělského režiséra Pedra Almodóvara (Ženy na pokraji nervového zhroucení, Na dno vášně, Mluv s ní) známe jako bořitele donedávna tabuizovaných témat, rád si pohrává zejména s nejrůznějšími úchylkami (nejen sexuálními) a pochybnostmi ohledně sexuální identity. Od bizarních vztahů a libůstek v lidském chování se postupně přesouval k popisu rozličných povah. Důležitou roli zastávalo i barevné členění - postavy se oblékaly do sytých, barevně jednolitých odstínů, stejně byly pojednány i bytové interiéry. Jeho příběhy vykazují silnou tezovitost, provokují obratným balancováním na hraně mezi vážností a jejím nenápadným shazováním. Spletitosti vyprávění stupňoval do té míry, až divák začal pochybovat, zda to ještě myslí vážně. Proměnila se i volba postav: dříve se soustředil hlavně na ženské hrdinky, nyní svou pozornost přesouvá na postavy mužské.

Almodóvar si vybudoval záviděníhodnou pozici, po Buňuelovi a Saurovi je to určitě nejznámější tvůrce, který za Pyrenejemi vyrostl. Mám však pochybnosti, zda už nerozhoduje pouhá magická přitažlivost jeho jména. Nejnovější film Špatná výchova totiž odhaluje meze režisérovy poetiky, která stále silněji podléhá výstředním hříčkám, jež by jistě prošly bez valného povšimnutí, kdyby pod nimi nebyl podepsán právě on.

Přitom rozvržení celku není bez zajímavosti: rozvíjí dnes často diskutované sexuální prohřešky kněží, zde dokonce pedofilní, ve vypravěčství si všimneme umného splétání několika obsahových i časových rovin, postupného obnažování skrývaných tajemství. A dokonce přestává být jisté, zda sledujeme skutečné hrdinovy vzpomínky na dětství strávené v církevní škole ještě v dobách tuhého frankistického režimu, nebo jestli se jedná o dramatizaci scénáře, který hlavní hrdina - filmový režisér - obdrží od dávného kamaráda ze školních let. Tento příběh totiž vypráví o muži, jenž si vybavuje sexuální zneužívání v klášterní škole, jehož se stal obětí...

Almodóvar svou "přítomnost" záměrně klade do roku 1980, tedy do dob nedlouho po pádu frankistického zřízení, a své hrdiny, které obdařuje nejen homosexuálním zaměřením, ale navíc ještě poruchou sexuální identity, pozoruje jako figurky notně bizarní. Najmě pitoreskního kněze Manola, který se později rozhodl založit rodinu, i když si byl vědom své homosexuality. Tytéž události se vynořují nazírány pohledem různých lidí, pozvolna jsou skládány střípky dávných i novějších událostí, mezi nimiž se vyskytují i vražedné úklady, byť - opět opakuji - si nemůžeme být zcela jisti, čemu vlastně přihlížíme, zda údajná realita není jen další fikcí z chystaného filmu o této realitě. I v tomto postoji lze spatřovat mondénní bohorovnost, schválnost, která si znejasňujících syžetových propletenců cení víc nežli zřetelně formulované výpovědi.

Almodóvar ustavičně hledá vhodné představitele pro své často výstřední postavy: režiséra Enriqua, horečně zkoumajícího předložený scénář, si zahrál Fele Martínez, kterého známe např. ze studentské role v thrilleru Diplomová práce, partnerem je mu vycházející hvězda Gael García Bernal (Mexická jízda, Žádné boží zprávy, Zločin pátera Amara). Právě Bernal ztělesnil současně vícero postav, schopen je nenápadně odlišit. Poznáváme jej totiž jako autora vnucovaného scénáře, jenž se převtělí do role vypravěče popisovaného příběhu, kterého pak skutečně hraje i při natáčení, i když se záhy vyjeví, že ve skutečnosti se vydává za svého zemřelého bratra, jenž text ve skutečnosti napsal. Ale musím doplnit, že s často proklamativními replikami a teatrálně přemrštěným držením těla, okázalými gesty, obalujícími jednotlivé figury, si ani herci nevědí zcela rady.

JAN JAROŠ