číslo 49
vychází 22. 11. 2004

Názory, komentáře

JAK TO VIDÍ RUDOLF KŘESŤAN

Z autorova cyklu fejetonů na vlnách Českého rozhlasu 3 - Vltava

Co je doma, to se počítá

Do zahraničí není nutno jezdit až za hranice. Například Švýcarsko můžeme navštívit v podobě Českého Švýcarska: na severu naší republiky v děčínském regionu. Aniž bychom opustili domovinu, můžeme se vydat dokonce až do Kanady. Rozumí se do České Kanady, která se nachází na pomezí Čech, Moravy a Rakouska.

Nejen Kanadu u nás najdeme, ale také Ameriku - a to hned několik Amerik. Říká se tak některým přírodním lokalitám a taky zatopeným lomům. Určitě to víte stejně dobře jako já. Jestli náhodou ne, a zjistili jste to teprve teď z mých slov, tak jste právě objevili Ameriku.

Benátek je u nás tolik, že je nemusí objevovat nikdo, neboť se samy objevují. Téměř na každém kroku. Ve východních Čechách jsou dokonce jedny Benátky vzdáleny od těch druhých pouhých třicet kilometrů; mám na mysli Benátky u Litomyšle a Benátky poblíž Jimramova. Ať už si pořídíte zrcadlo v kterýchkoliv z tuzemských Benátek, můžeme to zrcadlo považovat za benátské.

Stejně tak je u nás i několik Mnichovů. Ty ovšem nemohou za to, že dohody uzavřené v nich, se stanou dohodami mnichovskými, což nezní zrovna nejlíp.

Až neuvěřitelnou kombinaci lze najít na území třeboňské chráněné krajinné oblasti. Je tu Nový York, Paříž a k tomu ještě dva Londýny - jeden Velký a druhý Malý.

Bez opuštění České republiky lze navštívit i Katovice, které se nacházejí mezi Strakonicemi a Horažďovicemi. Na vídeňskou kávu si můžete zajet do Vídně u Velkého Meziříčí.

Za přístavním pocitem se lze vypravit do některého z Janovů. Je jich u nás víc než deset. Ačkoliv původ jejich pojmenování nemá nic společného s Itálií, přesto si v nich můžeme s dávkou fantazie připadat jako na Apeninském poloostrově - zvláště je-li v tom českém Janově pizzerie.

Zajímavá jsou i vzletná připodobnění některých měst k zahraničním legendám. Tak například Kroměříž bývá prohlašována za Hanácké Atény. A Český Krumlov je nazýván Českými Benátkami.

Existují také Hanácké Benátky: ty se dostaly letos na podzim i do televizní soutěže 1 proti 100. Soutěžící sympatická novinářka Irena Voříšková měla rozhodnout, zda se tak říká Šternberku, Mohelnici nebo Litovli. Vybrala Litovel. Tedy město, jehož územím protéká šest ramen řeky Moravy. Dobře udělala; správná odpověď jí výsledně pomohla k získání majlantu.

Majlant je vlastně také přirovnáním, a to k italskému Milánu. Jak jsem se dočetl v knížce Zákulisí slov podruhé od Michala Novotného, toto expresivní vyjádření pro velké množství peněz vzniklo v druhé polovině 19. století v době rakousko-italských válek:

"Čeští vojáci sloužící v Itálii v rakouské armádě Milánu říkali německy Mailand nebo také zkomoleně Majlont či Majlant. Protože Milán bylo velké, prosperující, pro Čechy nezvyklé město, stal se pro naše vojáky přímo symbolem peněz, velkého bohatství."

Vysoký kurz má u nás i Francie coby země, odkud prý pochází takzvaný francouzský polibek. Hovorově zvaný francouzák. Pozor, nezaměňovat s francouzákem používaným instalatéry! Také u tohoto francouzáku jsou sice čelisti v pohybu, ovšem jiné než lidské; jde o šroubový klíč s oboustrannými, vzájemně přestavitelnými čelistmi.

Francie byla pro naše předky přímo ikonou blahobytu. Když se někdo měl dobře, tak se měl "jako pánbůh ve Frankrajchu". Když jsem do této země přijel za studentských let na letní brigádu za byt a stravu, tak při likvidaci křovisek na břehu řeky Loiry jsem se měl podstatně skromněji, ale asi to bylo tím, že jsem zdaleka nebyl pánbůh. To nemění nic na tom, že jsem dodnes vděčný za liberálnější šedesátá léta minulého století, která mi tehdy umožnila na vlastní oči vidět poprvé v životě Eiffelovku. Tedy věž, podle níž se nikoliv náhodou říkalo pražské petřínské rozhledně Česká Eiffelovka.

Obrazná vyjádření mají své kouzlo, ovšem jen v tom případě, že jsou aspoň trochu něčím podložena. A ne jako tomu bylo, když jsem v sedmdesátých letech minulého století vjížděl do rozkopané a oprýskané Bukurešti, chlubící se troufalým predikátem "Paříž východu".

To naše Česká Sibiř má název poctivý. Dokáže tu být opravdová sibérie. Přesvědčil jsem se o tom při několika pobytech na tomto území mezi Vltavou, Velkým Blaníkem a Táborem.

Pozoruhodné je i Krušnohorské Irsko. Tak se někdy říká Přebuzskému vřesovišti, které se nachází mezi Kraslicemi a Nejdkem. Když jsem žasl nad jeho podzimní krásou, plně jsem porozuměl tomu, proč se těmto místům říká tak, jak se jim říká.

Jistou logiku má i název Česká Sahara, který si vysloužila jedna písečná lokalita v jižních Čechách. Nachází se u vsi Vlkov. Tamní osmdesátimetrový pískový přesyp prý vznikl už v době ledové, a to navátím zrn z naplavenin Lužice a Nežárky. Kdo ví, možná mezi tamními až čtyřmilimetrovými zrnky písku jsou i některá, která k nám skutečně dolétla až ze Sahary.

V Praze existuje dokonce Česká Šanghaj. Říká se tak místům u slepého ramene Vltavy, poblíž Císařské louky a smíchovského přístavu. Nacházejí se tam svérázné plovoucí chaty a taky přístěnky pro motorové lodě.

Přestože máme všechna tato světová místa při ruce, stojí za to vyrazit občas i za hranice. Je mi známo, že někteří lidé cestují do dálek neradi a odvolávají se při tom na rčení "všude dobře, dama nejlíp". I pro takové jedince však existuje řešení. Například obyvatelům Mělníka doporučuji navštívit bulharský Melnik.

Jste-li z Karlových Varů - proslulých též coby Karlsbad - můžete přemýšlet o cestě do USA, kde ve státě Nové Mexiko najdete taktéž Carlsbad. A obyvatelům severomoravské Bašky dávám k úvaze tip na dovolenou pro příští rok v podobě cesty na jadranský ostrov Krk; tam se nachází místo se stejným jménem, které má jejich obec, takže pak lze domů do Bašky poslat pohlednici z Bašky.