číslo 49
vychází 22. 11. 2004

Titulní rozhovor

Alice Nellis: Rodina mě vrací do reality

Proč právě o této stavbě?
Asi proto, že ve skutečnosti neexistuje. Je to jakýsi fantom a prostor, který tady po ní zbyl, je určitým barometrem toho, co se v naší zemi děje. Nehledala jsem žádnou senzaci, spíše jsem se snažila najít příběhy a emoce, které by historickým i současným faktům dodaly život. A těch jsem našla opravdu překvapivě dost.

Při premiéře filmu jste předala německému ministrovi kultury kámen z pomníku. Šlo o legraci nebo to mělo nějaký hlubší smysl?
Hlavní postavou dokumentu je dáma, která podobný kámen vlastní, to vysvětluje, jak jsme na tenhle nápad přišli.

Filmové režiséry u nás "vychovává" FAMU - vy jste ji ovšem nedokončila. Proč?
Jednoduše řečeno: vyhodili mě. Samozřejmě to zase tak úplně jednoduché nebylo. Byla jsem ve čtvrtém ročníku a natáčela jsem Výlet. Když člověk točí, je v práci od šesté ranní do deváté, desáté večerní, a to nejméně šest dní v týdnu. To natáčení začínalo v půlce srpna a končilo na konci září. A zrovna září je měsícem, kdy na vysokých školách probíhají zápisy a přidružené záležitosti. Chtěla jsem si to všechno zařídit už v srpnu, ale v té době ve škole ještě nikdo nebyl. V termínu zápisu jsem točila, tak jsem do školy poslala svoji asistentku s indexem a prosbou, aby mě zapsali a rozložili mi ročník. Ta mi ale (spolu s děkanem fakulty) volala, že bez mojí přítomnosti to zařídit nejde a pokud nepřijdu, že mě budou muset vyhodit. V tu chvíli jsem ale nemohla opustit štáb a jít si s indexem řešit svoje školní záležitosti. Přistoupila jsem tedy na to, že mě asi budou muset vyhodit.

A to se stalo.
Stalo. Je pravda, že každá škola má svá pravidla a já jsem je v tu chvíli nedodržela. Jako vtipná perlička mi pak ale přišel nápad, se kterým škola přišla: že bych se tam na jaře zase přihlásila. Do toho samého ročníku.

Což jste odmítla.
Ano, to totiž vůbec nechápu. Ve chvíli, kdy už někoho vyhodí, by si za tím měli stát. A pokud by si toho studenta chtěli udržet, tak by s ním měli jednat o možných výjimkách - obzvláště tehdy, když zrovna dělá tu práci, ke které ho škola vychovává. Takže jsem se školou skončila. Taky už mi bylo třicet, možná to bylo dobře. FAMU byla spíš mojí zálibou, filmařina, kterou už jsem dělala, byla samozřejmě důležitější. Navíc si myslím, že nejlepší příprava k filmařině je natáčení filmů.

Na FAMU jste se ale přece vrátila - v roli učitele!
Ano, na katedře režie učím práci s hercem. Díky tomu mám se školou kontakt stále, tentokrát z jiné strany. Nemusím tam sice chodit tak často, na druhé straně ale jako učitel musím při hodinách dávat víc pozor. Je to pro mě způsob, jak samu sebe donutit věnovat se filmařině i teoreticky. Když učíte, a obzvlášť v mém věku, musíte si jednotlivá témata promýšlet z mnoha stran. Navíc mí studenti jsou mnohdy skoro moji vrstevníci, takže jejich podněty jsou pro mě hodně inspirující. Člověka to udržuje neustále ve střehu.

Do jaké míry pro vás byla důležitá nabídka na místo porotce filmového festivalu v Karlových Varech?
Samozřejmě jsem si toho vážila. Na druhou stranu to byl obrovský závazek, se kterým nebylo lehké se vyrovnat. Jednak nejsem festivalový typ, myšleno společensky, jednak vidět deset dní po sobě dva filmy denně a podrobně se jim věnovat, je pro mě velký zápřah. Donutilo mě to ale k něčemu, co bych asi jinak neudělala: prosledovat celou soutěž, která svým výběrem zřejmě něco vypovídá o současné kinematografii a jejích trendech, i o festivalu samotném. Člověk si normálně vybírá, na co zajde do kina. Na některé tituly nejde, protože nezná režiséra nebo herce; na jiné proto, že nezapadají do "jeho linie". Jako porotce máte filmy určené někým jiným, v tomto případě organizátory festivalu. To vám nabízí pohled na zajímavé věci, které by se k vám (kvůli omezenému osobnímu výběru) jinak nedostaly.

Byly uvnitř poroty spory?
Rozhodování poroty určitě nebylo jednoduché. Nevím, jestli tomu říkat spory, byla to spíš diskuse. Všichni členové poroty byli totiž otevření dialogu a argumentům druhých. V porotě jsme pracovali dost pečlivě. Nejdříve jsme mluvili o všech filmech a výběr kandidátů na ceny se postupně posunoval a zužoval. Diskuse to byly jistě zajímavé a naštěstí nesklouzávaly k tomu, že by si argumenty druhých někdo bral osobně.

Jak často vůbec "porotujete"?
Moc často ne. V Česku se tomu dost vyhýbám - přece jenom jsme malý stát, všichni se známe, používáme stejné spolupracovníky a herce, leccos o sobě víme. Ve světě je to trochu jiné, byla jsem třeba v porotě festivalu debutů v San Francisku. To bylo opravdu zajímavé: debuty totiž bývají často hodně nabité, protože k nim tvůrci sbírají materiál dlouhou dobu. Jinak ale v porotách moc často nesedávám.

O vašich filmech se někdy říká, že jsou "festivalové", tedy předurčené k festivalovým oceněním. Bráníte se takové charakteristice?
Ne, nebráním. To je spíš fakt a já jsme samozřejmě ráda, že ty filmy mají na festivalech úspěch. Bohužel, většinou to není v přímém spojení s distribucí a tedy s úspěchem finančním. Rozhodně je to ale úspěch v profesionální rovině, za což jsem ráda.

Jsou rozdíly v přijímání vašich filmů v různých zemích?
Co se týče hlavního pochopení filmu, je to podobné. Maminky jsou všude stejné, problémy mezi partnery taky. Pak jsou tu ale dílčí záležitosti. Například ve Španělsku publikum velmi živě reagovalo na scény s popelem mrtvého tatínka, s církevním pohřbem a s farářem - to jsou pro ně důležité věci a naše pojetí lidem ve Španělsku připadalo odvážné. Ve Francii zase mají hodně rádi scény s jídlem. V každé zemi spontánně reagují na to, k čemu mají blízko.

Ve Spojených státech zase prý hodně zapůsobily scény s roztrhanými volebními lístky ve filmu Ene Bene.
Ano, to bylo před čtyřmi lety - promítání se zrovna strefilo do amerických prezidentských voleb a problémů s hlasovacími lístky na Floridě. Američané tak u scény, kdy Theodora Remundová roztrhá pravé volební lístky, doslova řičeli. Měli pocit, že jsem natočila neuvěřitelně aktuální film! Někteří pak za mnou chodili a říkali: Tohle my známe - u vás se to tedy děje taky! Já jsem jim tiše vysvětlovala, že to není dokument, že jsem si to celé vymyslela.

Byl některý z vašich filmů v americké distribuci?
Přímo v distribuci ne, spíš objížděl festivaly a čas od času se objevil v některých klubových kinech. Distribuce se nám nepodařila, české filmy to tu vůbec mají těžké. Naštěstí se situace pomalinku lepší - do distribuce se dostaly filmy Horem pádem Honzy Hřebejka a Želary Ondřeje Trojana. To jsou průkopníci, kteří by nám ostatním mohli trochu umést cestičku.

Proč se jim to povedlo a vám ne?
Možná je to typem příběhů, které Hřebejk a Trojan točí. A Honzovi určitě pomohlo i povědomí, které v Americe zanechal filmem Musíme si pomáhat. Když se v Americe někdo dostane do distribuční komerční sítě, má to potom o něco snazší.

Jak jste daleko se svým novým filmem Loving Hell?
Mám dopsaný scénář a pracujeme na castingu v Anglii a Německu; v Česku už je téměř hotov. Hlavní herci budou ale právě z Anglie a Německa. A začínám pomalu dávat dohromady štáb. Vzhledem k široké mezinárodní koprodukci je to dost složité.

Bude to ještě český film?
Bude český: napsala ho Češka, Češka ho bude režírovat, odehrává se v Praze, bude se tu natáčet a vystupují v něm i čeští herci. Hlavní hrdinové budou sice cizinci; ale zase: cizinci, kteří žijí v Praze. To vyžaduje zahraniční herce. Muzikant je svým způsobem všude doma; rodina, kterou s sebou na svých cestách vláčí, je na tom jinak. Ti lidé jsou v cizím prostředí, tak je vnímají a to je samozřejmě určitým způsobem determinuje.

V divadle často spolupracujete se Zuzanou Bydžovskou - obsadíte ji do svého filmu?
Ano! V Loving Hell by měla hrát jednu z větších českých rolí. Ta role je pro ni, myslím si, příhodná - sedí jí věkově i zaměřením. Jde o ženu, která je na rozcestí: je stále krásná, ale už má nějaké zkušenosti. Navíc: Zuzana je muzikantka, hrála na piáno, takže role muzikantky by jí mohla být příjemná. Musí se ovšem prokousat přes jeden kaskadérský kousek: asi bude muset skákat z nejméně pětimetrového prkna do bazénu. Tak mi slíbila, že začne chodit plavat.

Muzikantka jste i vy - nenapadlo vás někdy napsat si hudbu k filmu nebo divadelní inscenaci?
Ne, protože neumím hudbu skládat. V životě jsem nic nesložila. Jsem schopna rozeznat, jestli mi někdo připravil takovou hudbu k filmu, jakou potřebuji; nemám ale takový talent, abych si dokázala hudbu vymyslet nebo ji složit.

Když jsme u muziky - jak se vám zpívalo s kapelou Mig 21?
(smích) Dobře! Chlapci pěkně hráli... Ale vážně: to pro mě byla taková libůstka, žádný profesionální výkon. Ten večer se pro mě ale nesl i ve znamení osobní vzpomínky - jeden z prvních veřejných koncertů kapely Mig 21 se uskutečnil u příležitosti filmu Ene bene. Mig tam tenkrát dělal předkapelu naší staré a šílené skupině Kvabába. To teď zní jako hodně velká ironie, ale jen to dokazuje skutečnost, že všechno je relativní. A je dobré, když si to člověk čas od času připomene.

Pokládáte své divadelní režírování za odskok od filmu nebo je berete jako rovnocennou součást své práce?
Víte, ono to úplně jako odskok brát nejde. Divadlo je jiné, než film, má svoje specifika a člověk se na něm učí úplně jiné věci. Musím říci, že divadlo mám čím dál raději. Jakousi samostudijní cestou objevuji jeho možnosti, seznamuji se s divadelní prací. Čím dál tím víc cítím, že mi dává hodně svobody. S divadelním divákem můžete spolupracovat daleko lépe, než s filmovým. Můžete počítat s větší důvěrou a představivostí, ale i s jakousi nadstavbou. Divadelní divák nevěří, že divadlo je realita a na druhou stranu to ani nevyžaduje. Když se k tomu režisér prokouše, je to krásné.

Vzpomenete si dnes ještě na dobu, kterou jste strávila na Ministerstvu zahraničí?
Jistě, to bylo zajímavé období! Já jsem tam vlastně vymýšlela první webový portál, který ještě v dřevních dobách internetu představoval Českou republiku. To bylo docela dobrodružné a ráda na ten čas vzpomínám. Kancelář jsem měla nejdřív v Toskánském paláci, potom na Starém Městě v Břehové ulici.

Jaké jste měli od ministerstva zadání?
Tenkrát nikdo o naší internetové prezentaci neměl příliš konkrétní představu, takže to bylo spíš obráceně - my sami jsme se na ministerstvo obraceli s nejrůznějšími nápady a navrhovali, co by na těch webových stránkách mohlo být a jak by měly vypadat. Hráli jsme si na vizionáře a moc nás to bavilo. Pracovala jsem tam tenkrát například s Pavlem Sodomkou, který později produkoval můj film Ene bene. Byly jsme takové ty děti, které se díky listopadu 1989 a technickému pokroku někam dostaly a dost si to užívaly.

Jak se, podle vás, prezentuje naše země v zahraničí dnes?
To bych taky ráda věděla! Já totiž, když to jde, nejraději sedím doma. (smích) Zevnitř se tyhle věci těžko popisují, takže si netroufám říct, jakou má dnes Česko v zahraničí image. Obzvláště poté, co se několikrát převrátila. Tiše doufám, že je dobrá, ale úplně jistá si tím nejsem.

Váš manžel žije dvanáct let v Česku. Netáhne ho to zpátky do Spojených států?
Zatím nic takového neříkal. On je sice Američan, ale asi dvě třetiny svého života prožil mimo USA. Nějakou dobu žil v Africe, dlouho v Kanadě a taky v Evropě. Spíš, než Američanem, se už možná cítí být víc Evropanem... A možná i Čechem.

K vaší image patří krátký sestřih. Necháte si zase někdy narůst dlouhé vlasy?
Dlouhé vlasy jsem naposledy měla někdy mezi filmy Ene bene a Výlet. Jenže moje vlasy - to je dost problematická záležitost. Jsou totiž hodně husté a když mi rostou do délky, stává se mi z hlavy jakýsi "mikrofon". A přečkat období divokého Leoše Janáčka či Africa Simona, to je hodně těžké. Jde tedy o to, odhodlat se asi dva roky vypadat jako blázen. Pak bych se možná dočkala nějakého elegantnějšího účesu.

Jak vás lidsky a profesionálně ovlivnila rodina, ze které jste vzešla?
Hodně. Rodina má na člověka velký vliv - říká se, že dítě je v zásadě zformované do svých tří let. Moje determinace prostředím, ve kterém jsem vyrůstala, rodiči i sestrami je určitě veliká. To se ale těžko pojmenovává, protože nemám srovnání (nedovedu si představit, jak bych dopadla, kdybych vyrůstala v jiné rodině). Vím ale, co pro mě rodina znamená dnes. V době, kdy už jsem dávno "osamostatnělá", lépe prožívám rodinné vztahy a záležitosti, které jsem jako malá holka pokládala za samozřejmost. Rodinu cítím jako zázemí, od kterého nepotřebuji nic materiálního, ale které mě, pokud zabloudím někam jinam, v pořádku vrátí do reality.

TOMÁŠ PILÁT

Foto JARKA ŠNAJBERKOVÁ