číslo 49
vychází 22. 11. 2004

Rozhlasová publicistika

FONOGRAM

Již od počátku dvacátého století se jako vděčný námět četných písniček, výstupů a kupletů objevovalo téma automobilů - v rubrice Fonogram si tedy budeme vyprávět o některých s "nejpovedenějšími" texty. Posluchači ČRo 2 - Praha si budou moci řadu písniček na toto téma, které se zachovaly na starých gramodeskách, poslechnout ve zvukové podobě Fonogramu v úterý 30. listopadu krátce po 21. hodině.

Já mám automobil (I.)

První automobily se v českých zemích začaly objevovat zhruba ve stejné době jako první gramofonové desky - tedy počátkem dvacátého století. Není proto divu, že populární písničky, v nichž tento dopravní prostředek případně jejich "chauffeur" buď hráli hlavní úlohu, či byli alespoň zmiňováni, nacházíme v notových vydáních populárních písniček a kupletů i na starých gramodeskách stejně často jako písničky opěvující další dobové novinky z oblasti dopravy a techniky obecně. Textaři ovšem zhusta dávali ve svých opusech někdy velice pochybné úrovně přednost zdůraznění sekundárních funkcí benzinových samohybů - například správný typ automobilu typicky zvyšoval společenskou prestiž jeho majitele (Na každého hledím spatra, kdo nejezdí vozem Tatra), značky rychlých vozů sváděly k víceméně trefným přirovnáním (tam se hoši s děvčátky líbaj v rytmu bugatky) a velice často docházelo i na vděčné dvojsmysly s erotickým podtextem (máš-li nové gumy, nárazy to tlumí).

Pravděpodobně poprvé se téma automobilů v podání českých umělců objevilo na gramodeskách již počátkem dvacátého století u příležitosti uvedení tehdy módních operetních kusů Autovíla autora J. Gilberta či Rozvedená paní autora L. Falla v pražské Vinohradské zpěvohře. Písničky z těchto operet natočil v roce 1909 v Praze anglický technik londýnské gramofonové společnosti The Gramophone Company Ltd. a poprvé vyšly na zelené etiketě gramodesek značky Gramophone Concert Record. Hlučný orchestrální doprovod na těchto nahrávkách bohužel poněkud potlačuje zpěvní projev tehdejších velkých hvězd operety Mařenky Hess-Guthové, Boženy Durasové či Richarda Menšíka.

Když se v ulicích objevily první nájemné automobily, bývali jejich řidiči oděni do slušivých uniforem, na nichž měli připevněné plechové odznaky se služebními čísly. Dobový tisk pochopitelně akcentoval každou dopravní nehodu, které se účastnil automobil, takže povolání šoféra motorového vozidla došlo již tehdy poněkud dubiózní pověsti, jak o tom vypovídá například i text následujícího "původního kostýmního kupletu" s názvem Lojza šofér 506 autora Josefa Hrdličky: Já jsem šofér, jak vidíte, automobil řídit znám - že to není žádná hračka, taky ale řeknu vám. Můj zjev na ulici nikdy nic dobrého nevěstí, lidi říkaj - "šofér každý, to je pytel neštěstí". Anděla až zazní trouba, mrtví budou vstávati, ozve-li se moje ale, živí začnou padati. Jak zahouká trouba má, všechno stranou utíká, na koho já vlítnu, hup, ten dostane notný šup!

Z pokračování textu tohoto kupletu také vyplývá, že určité svérázné manýry se u pražských taxikářů projevovaly již od nepaměti, neboť: Jede kam chtěl o sto šest, šofér Lojza pět set šest. Ondy hejsek do auťáku mého zdráhal se vám vlézt, že prý v takovém hnojníku nemůže se nechat vézt. Přec tam sedl a poručil "jeďte!" - Já však povídám: "Nejdřív musím, pane, vědět, kam pak ten hnůj odvézt mám!"

V letech po první světové válce již vycházely kuplety a písničky na téma cestování automobily velice často. Koncem roku 1927 například natočil komik Vlasta Burian na gramodesky značky HMV výstup Automobilista, v němž svým typicky popletených způsobem vypráví, kterak si namluvil jednu šťabajznu, která měla automobil i s garáží. Jednou si s ní vyjel na výlet do Postoloprt a cestou se jim přihodila hned celá řada nepříjemností: urazili čtyři patníky a jednoho obecního strážníka a právě jeli rychlostí šedesát uzlů za hodinu (já to ani nestačil vázat), když jim praskla duše. Šli se tedy pomodlit, aby se spravila, a mezitím jim někdo ukradl první rychlost. Pak se jim zavařily kuličky, nastal výbuch, atd. Celý výstup uzavírá Burianova výzva zpívaná na melodii písně Ať, ať, ať, ať je to jak lať: "V autě jezdit kilometry a nebát se, když jsou větry!"

Ze stejného soudku pochází i značně nevtipný popěvek Josefa Švába-Malostranského s názvem Nový kuplet benzinový, který jeho autor věnoval "milému příteli p. Filipovi Zöllnerovi, oblíbenému operetnímu komikovi". Pro představu ocitujme z celkem deseti slok této veselosti jen její první a poslední: Benzin dneska vládne všude v tom nynějším století, bez něho ani aeroplán na metr nedoletí, automobil jím nabumbán kupředu se potácí, ale jak mu dojde benzin, hnedky je po legraci! Kasír jedné velké banky celičký milion šloh, na cestu do Ameriky schystal vše ten čilý hoch, rychle vsednul v automobil by dojel na hranici - v kvapu zapomněl však benzin, tak jej čapli strážníci!

Zmínit bychom měli ještě následující "večerní valčíkovou serenádu" z konce dvacátých let nazvanou Abych si tvé srdce dobyl, koupím já ti automobil. Její autor Ladislav Láska ji věnoval - bůhví proč - "otci Spejbla a Hurvínka prof. Skupovi" a podle jeho doporučení "zpívá se milce pod oknem (možno zpívati i v případné masce a kostýmu)". Ocitujme celý úsporný text - jeho nálada se v polovině písně bez jakéhokoliv vysvětlení prudce lomí a počáteční pěvcova velkorysost se mění v pravý opak: Abych si tvé srdce dobyl, koupím já ti automobil, bys věděla, že jsem pánem, obdařím tě eroplánem. V něm si sednem vedle sebe a polítnem až do nebe, kde čekají na tebe. Čert aby tvé srdce dobyl - ten ať ti dá automobil! Musel bych být mezulánem obdařit tě eroplánem! Raděj udělám si bene, nepolítnem už do nebe, hrom ať bací do tebe! (Zlostně odejde).

V oblasti populární hudby vycházely v Československu ve dvacátých letech minulého století na gramodeskách také četné pokleslé šlágry německého původu, v jejichž českých verzích textaři věrně ponechávali i dvojsmyslný obsah originálů - za všechny písničky tohoto typu jmenujme například odrhovačky Franci, co děláš při tanci nebo Já viděl Helenu v bazénu. Jejich domácí obdobou se staly koncem dvacátých let i dva dupáky českých autorů J. Jankovce a B. Austa na téma automobilů: Za tou naší garáží (.Manča na mne doráží, má takový divný chutě, že mne to až zaráží.) a polka s názvem Já viděl Ellu na sentinelu (.vona s nim jezdí, vode zdi ke zdi.).Obě tyto písničky vyšly na gramodeskách mnoha různých značek - titul Za tou naší garáží natočil v roce 1929 na gramodesky značky Esta dokonce i orchestr R. A. Dvorského se zpěvem samotného pana kapelníka, v bezkonkurenčně nejotřesnější verzi ovšem tato polka vyšla na gramodesce značky Parlophon, pro kterou ji nazpíval emeritní barytonista pražského Národního divadla Jan Fifka. V této nahrávce označené na etiketě jako foxtrot (!) ho doprovodil naprosto falešně a mimo jakýkoliv rytmus hrající pražský "jazzový" orchestr Boccaccio Band. Titul Já viděl Ellu nazpíval - kromě dalších interpretů - velice osobitě komik Ferenc Futurista za doprovodu německého orchestru Freda Birda na gramodesku značky Homocord. Pro nehynoucí oblíbenost odrhovaček tohoto typu je příznačné, že dodnes je frekventují ve svém repertoáru různá "revivalová" písničkářská sdružení starokabaretního typu.

(Dokončení příště)

GABRIEL GÖSSEL, goessel@volny.cz

Obrazové materiály archiv autora