číslo 49
vychází 22. 11. 2004

Rozhlasová publicistika

POEZIE V ROZHLASE

Český rozhlas 3 - Vltava, 5. prosince, 22.45 hodin

Pták nad hořícím lesem

Rakousko-italský básník Karl Lubomirski (1939, Hall in Tirol), potomek polských aristokratů, vyrůstal v Innsbrucku. Roku 1962 však Rakousko opustil a přesídlil do Itálie. Prošel několika dělnickými profesemi a později pracoval ve službách rakouských a německých zaměstnavatelů jako obchodní cestující. Dnes žije jako svobodný spisovatel v Brugheriu u Milána. Jeho básně se dočkaly překladů do čtrnácti jazyků, včetně českého. V edici Versus pražského nakladatelství BB-Art vyšel na jaře roku 2003 pod názvem Pták nad hořícím lesem výbor z jeho tvorby. Od sedmdesátých let doposud básník vydal v německém jazyce osm sbírek poezie, tři dvojjazyčné německo-italské sbírky a v osmdesátých let napsal rovněž několik dramat. Při příležitosti uvedení Lubomirského veršů v Českém rozhlase jsme básníka požádali o rozhovor.

Vaše jméno je polské, narodil jste se v Rakousku a přes čtyřicet let žijete v Itálii. Jak vám zní slovo "vlast"?

Vlast je pro mě místo, odkud už nikam nechci, srdce lidí, kteří mne milují. Všechno ostatní je vzpomínka. Tyrolsko, Innsbruck mě ovlivnily - utvářely. S těmito místy jsou spjaty mé první a nejhlubší vzpomínky. Místa, kde jsem se učil mluvit. Ale postupem času jsem se naučil, že člověk se může cítit doma jen tam, kde není nenávist. A kde není nenávist?

Ve 23 letech jste své rodné město opustil. Proč?

Loučení s Innsbruckem bylo loučení se vším, co jsem miloval, s rodnou řečí, s horami, s přáteli a s milovanou matkou. Byl to konec jednoho života. Příčinou byla krize, která se projevila téměř nesnesitelnými bolestmi hlavy, které se mě po krátkém zlepšení v Itálii držely ještě třicet let.

Literární vědci v Innsbrucku rádi tvrdí, že žádný básník v Innsbrucku působící (byť přechodně), nezůstal nepoznamenán Georgem Traklem, který zde strávil nejvypjatější léta svého života. Dáte jim za pravdu?

Jsem velký, ovšem i kritický obdivovatel Traklova talentu a rozhodně nesdílím názor, že fenoménu jménem Trakl by měli podléhat spisovatelé dlící shodou okolností v Innsbrucku. Je to hloupost, která vrcholí v kritiky oblíbených rádobytrefných výrocích typu: zavání to Rilkem a Traklem. Beethovenovi nikdo nepředhazuje, že ho ovlivnil Muzius Clementi, Bachovi nikdo nevyčítá, že se učil od Vivaldiho, nikdo Rafaelovi nemá za zlé, že kopíroval Michelangela. Jen básníkům jakoby bylo učení zakázané. Ostatně - kteří velcí básníci v Innsbrucku působili po Traklovi?

Naznačujete, že je přirozené, že básníci se učí u jiných básníků. Vaši tvorbu ovšem vnímám jako osamělou pouť, která se třicet let vine bez strmých kopců a propadů. Byl někdo takový, kdo na počátku vaší cesty pomáhal vytyčit její směr?

Z německých básníků jsem přejal velmi málo. S výhradami by bylo možno jmenovat právě Trakla, ale jeho dílo bohužel nestačilo vyzrát. Zemřel dříve, než dosáhl mistrovství, i když jeho talent svědčí o velkých možnostech. Benn je mi cizí. Jsou básně od Bertolda Brechta, jež obdivuji, zasáhlo mě i něco z tvorby Rosy Ausländerové či Paula Celana, ale tam nevím, zda jsem ovlivněn více znalostí jejich osudu či dopadem pravého umění.

Jaký je váš vztah k jazyku, k řeči?

Řeč pro mě zůstává nástrojem dorozumívání. Nesmíte přehlížet, že jsem v cizině měl čtyřicet let čas přemýšlet o životě, že jsem autem kvůli práci zcela sám po Itálii najezdil přes dva miliony kilometrů, že má poezie zrcadlí každodenní boj o chléb, ne záměry nakladatelů, a že v neposlední řadě vznikala během návštěv nemocnic a továren. Nikdy jsem nebyl institucemi vydržovaný dvorní poeta velkého nakladatelství.

Řeč jsem nikdy nepovažoval za "hračku". A móda mi také nic neříká. Principy, podle nichž píšu, a důvod, proč například Němci ještě dnes nevědí, jak si s mými básněmi poradit, trvají: píši tak, jak cítím, že mám psát, ne podle toho, jaké jsou současné tendence (recept na úspěch je velmi jasný a kdybych chtěl dát své nadání do služeb ideologií, bylo by dětinsky snadné psát podle vkusu kritiků - ale nezradil bych svůj život?). Ne, raději setrvávám v "odporu", ve tmě - až dodnes.

RADEK MALÝ