číslo 49
vychází 22. 11. 2004

Televize
a film

TV TIPY

Pondělí 29. 11. 2004 ČT 2 - 21.45 hodin

Láska mezi vyděděnci se stěží dočkává naplnění

Režisér Goran Paskaljevič si svou prvotinou Strážce pláže v zimním období (na ČT jako Hlídač pláže v zimním období) postavil laťku velice vysoko. Potvrdilo se však známé pravidlo, že natočení prvního filmu zdaleka nerozhoduje o talentu ani budoucím směřování, že teprve další díla stvrzují uměleckou velikost. Proto nelze popřít, že v kontextu Paskaljevičovy tvorby (a zvláště vzhledem k debutu) jeho další film Pes, která měl rád vlaky představuje položku veskrze průměrnou. Paskaljevič se opět vrátil k problematice "zbytečných" lidí, kteří se nedokáží prosadit. Oproti spontaneitě, která prostupovala Strážce, se Paskaljevič vydává opačným směrem, zdůrazňuje odstup od vyprávěného příběhu, nezúčastněnost vyvažují jedině svrchované herecké výkony.

Jaké protagonisty si Paskaljevič zvolil? Mladičká Mika (ztvárňuje ji Svetlana Bojkovičová) je uprchlou trestankyní, kterou osud svede dohromady s vysloužilým kaskadérem (chlapácky odtažitý Bata Živojinovič), jenž si na živobytí vydělává předváděním primitivních westernových scének. K těmto jedincům citově již okoralým a zlhostejnělým, kteří bez rozpaků upřednostňují jen vlastní prospěch, se později připojí i ostýchavý mladík (Irfan Mensur - zazářil už v titulní roli režisérova prvního filmu), jenž vyrostl v dětském domově.

Hoch se do Miky horoucně zamiluje, aniž rozumí jejím odmítavým reakcím, nechápe, že v něm dívka vidí jen zbytečnou přítěž, svědka vlastních proher, že není ještě připravena opětovat prokazovanou důvěru. Jenže do jeho kresby proniká tolik myškinovsky sebeobětavé ušlechtilosti, až přestává být věrohodná. Naproti tomu Mika získává bohatší plasticitu. Na jedné straně vidíme, jak bezohledně si počíná, když třeba při útěku neváhá obětovat dívku, která prchá s ní, jen aby se sama zachránila, současně ji však zrazuje nevyzrálost a důvěřivost - ve snaze získat pas přijde o všechny peníze, navíc upadá v područí násilníků.

Bojkovičová dobře postihla, jak Miku dráždí chlapcova něžná náklonnost i láskyplná péče, možná se před ním dokonce svým způsobem stydí, byť si to dlouho odmítá přiznat. Rozhodně je Mika zajímavější jako autonomní postava než jako součást někdy zbytečně spekulativních událostí, jimiž prochází. Nikoli náhodou nechal Paskaljevič právě její osudy otevřené.

JAN JAROŠ

Úterý 30. 11. 2004 ČT 1 - 20.00 hodin

Přístav (1/2)

V roce 1944, v době, kdy druhá světová válka pomalu, ale jistě spěla ke konci se začal odehrávat příběh mladé Američanky Ruth Gruberové a téměř tisícovky židovských uprchlíků. Odvážná žena přesvědčila úřady, aby ji vyslaly do válkou zničené Evropy. Jejím úkolem bylo všechny zachráněné převézt na americkou půdu, kde jim měl být poskytnut azyl. Ruth, sama židovského původu, je tak konfrontována s mnoha tragickými životními osudy, s lidmi, kteří během války ztratili nejen své domovy a téměř všichni i své nejbližší, ale kteří přišli i o to poslední - o naději a víru v lepší budoucnost. Je jen na ní, jestli jim bude schopná alespoň to vrátit. Válka už je téměř u konce, ale pro ni největší bitva, v níž je v sázce téměř tisíc lidských životů, teprve začíná.

Režie John Gray. Hlavní role Natasha Richardsonová.

Středa 1. 12. 2004 ČT 2 - 22.05 hodin

Osudová láska spaluje i ubližuje

Minulá staletí vzdělání, tím méně sebeuplatnění žen nepřála, i církev hlásala bezvýhradné podřízení mužům a realizaci výhradně v kruhu rodinném. Teprve 19. století přináší zásadní změny, které ovšem neprobíhaly snadno. Vždyť i francouzská spisovatelka Aurore Dupinová (1804-1876) používala mužský pseudonym, aby neprovokovala svým ženským jménem v záhlaví článků a na obálkách knih - podepisovala se jako George Sand (a je tudíž nesmyslné přechylovat příjmení na Sandová).

Ještě nevyprchal skandál, který způsobila rozhodnutím opustit i s dětmi přízemního manžela, když se seznámila se začínajícím spisovatelem Alfredem de Mussetem (1810-1857). A když se Mussetova šlechtická rodina proti Alfredovu "znevažujícímu" poblouznění postarší nestydou ostře stavěla, milenci spolu utekli do Benátek. Ani tam se nevyhnuli konfliktům, vzkypělým už kvůli rozdílným povahám. Musset o svých zážitcích záhy sepsal generační zamyšlení Zpověď dítěte svého věku; i ji velká, byť zničující láska nadlouho poznamenala, ostatně ani pozdější avantýry s Chopinem či Balzakem nedopadly dobře.

Režisérka Diane Kurysová, od níž nyní můžeme v kinech vidět nahořklou milostnou komedii Lásko moje, kde jsi?, natočila o jejich bouřlivém vztahu jemně vykrouženou kostýmní podívanou Děti svého věku (na videu se ovšem uváděla pod názvem Děti století). Do hlavních obsadila Juliette Binocheovou a Benoita Magimela. Více se však vyžívá v kresbě bytového zařízení, skromně osvětleného svícemi, v bohatosti oděvů. I když bedlivě sleduje počínání svých hrdinů, přecitlivého snílka a cílevědomé emancipované ženy, má problémy s tím, aby přiblížila jejich vnitřní rozpoložení, spíše jen registruje události.

Proto nakonec vzniká poněkud odtažitý příběh, faktograficky jistě přesný a vyčerpávající, ale v dramatickém ztvárnění přece jen zdlouhavý či dokonce klopýtavý. Režisérka totiž zůstává přespříliš uctivá, obdivně vzhlíží ke svým vášnivým hrdinům, aniž by pohlédla hlouběji do jejich ledví, aniž by obnažila jejich city, které se prohořely k (sebe)zničující vášni, s níž se nedokázaly vyrovnat.

(jš)

Čtvrtek 2. 12. 2004 ČT 1 - 20.00 hodin

Divoké včely

Hořká komedie o těžkém životě mladých lidí žijících v zapadlém koutě severní Moravy. Příběh je konfrontací řady milostných vztahů, pro jejichž naplnění nemá nikdo z hrdinů sílu a vlastně ani důvody, neboť všichni jsou neustále vystaveni své sociální situaci, která jejich představy a touhy omezuje a často i paroduje. Divoké včely jsou o citové a sociální izolaci mladých lidí na moravském venkově. 

Pátek 3. 12. 2004 ČT 2 - 22.30 hodin

Labyrint světa a ráj srdce Štěpána Raka

Kytarista Štěpán Rak sotva někdy jen tak posedí, a když si sedne, nejspíš proto, aby zahrál. Název pořadu Uprostřed běhu, do nějž byl zařazen jeho portrét, je tedy pro něj jako šitý. Koncertní kytarista, skladatel, cestovatel, vysokoškolský profesor, autor tvůrčích projektů i humanitárních aktivit. Projel lán světa, zná koncertní sály v evropských centrech i v exotických krajích. S oblibou ladí kytaru v malých "kulturáčcích" českých vesnic. A hlavně v kostelících; v nich, jak na sebe prozradil, hraje asi nejraději.

Štěpán Rak se narodil v lednu 1945 podkarpatoruským rodičům - vojákům na frontové cestě směrem do Prahy. Dlouho o svém původu nic nevěděl, protože jako několikaměsíční chlapeček na strastiplné pouti onemocněl a byl ponechán v Čechách. Matku s otcem už nespatřil a teprve po letech se dověděl, že manželé Rakovi, kteří se o něj vzorně starali a po nichž dostal jméno, jsou jeho adoptivní rodiče. Možná právě tento východoslovanský původ poznamenal jeho duši zvýšenou citlivostí a smyslem pro půvab lyriky, snad i jistým muzikantským sentimentem.

Štěpán Rak je výtečný a uznávaný hudebník, který se u nás výrazným způsobem zasloužil o místo koncertní kytary na slunci - nejen na pódiích, kde se zpravidla hraje vážná hudba, ale také jako vysokoškolského uměleckého oboru: na hudební fakultě AMU se stal se prvním řádným profesorem kytarové hry v Česku. Jeho skladatelská a interpretační tvorba se svobodně pohybuje napříč hudebními žánry.

Hraje klasiku i vlastní skladby v koncertních sálech, vystupuje v klubech; spolupracuje se symfonickými orchestry i s folkovými muzikanty; je autorem populárních písniček (v této oblasti "za mlada" spolupracoval s Jaroslavem Hutkou) i rozsáhlých, náročných kompozic pro koncertní kytaru s doprovodem; improvizuje hudbu k přednesu poezie, s Alfredem Strejčkem vytvořil řadu hudebně-literárních pořadů. Jeden z nejpopulárnějších, s nímž úspěšně objeli svět, vznikl na text J. A. Komenského Labyrint světa a ráj srdce.

(ap) 

Sobota 4. 12. 2004 ČT 2 - 22.00 hodin

Soňa Červená vypráví o své rodině

Dokumentární film Červená nit zachycuje osudy rodiny, která se v dobrém zapsala do českých dějin. O svých předcích i o sobě vypráví Soňa Červená, jedna z Češek, které se klaní celý svět. Její otec Jiří Červený zakládal kabaret Červená sedma, její pradědeček Václav Červený byl jedním z nejvýznamnějších českých výrobců (a vynálezců) hudebních nástrojů a její prapradědeček Jan Červený vedl do Vídně k císaři deputaci rolníků za zrušení roboty. Soňa Červená dodnes dobývá pódia coby pěvkyně. Vedle toho ovšem hraje ve filmu (naposledy v Pupendu Jana Hřebejka) a v činohře (například v královéhradecké inscenaci hry Návštěva staré dámy v režii Vladimíra Morávka).

Začátky kariéry Soni Červené sahají do poválečného Československa, kdy vystupovala po boku Jana Wericha v Divotvorném hrnci a vytvořila několik filmových rolí. Sedm sezón poté zpívala v Janáčkově opeře v Brně a objížděla evropské soutěže, až přišlo pozvání do slavné Berlínské státní opery a vzápětí dvouletá smlouva. Pro Bayreuth Soňu Červenou objevili Herbert von Karajan a Wieland Wagner a svá prkna jí postupně nabízely operní domy v dalších hudebních metropolích.

V roce 1961, když Berlín rozdělila zeď, se Soňa Červená dostala na poslední chvíli do Západního Berlína. A pak už úspěšně objížděla svět a sklízela uznání svého umění. Po roce 1989 se začala vracet i do Česka. Roli ve snímku Pupendo nebere jako navázání na své filmové působení z konce 40. let. "Na to si vzpomenu málokdy, už je to hodně dávno," říká k tomu. Na otázku, s jakými pocity tedy přijímala roli berlínské galeristky v Pupendu, odpovídá: "Ta role, podle mého názoru, má dramaturgický účel a smysl - proto jsem ji přijala ráda."

Stejně ráda kývla i na hlavní roli v divadelní Návštěvě staré dámy. "Ten kus je senzační a ta role taky. K premiéře jsme se hodně nadřeli a současně hodně natěšili, takže asi musela dopadnout dobře. Měli jsme po ní asi dvacetiminutový aplaus ve stoje," vzpomíná Soňa Červená a dodává: "Současně pro mě bylo vzrušující zase po letech chodit po Hradci Králové a vystupovat na prknech divadla, o jehož vznik se hodně zasloužil i můj pradědeček Václav Červený. Vždyť si to představte: po stopadesáti letech sem přijde jeho pravnučka a po třiceti letech smí z pódia toho divadla mluvit česky!"

TOMÁŠ PILÁT

Neděle 5. 12. 2004 ČT 2 - 12.05 hodin

Žertovné miniatury podle slavného pohádkáře

Spisovatel Josef Štefan Kubín (1864-1965) začal psát beletrii až v důchodu, zužitkoval ovšem celoživotní zájem o lidovou slovesnost. Jeho pohádkové příběhy jsou určeny především dětem, ale nalezneme mezi nimi i takové, které svým rozkošným smyslem pro smyslnost osloví i dospělého čtenáře. Většinou psány v lidovém nářečí se vyznačují jadrným, prostořekým slovníkem, radosti tělesného obcování se stávají družnou součástí životní pouti a Kubín se jimi rád nechává okouzlovat, i kdyby se mělo třeba jednat takříkajíc o sousedskou výpomoc.

Kubínovy historky inspirovaly mnohé umělce, také v televizi vznikla řada kratochvilných hraných pohádek. Nyní Kubínův odkaz připomíná i nejnovější díl seriálu Mistři českého animovaného filmu. Výběr snímků se však spíše orientuje na rozmanitost nežli na hodnotová měřítka. Je sice záslužné, že spatříme téměř zapomenutý Fikmik z roku 1959 (vznikl ještě za Kubínova života!), kde režisér Jan Karpaš odvyprávěl ideologicky poněkud nabádavou historku o chudém sedláčkovi, jemuž proti lakotnému boháči pomohl spravedlivý čert, nebo Bedřichovu Rohatou princeznu (1967) o princezně, která jezdila tancovat až do samého pekla, ale nezbývá než litovat, že ze tří pamětihodných zpracování Zdeňka Smetany, Kubínově dikci asi nejvěrnějších, zcela jistě nejzdařilejších, jaké kdy vznikly, je zařazeno jen jediné.

Jistě se mohla vyřadit epizoda z nepříliš nápaditého večerníčkovského seriálu Čarodějné pohádky i některý z výše uvedených titulů, jen aby se získala dostatečná plocha pro Smetanova půvabná dílka. Liší se animační technikou, pokaždé objevnou, ale společnou mají vypravěčskou uvolněnost, až výskavou bezstarostnost, prolnutou i do komentáře - nejprve jej četl Stanislav Neumann, později František Filipovský.

Nejprve připomenu filmy, které bohužel (a považuji to za těžký prohřešek dramaturgie) neuvidíme. Ve Vodě čerstvosti (1966), která nevázaně parafrázuje známou pohádku o živé vodě, pro kterou chřadnoucí král vyslal své tři syny, Smetana rozhýbal perníkové panáčky. V groteskní hříčce Drátovat - flikovat (1980), těžící z poetiky jakoby neumělé lidové malby na skle, rozehrál vskutku košilatou historku o hraběnce, jíž k potomkům dopomůže teprve pohotový dráteník. A jaké z toho plyne ponaučení? Filipovský s neopakovatelnou mazlivostí v hlase pravil, že lidi si přece maj dycky a ve všem pomáhat.

Naštěstí však nechybí nejznámější díl Smetanova cyklu - Všehochlup (1978), sestavený jakoby z výšivek a hadříků. Vypráví o tom, jak poněkud nekňubovitý královský synek má po tři noci uhlídat prostopášnou čarodějovu dceru. A co je onen všehochlup? To je taková ošklivá chlupatá mrcha, na níž si král nejraději hověl. Už kvůli tomuto skvostu se vyplatí Mistry animovaného filmu sledovat. Kateřina Pošová, která o něm psala do Filmu a doby, uzavřela svůj rozbor slovy, že Smetana hýří fortelným, plnokrevným humorem, který se nebojí pořádné legrace, protože bezpečně ví, že po ní touží i všichni diváci.

JAN JAROŠ