číslo 49
vychází 22. 11. 2004

Zpět na obsah         

Tipy ČRo

Pondělí 29. 11. 2004 Český rozhlas 2 - PRAHA - 3.03 hodin

Nerozmnožujte nesnáze

"V životě je mnoho nesnází, někdy zaviněných a jindy nikoli, nerozmnožujte je," vzkazoval osmdesátiletý významný český archeolog Jan Eisner svým kolegům.

Při svých sedmdesátinách, v roce 1995 rekapituloval sám svůj životní příběh: "Narodil se v chudé a početné sklářské rodině, jejíž členové se nedožívali vysokého věku. Gymnázium vystudoval díky stipendiu královéhradecké diecéze; když byl hlad, mohlo se z Chrudimi odskočit domů, do Železných hor, to totiž nebylo dál než tři hodiny chůze. Po maturitě usiloval o přijetí do kněžského semináře, jehož studium nevyžadovalo krytí životních nákladů, byl však odmítnut pro nedostatečné vlohy pro zpěv. Následná volba učitelské dráhy znamenala studium v hmotném nedostatku, a to navzdory stipendiu a kondicím, i práci pro Zíbrtovu Bibliografii atd. Z Prahy to už bylo domů příliš daleko."

I po dlouhých letech vzpomínal Eisner s jistou trpkostí bohémské nedochvilnosti básníka Vrchlického, který jako děkan musel nejdříve výdej stipendií stvrdit podpisem. Stipendisté prý před děkanátem čekávali od časného rána, obvykle již den dva hladověli, ale Vrchlický přicházíval - třebaže s omluvami - zpravidla až odpoledne. Jednou ho však za to stipendisté potrestali tím, že se na něho po domluvě všichni mračili...

Po skončení studií se Eisner stal středoškolským profesorem ve východních Čechách, ale po vypuknutí první světové války musel jako záložní důstojník narukovat. Nikoli z Eisnerova vyprávění je známa historka, jež podává příklad jeho chování v té době: Jako velitel ostrahy skladu se nechal postupně uprosit strážnými, aby je pustil na vesnickou tancovačku, takže nakonec prý velicí lajtnant s puškou na rameni obcházel sklad celou noc sám. K Eisnerově marškumpanii prý patřil i Hašek. Jeho žáci na pana profesora v té věci doráželi, ale Eisner Haškovu památku šetřil, a třebaže leccos věděl, studentům nic kompromitujícího neprozradil. Odpovídal svým charakteristickým přemýšlivým způsobem: "Hašek? Tedy Hašek... Ne, to nebyl dobrý voják." Na frontě Eisnerovi umřel v náručí jeho dobrý přítel a spolužák z fakulty a stačil mu ještě odkázat péči o svou rodinu. Takže pak se Eisner s bolestí omluvil své lásce, po válce se oženil s vdovou po příteli a vychoval jejich děti. Slib daný příteli tedy dokonale splnil, ale až do sklonku života se trápil vědomím, že tím zároveň musel i ublížit.

(bi)