číslo 49
vychází 22. 11. 2004

Rozhlasová publicistika

ZÁPISNÍK ZAHRANIČNÍCH ZPRAVODAJŮ

Český rozhlas 1 - Radiožurnál; sobota - premiéra 13.05, repríza ve 22.10

Lemkové alias Rusíni

Sevřeni pod horami mezi Slovenskem a Ukrajinou, docela na jihovýchodě Polska, žijí příslušníci starého národa. Jejich předkové možná kdysi byli i československými občany, protože obývali Zakarpatskou Ukrajinu, nebo chcete-li, Podkarpatskou Rus. Etnografové je nazvali Rusíny. V Polsku to ale byli Lemkové. Byli, protože poměrně nedávná historie byla k tomuto národu velmi krutá. V jednom z údolí pohoří Bieszczad přežívají už jen zbytky původního obyvatelstva.

Vesnice Komacza v údolí říčky Oslawice v podhůří Bieszczad je jedním z posledních míst, kde žijí zbytky národa Lemků. Má přibližně 1500 obyvatel. Zdejší lidé jsou římskokatolického vyznání, ale najdou se mezi nimi i pravoslavní a řečtí katolíci. Těžko se Lemkům odpovídá na otázku, kým vlastně jsou. Necítí se být Ukrajinci, ačkoli jejich jazyk užívá některá ukrajinská slova. Polská společnost je ale v minulosti také úplně nepřijala. Po válce tento národ postihla velká a zcela nezasloužená tragédie - vysídlení.

Pan Stepan Boiwka vypočítává vesnice, které v poválečných letech museli Lemkové opustit. Část jich sama odešla na východ na Ukrajinu. Z východu naopak přišli Poláci z území zabraných Sovětským svazem. Lemkové, kteří ve válce bojovali po boku Poláků, ale mluvili ukrajinským nářečím a chodili do jiného kostela než ostatní, většinou zůstali. Polská vláda se však bála ukrajinského nacionalismu, a tak 130 tisíc lidí, Ukrajinců i Lemků, přesídlila z jejich domovů na západ Polska na území získané od Německa. Akce násilného vysídlování se jmenovala Wisla. Vojáci obklíčili vesnici a dali jejím obyvatelům dvě hodiny na to, aby ji opustili. Co kdo pobral, to si vzal s sebou a šel.

Rodinu pana Stepana Boiwky nedeportovali. Jeho otec pracoval na dráze a tito lidé byli v Bieszczadech potřební. Po akci Wisla zůstalo v Komaczy jen šestnáct lemkovských rodin. Paní Boiwková musela svůj domov ve vesnici, položené ještě více na východ, opustit. Naštěstí ale jejímu otci po několika letech úřady dovolily se vrátit. "V poledne přijeli vojáci a přečetli seznam, na kterém jsme s otcem byli. Měli jsme odjet na západ Polska," vzpomíná paní Daria. Ve dvě hodiny už měli vyjet. V jejich domě zůstaly babička a teta. Díky tomu jej žádný z osadníků z vnitrozemí Polska neobsadil a otec paní Darii se mohl i se zbytkem rodiny po devíti letech vrátit domů.

Život v podhůří Bieszczad byl vždy těžký. Původní obyvatelé se živili pastevectvím, chovem krav a prasat, dřevorubectvím a zemědělstvím. I když obdělávat hlinitý jíl byla lopotná dřina. Lidé hledali obživu i daleko od domova. "Hodně lidí z Bieszczad emigrovalo do Spojených států, usadili se hlavně ve Filadelfii. Odjížděli do Francie i do Jižní Ameriky, do Uruguaye a Paraguaye," vypráví paní Daria.

Ani dnes není v Komaczy o mnoho lépe. Funguje tu jedna pila a sklad stavebních materiálů. Mladí odsud utíkají do větších měst. Lemkovský život, nebo spíš to, co z něj po násilném vysídlování zbylo, pomalu uhasíná. Manželé Boiwkovi mají ve svém domě malé muzeum, kde ukazují, jak se Lemkové dříve oblékali a jak žili. Exponáty posbírali po okolních vesnicích, nebo je i sami vyrobili. Pan Stepan vyšívá nástěnné ikony. Mnoho jich visí v řeckokatolických kostelech v okolí. Paní Daria vyrábí pestrobarevné korálkové límce a pásky. Nitkovou osnovou provléká další nit, na kterou navléká korálky velikosti hořčičných semínek. Takto vyrobený pásek se nepřetrhne. Což mi i ochotně předvedla.

Ptal jsem se, jestli si při práci doma ještě zpívají lemkovské písničky. Pan Stepan smutně pronesl, že kontakty mezi lidmi jsou dnes díky rozhlasu, televizi a dalším civilizačním vymoženostem mnohem řidší než dříve. To prý bývaly pevné sousedské vztahy, ale dnes už nic takového neexistuje. Proto se ani jinde než v kostele lemkovské zvyky a jazyk prakticky neudržují. "Dnes už si nikdo nezpívá na ulici, na stráních při pastvě ovcí nebo krav. To už je pryč," sděluje mi smutnou pravdu o lemkovském národu jednasedmdesátiletá paní Daria.

PAVEL NOVÁK