číslo
49 |
|
Názory, komentáře |
|
ZKRAJE TÝDNE "Mačové" a trubci Často se zamýšlím nad tím, proč jsme my, čeští muži, známí přece svým laskavě demokratickým přístupem k něžnému pohlaví ☺, stále častěji osvícenými feministkami oslovováni nelichotivým slovem macho (dále raději mačo), který se cítí doma přece hlavně v Latinské Americe? Jak jsme k tomu, proboha, přišli? Zamysleme se nad jedním příběhem, slyšel jsem o nemálo podobných: Muž otrokář vládnul doma pevnou rukou. Milující žena k němu vzhlížela a rozmazlovala ho, kde jen mohla, podstrkovala mu lepší jídla, hladila po srsti, štědře mu mazala med kolem úst a častovala ho obdivnými pohledy a slovy. Zbožně naslouchala jeho rozborům politické situace, koaličně opozičních zvratů či federalizaci EU a vhazovala spořádaně po vzoru svého pána do volebních uren lístky. Po čase se z dříve docela normálního mužského stal nesamostatný závislák, který si neuměl namazat krajíc chleba a bez své pečovatelské obdivovatelky byl bezmocným chrobákem. Když čas opět trochu poskočil, bezvýhradné lásky žár pominul a ženy v Evropě začaly snít svůj emancipační sen, začalo to, co dříve milováno, způsobovat manželce alergickou kopřivku. Leč hůl, kterou v období zamilovanosti do jeho rukou dobrovolně vložila, mu byla ponechána i nadále a on s ní dle své letory jako mačo vládnul. Pak takové osudy, sestříhány do zkratky, pokračují buď odchodem pána za mladší ženou či ženy za jiným pánem a tam by náš příběh mohl začít opět od začátku. Nebo manželství po dlouhém předrozvodovém vzájemném utloukání se čepicemi smutně končí, mnohdy vyštípáním trubce z úlu. Ženě zůstanou děti, řekněme dcera a syn. Ač předchozími zkušenostmi bolavě poučena, hnětena osvětou a posilována světovými emancipačními trendy, vloží přesto nezřídka, takto již bez muže žijící žena a matka, žezlo do rukou svého syna a nahoře popsaný běh událostí začíná znova. Bezvýhradně milovaný, lidsky i občansky nevyzrálý syn vládne doma podobně jako dříve jeho otec. S volným přístupem k maminčiným bankovním kontům není motivován k pracovitosti, jako nevoják nepozná kus těžkého života a je tak ve vztahu k ženám opět připraven na dráhu mača závisláka, s velmi pravděpodobnou prognózou skončit jako odvrhnutý trubec. Kdo za to může, říkám si. Zdálo by se, že mačo je produktem z dílny žen. Svým podílem však pilně přispívají oba hlavní představitelé této smutné hry. Domnívám se, že vzhledem k vývoji nezbývá, než chátrající patriarchální model pověsit na hřebík. Nastal čas, aby každý z nás vzal, byť bolavě, osud do svých rukou. Čím dřív se všichni, muži i ženy, budeme emancipovat, cítit se v každém ohledu samostatní, tím více budeme moci ve vztahu nabídnout tomu druhému. A tím méně bude na světě zhrzených žen, mačů a trubců. JAN ŠPÁTA |
|