číslo 50
vychází 29. 11. 2004

Názory, komentáře

MEDITACE JINDRY KLÍMOVÉ

Psáno exkluzivně pro Týdeník Rozhlas

O rozhodujících chvílích

S lidmi už je to tak, a jinak asi nebude: někdy jsou přecitlivělí a jindy neteční, jednou je leccos zamrzí a jindy je jim totéž úplně fuk. Často věří úplným bludům v novinách, a jindy zas bez uzardění šíří, že beztak všichni novináři lžou. Dalo by se to připodobnit k vlnám na moři. Ke střídání okamžiků vzedmutých vln a času klidu. Hlavně se stále divíme. Jak je to možné, že právě teď nefoukne ani větřík? Jak to přijde, že se najednou přižene tak silný fukéř, že zvedá vlny až do výše domů? Svět už je takový. Barometr stoupá a klesá.

Nepíšu jen o druhých. Taky o sobě. Považuji se za člověka vyrovnaného, se střízlivým úsudkem. Tuhle schopnost jsem nabyla zejména v období dvaceti let různých jiných povolání, jen ne toho, které jsem si vybrala. Bylo třeba, abych si vždycky sama určila pro mnoho věcí mantinely: odtud až potud, dál už ne. Tohle stojí za energii, tohle nikoliv. Soudnost, ano, soudnost je to, co by se mělo šlechtit, a ve velkém množit. Ale i já se často houpám na těch vlnách úvah. A soudnost v takových chvílích zachraňuje jen správný nádech a síla tempa, které posunuje vpřed. Jenomže - dá to zabrat.

Někdy se v tisku najdou aktuální informace, které člověku berou optimismus. Prý u nás pracujeme denně nejdéle ze všech zemí Evropské unie. O historii se naše děti učí nejméně ze všech školáků. Prý máme největší počet odposlechů, tedy sledovaných lidí, snad dokonce na světě, i ve srovnání s Amerikou. Jsme státem s nejnižší porodností, jako bychom ani nechtěli vidět svou budoucnost. A teď aktuální novinka: účast v těch posledních volbách byla nejnižší v historii. Opovržlivý a potupný nezájem o mechanismus, který udržuje demokracii! Spravit si náladu lze jenom tím, že pozorně čtete všechno. V Lotyšsku, Estonsku a také v Česku se v této době staví nejvíce z celé Evropy. Eurostat, tohle bedlivě sledující, žasne. U nás vydáváme v poměru k počtu obyvatel největší počet knižních titulů ročně. Jsme prý vzorem v zahlazování stop někdejší důlní činnosti, těch jizev, které jsme zemi nadělali! Proto se k nám vrací spousta druhů živočichů, už je to tu k životu. Lepší se ovzduší, čistí se vody a příroda získává převahu nad hloupými nápady člověka. U nás vyvíjíme léky, které pomáhají zastavit nejstrašnější nemoci tohoto věku. A naši umělci zaplňují sály po celém světě nadšenými milovníky krásy hudby, tance i divadla. Přibývá počítačů v domácnostech a mobilů už máme víc než obyvatel. Nadnárodní řetězce supermarketů si v krátkém čase vybojovaly místo na českém trhu a těší se přízni nakupujících dokonce i o sobotách a nedělích, jako bychom stále neměli dost. Tak je nám dobře - nebo zle? Jde společnost kupředu, a nebo je něčím svazována? Třeba mi budete oponovat: jak kdy a jak kde. A vcelku, ptám se?

Já vím, jsme také zemí experimentů. Ale takovou je v podstatě každá. Pokusili jsme se vybudovat kapitalismus bez kapitálu, protože tady žádný nebyl. Pokusili jsme se šlechtit společnost několika zdravými rouby morálky, ale hodně dalších se ukázalo náchylných ke korupci a samolibosti. Z nich logicky dodnes sklízíme kyselá jablka. Demokratický režim nám nabízí, abychom si tohle pohlídali. Podobně jako sadaři: volbou kvality, řezem, tu a tam postřikem a neustálým sledováním. A to je věc, která nám stále nejde. Určitě už jste také slyšeli, že nejlepší jsou taková vláda a takový parlament, o kterých nevíte. Nevíte proto, že jim všechno funguje. Jenomže takový ideál historie ještě nezaznamenala. A zvlášť to nelze předpokládat v zemi, kde se ten správný mechanismus učíme teprve patnáct let.

Peskovat voliče prý nepomáhá, napsaly Lidové noviny. Nemám v úmyslu nikoho peskovat, jen některé čtenáře dovést k úvaze. Nechodit k volbám znamená dávat jasně najevo: dělejte si to, jak chcete! Je mi jedno koho navrhujete, kdo bude dělat zákony a vládnout. Věřte, nevěřte, jsou politické strany, kterým tahle praxe příjemně vyhovuje. Výnosně a neotřesitelně zajistí na dlouhou dobu své lidi a obsadí rozhodující místa v řadě institucí svými vděčnými a ke všemu ochotnými příznivci. A politika se stane obchodem. Naláká pár voličů na reklamu, podobnou chlubivým sloganům o blahodárných účincích potravinových doplňků a ještě slíbí tohle navíc a tohle navíc, jako dárek jen pro vás. Pak experti vymyslí mechanismus dalších voleb tak, aby se pozicemi příliš nehnulo. A nějakou slabou opozicí žádané změny zákonů bude snadné oddalovat a v podstatě nikdy neuskutečnit. Nezájem voličů je živnou půdou pro to, aby mohli vyniknout političtí podnikavci. Zájem je nežádoucí. Zbytečně by nutil politické strany hledat odborníky, schopné stát v čele země, třeba i bez politické příslušnosti. To by nikdo, kdo chce šikovně lukašenkovat, přece nemohl připustit. Je snesitelnější, když se občané diví. To, čeho si nehodlali všímat, se jich najednou začne citelně dotýkat.

I historie první republiky ukázala, jak složité a těžké je vládnout v koalici. Ví to i naše současnost. Teď prý hněv lidu trestá českou sociální demokracii za to, že se uchyluje příliš doprava. Kdo nám to chce namluvit? A proto snad volilo více lidí pravici? Uvažte, je to v tom - kterých voličů přišlo k volebním urnám více. V řadě míst to byla jádra, sympatizující se svou politickou stranou. Na menších ostrůvcích naopak lidé, rozhodnutí dát hlas novým tvářím. I takovým, které nic moc neslibovaly, ale u kterých se předpokládá čestné, přímé a soudné jednání. A to napovídá, že není ještě všechno ztraceno.

Vida, z dnešního zamyšlení mi vyšla meditace o stavu soudnosti v Česku. Zatím povážlivého a potřebného léčby, protože mu zoufale chybí jakýsi citlivý reflex. Tím reflexem je - být na potřebném místě v rozhodujících chvílích. Třeba - u voleb.