číslo 50
vychází 29. 11. 2004

Rozhlasová publicistika

ZÁPISNÍK ZAHRANIČNÍCH ZPRAVODAJŮ

Ngoro Ngoro - Noemova archa

Džíp se prodírá mlžným oparem a strmě stoupá vzhůru. Jedeme sice k nejznámějšímu sopečnému kráteru na světě, nejprve ale musíme vystoupat do téměř třítisícové výšky, abychom se poté prudkým klesáním dostali o 600 metrů níž, až na samotné dno. Občas se z mlhy vynoří mohutné hagenie, stromy typické pro africké horské lesy, větve obrostlé mechy a lišejníky. Cestou dolů potkáme i buvoly, ten skutečný ráj zvířat je ale stále skryt v neproniknutelném mlžném oparu. Přesto "něco" aspoň slyšíme.

Cinkot kravích zvonců se v kráteru Ngoro Ngoro rozléhá už po dlouhá staletí. Každé ráno zdejší Masajové vedou svá stáda na pastvu. Jednoho z nich, s typickým oštěpem v ruce, jsem také zahlédl. Na sobě měl tradiční červenou deku a pronikavým hvizdem usměrňoval pochodující skot. Kráter Ngoro Ngoro dostal jméno právě od Masajů. Podle nich totiž zvonky houpající se na krku jednotlivých kusů dobytka znějí jako "ngoro ngoro ngoro ngoro". Na Masaje jsem narazil ještě jednou. To už jsme byli přímo v kráteru. Tři chlapci, kteří se zčistajasna objevili před námi, byli celí černí a na obličeji měli namalovanou bílou masku.

V tu chvíli se objevily první sluneční paprsky, mlha se konečně začala protrhávat a já se těšil na divoká zvířata. Ngoro Ngoro, dvacet kilometrů široký kráter, je označovaný za zahradu ráje či Noemovu archu. A právem. Je tu největší koncentrace zvířat na světě, zvířata kvůli jasně vymezenému prostoru téměř nemigrují, jako je tomu v ostatních národních parcích. Na 30 tisíc jedinců více než padesáti druhů velkých savců.

První naší zastávkou byl les Lerai, na jehož okraji se pohyboval nosorožec. Jeden z nejohroženějších živočichů a zároveň jeden z velké pětky - "big five" - kam patří ještě slon, buvol, lev a levhart. Lehce mě mrazilo v zádech, ani jsem nevnímal všudypřítomné opice, pštrosy, pakoně a zebry.

Mlha definitivně zmizela, vzduch se tetelil horkem a v dáli se odrážela hladina solného jezera Magadí. Voda v něm je jasně modrá, já se ale kochal růžovou. Tisíce plameňáků jsou neodmyslitelnou součástí kráteru Ngoro Ngoro. Magadí je napájeno dvěma potoky a dvěma řekami - Munga a Loyokie. Voda je základem života a v kráteru to platí dvojnásob. V období sucha sice zvířatům tak tak stačí, ale přežijí.

Od jezera se vydáváme na sever, z bezprostřední blízkosti opatrně pozorujeme podřimující hyenu, o kus dál rybáci bahenní útočí na dropa a na obzoru se vyvalují čtyři gepardi. K nim se blížila dvě prasata bradavičnatá a zřejmě chtěla provokovat. Bylo jim jasné, že nejrychlejší savci na světě jsou nažraní, a tudíž nikoli nebezpeční. Drzost prasat byla do nebe volající, a tak nakonec dva gepardi překonali lenost a odehnali je do patřičné vzdálenosti.

To asi o dva kilometry dál se odehrálo skutečné drama. Mladá lvice dostala hlad a odneslo to právě jedno z prasat bradavičnatých. Pohled na krále zvířat, jak svůj úlovek v zakrvácené tlamě odnáší dál do stepi, byl fascinující. Úsměvné bylo zase setkání s deseti lvy, kteří se snažili schovat před pálícím sluncem do stínu terénních automobilů s návštěvníky parku. Čtyři lvíčata pod jedním, samci s mohutnými hřívami pod druhým a lvice pod třetím autem. Když některé chtělo odjet, přešli prostě pod jiné. Jeden ze lvů si lehl i pod náš vůz a já ho ze vzdálenosti necelého metru mohl vyfotit. Řidič a průvodce v jedné osobě se mě snažil stáhnout zpět, přesto jsem stihl třikrát zmáčknout spoušť.

To už bylo po poledni, kráter se změnil v rozpálenou výheň, kde každý hledal nějaký ten stín. My měli přestávku na oběd a zastavili jsme u malého jezírka, kde se rochnili hroši. Na břehu byl jeden strom, a tak jsem k němu rychle zamířil. Hladový jsem začal rozbalovat sendvič a vůbec jsem nevěnoval pozornost okolo poletujícím luňákům. A to byla chyba! Když už jsem se téměř zakusoval, ucítil jsem rychlý závan větru a vůbec jsem nevěděl, co se stalo. Jen ruka byla prázdná a ze zápěstí mi tekla krev. Když jsem obrátil oči k obloze a spatřil sendvič v pařátech dravce mířícího pryč, došlo mi to. Jídlo mi ukradl luňák. Naštěstí ranka byla malá a brzy přestala krvácet. K obědu mi však zbyla jen sladká palačinka a vejce. Ty už jsem ale raději spořádal v autě.

V kráteru jsme zůstali do čtyř odpoledne, pak nastal čas k návratu. Stoupajíce do kopce, jsme za sebou nechávali prakticky izolovaný svět zvířat. Divoký, krásný, jedinečný. Svět, kde život a smrt existují neoddělitelně od sebe. A nad ním jako věčná patrola plachtí zdravotní policisté - supi.

ROBERT MIKOLÁŠ