číslo 50
vychází 29. 11. 2004

Rozhlasová publicistika

POEZIE V ROZHLASE

Mercijské hymny

ČRo 3 - Vltava, 12. prosince, 9.30

Oblasti z hlediska tradičního kulturního povědomí okrajové dávaly v šedesátých a v sedmdesátých letech dvacátého století Britským ostrovům nejosobitější básníky. Města, v nichž viktoriánská éra fyzicky doslova vyvanula, se často stala živnou půdou poezie. V jejich dialektech se jakoby v archeologických sondách prodral do poezie donedávna přehlížený genius loci: Seamus Heaney ze severoirského venkova, Charles Tomlinson z waleského pomezí, Tony Harrison z Yorkshiru. A rovněž nejstarší z nich, Geoffrey Hill, jehož poezie se sice ubírala odlišnými cestami, ale přitom se podivuhodně setkávala s tímto pocitovým světem současníků.

Hill se narodil v roce 1932 v Bromsgrove v hrabství Worcestershire, kde jeho otec sloužil jako policejní strážník. Po studiích v oxfordské Keble College působil postupně na univerzitě v Leedsu a v Cambridgi, a od roku 1988 je profesorem literatury a náboženství na Bostonské universitě ve státě Massachussetts v USA. V semdesátých letech dvacátého století se Hillovi dostávalo všeobecného uznání. Jeho křesťanské postoje nedemonstrovaly, ale - podobné kořenům - prorůstaly k nejstarším kulturním vrstvám půdy, po níž dnešní lidé často bezmyšlenkovitě šlapou. Autor se zabývá odvěkými paradoxy v člověku. Do básní mu prosvítají podzemní obzory krajiny i historické horizonty v nitru lidí, básník je přitahován dějinnými proměnami lidské tragikomedie. Ústřední místo v Hillově tvorbě má sbírka Mercijské hymny. Cyklus třiceti básní v próze z roku 1971. Tato sbírka je originální i v kontextu celé poezie psané na Britských ostrovech v rozpětí posledních třiceti let.

"Mercia", jíž v letech 757-796 vládl polomytický král Offa, zhruba odpovídá dnešnímu Midlandsu, krajině, kterou jako první na Zemi pohltil průmysl a která se jej opět stačila zbavit, aniž jej nahradila něčím jiným kromě univerzit. Na mnoha místech se mezitím stačila rozložit v jakési fyzické i duchovní archeologické naleziště. Offův duch v ní podle Hillova pojetí dosud obchází a vládne. Stará legenda je však demytizována a konfrontován s dneškem. Kontury krajiny, lidských děl i jednotlivých epoch zprůsvitňují; je jimi vidět do podzemních hlubin a na kostru, do přítomnosti vyhřezávají její zapomenuté kořeny, dnešek vře zdánlivě dávno vykrvácenými a zpráchnivělými vášněmi. Na neuvěřitelně úsporně vyměřené ploše Hillových hymnů nám před očima proběhne všechno podstatné z dějin - vnějších i duchovních. Tyto lapidární, ale formulačně a rytmicky rafinované básně v próze patří k dílům, v nichž si moderní poezie osvojila mnohé z pracovních postupů filmu. Básník v roli scenáristy a režiséra natočil tisíciletý týdeník autentické člověčiny i krvavě vážného humanismu. "Mercijský" Souzvuk pro stanici ČRo 3 - Vltava připravil Zdeněk Hron.

(zh)