číslo 50
vychází 29. 11. 2004

Televize
a film

TV TIPY

Pondělí 6. 12. 2004 ČT 2 - 21.30 hodin

Byla šedesátá léta opravdu klamná?

Léto roku 1968 bylo skutečně klamné: dokonce i v Jugoslávii se bouřili studenti a neúspěšný maturant Pero marně dobýval nebývale odmítavá děvčata - dokud se neseznámil s půvabnou členkou české dívčí kapely. Jenže situaci zkomplikují jak hrdinův komisní otec, tak mezinárodní události - vpád "spřátelených" vojsk do Československa.

Paskaljevičova komedie Klamné léto '68, od jejíhož natočení uplynula rovná dvě desetiletí, je v zásadě nevinná, patří do linie úsměvných výpovědí o milostných trampotách dospívající mládeže, tehdy velice oblíbených. Paskaljevič jako by navazoval na svůj debut Hlídač pláže v zimním období, který ČT již uvedla. Jediný obohacující prvek vnáší politizující přesah v kresbě rodinného zázemí: Perův hudravý, věčně mentorující otec je totiž okresní funkcionář. Zejména u něho prosvítá poetika raných Formanových komedií - viz třeba scénu odehrávající se na pláži, včetně vtipně shazovaných lamentací a planého řečnění.

Danilo Stojkovič mu vtiskl groteskní ráz rodinného despoty, jenž svým nejbližším ztrpčuje život, ale venku se chová jako bázlivý člověk, který se spoléhá jen na stranické direktivy. Vedle něho zůstává Pero (Slavko Štimac) málo výrazný, ukazuje se, že nestačí pouhá orientace na zádumčivé okouzlení ženskými liniemi ani ztrápený výraz provázející milostné nezdary. A ještě hůře dopadá ztvárnění české dívky Růženky (Sanja Vejnovičová), jíž pohltila ochotnická topornost.

Film, stylizovaný jako Perova vzpomínka na onu dobu, leccos idylizuje. V režisérově přístupu nalezneme koketování s politickými akcenty - ale už to nepochybně zabránilo, aby se i tento snímek u nás promítal hned v době vzniku. Vadila ironizace přičinlivého straníka, nepřijatelné byly odkazy na okupaci Československa, postupně a s ironickým akcentem poskládané ze střípků televizních zpráv.

Paskaljevič neusiloval o satirickou výpověď, směřuje k dobrosrdečnému, smířlivému glosování postav i událostí, spokojuje se s krotkým žonglováním s politickými frázemi, jak se prolínají do běžné mluvy, jak se jich jednotliví aktéři dotýkají. Oproti otcově konformitě je vyzdvižena postava světácky spikleneckého dědy (Mija Aleksič), jenž si neodepírá žádnou radost - počíná si tak, jako kdyby každý den byl tím posledním v jeho životě. Právě děda se pro Pera (a potažmo i pro diváka) stává jakýmsi ideálním, následováníhodným vzorem. Jistě bude zajímavé nahlédnout, jak nás vnímali temperamentní Srbové...

JAN JAROŠ

Úterý 7. 12. 2004 NOVA - 9.20 hodin

Na divoké vodě

Kramer, Stan, Skinner a Mikey jsou dlouholetí přátelé, kteří kdysi coby bezstarostní mladíci pracovali jako průvodci při raftingovém sjíždění řek. Trávili společně letní dny na zpěněné divoké vodě, po nocích si užívali volnosti pod hvězdami. Pak jejich kamarád zemřel při sjíždění divokých peřejí. Tato tragédie je rozdělila, vzala jim radost z divoké vody a poslala jejich životy každý po jiném proudu. O třináct let později, se na řeku vracejí, aby ji společně se svými blízkým ještě jednou sjeli, jenže co je pryč, už se zřejmě nikdy nemůže vrátit. A to platí také o bezstarostném mládí, které nahradily různé životní krize.

Režie Scott Featherston. Hrají Robert Curtis-Brown, John Putchr, Shea Farrell, Dwier Brown, David Cowgill, Joshua Keaton a další.

Středa 8. 12. 2004 ČT 2 - 17.00 hodin

Družicová archeologie

Tak jako v mnoha jiných případech stál na počátku družicové archeologie vojenský výzkum: špionážní satelity, přesné navádění bomb a řízených střel. Senzory družic a vesmírných lodí vidí i to, co lidskému oku zůstává skryto. Zpravodajské služby a vesmírné agentury časem některé své technologie poskytnuly civilním vědcům. A tak dnes mohou archeologové pomocí dálkového výzkumu z kosmu zkoumat rozsáhlé oblasti zeměkoule, kde existují předpoklady výskytu památek zmizelých civilizací. Překážkou není ani příkrov pralesa, ani třímetrová vrstva pouštního písku. Podívejme se na několik příkladu ze Střední Ameriky a Arabského poloostrova.

Čtvrtek 9. 12. 2004 ČT 1 - 20.00 hodin

V čem jsme žili?

Vieweghovy romány patří ke čtenářským hitům, jsou jim dokonce - více či méně váhavě - přisuzovány i hodnoty umělecké. Není divu, že autor přilákal i filmaře - nejdříve Petra Nikolaeva, jenž si vybral Báječná léta pod psa. V komediálním průřezu se pokusil postihnout podobu znormalizovaných časů i jednání zcela běžných lidí v nich. Chtěl přiblížit i dospívání dětí tehdy vyrůstajících, jejich sexuální zvídavost.

Předlohu přepsal do scenáristického tvaru Jan Novák a postupoval nejjednodušším způsobem: vypreparoval nejvděčnější okamžiky, které pospojoval do jakéhosi volného pásma mírně komických historek, v nichž jen občas probleskne poněkud švejkovský vztah k neutěšným poměrům. Stačí si vybavit starého pána, který ve vzrušených dnech příjezdu okupačních armád v roce 1968 vylepuje po zdech plakátky - jenže k pohoršení kolemjdoucích obsahují prosbu o nalezení zalétlé andulky.

Nejvíce pozornosti získává postava tatínka - hraje ho mladistvě vyhlížející Ondřej Vetchý, aniž postihl postupné stárnutí svého hrdiny. Ten se sice nechce zaplést s režimem, ale přesto nakonec "projeví dobrou vůli", když se naskytne šance domoci se lepšího bydlení. Jenže setkání s disidentským dramatikem jej přivede nejen k pracovní degradaci, ale zejména do úřadoven Státní bezpečnosti. Můžeme se jen dohadovat, co se tam odehrálo, ale muž od té doby propadl stihomamu, ohrožení spatřoval úplně všude a dokonce si začal stloukat rakev.

Vedle tatínka samozřejmě dostává velký prostor i maminka (Libuše Šafránková), milující bytost, připravená svého chotě kamkoli následovat, hlídající klid rodinného zázemí. Ve výčtu samozřejmě nemůže chybět malý Kvido, bezmála geniální dítě, které přišlo na svět během představení Beckettovy hry (a rodící maminka byla zprvu považována za součást hry). Přivádí učitelky do rozpaků tvrzením, že si musí rozmyslet, zda bude recitovat, protože se "jedná jen o reprodukční umění". Zkoumá, co má pod kalhotkami spolužačka, a jako již dospívajícího (Jakub Wehrenberg) jej souží totéž co Neckářova Hrmu v Ostře sledovaných vlacích - ejaculatio praecox.

Režisér věru není prvotřídním vypravěčem, herci se mu občas vymykají zpod dohledu, dokonce si vypomáhá rozkvetlou přírodou a včeličkami jako opakujícími se předěly, které snad mají vyprávění rytmizovat. Ani důraz na tlaky normalizační éry, kdy se "lámaly charaktery", není zcela přesvědčivý - lze pochybovat, že se tak dělo hned od počátku roku 1969, jak sugeruje film. Ostatně ani televizní uvedení Kladiva na čarodějnice v téže době není možné (do kin se dostalo až začátkem příštího roku), navíc je nanejvýš sporné vydávat je za ukázku erotických lascivností, pravdou je opak: s děsivou názorností rozkrývá pozadí zmanipulovaných soudních procesů, jakkoli v dávné minulosti...

JAN JAROŠ

Pátek 10. 12. 2004 ČT 1 - 23.45 hodin

Červené barety (1/7)

Jo McDonaghová je obyčejná mladá holka. Hezká, chytrá, sympatická. Mohla by dělat cokoli.. Jenomže ona se rozhodla pro armádu. Bůhví proč. Na všetečné otázky odpovídá, že ji kdysi v dospívání ovlivnil Terminátor. Ať je to pravda nebo ne, faktem je, že dnes je příslušnicí jisté jednotky britské armády, umístěné v Německu. Jednotky, která si říká "odbor zvláštního vyšetřování" a zaměřuje se na všechny nepravosti, k nimž může na takovém výsadku docházet. Od těch obyčejných lapálií, jakými jsou nekalé kšeftíky v armě, až k závažným trestným činům. Jako je ten, na němž Jo dostane svou první šanci ukázat, co umí: vražda mladé, atraktivní ženy, z níž je podezřelý jeden anglický voják...

Sobota 11. 12. 2004 ČT 2 - 22.15 hodin

O vlastech Rafaela Kubelíka

Dokumentární snímek Reinera Moritze Rafael Kubelík - Hudba je má vlast je věnován velké osobnosti hudby 20. století, dirigentu a skladatelovi Rafaelu Kubelíkovi. Ač český, prožil tento umělec značnou část svého života v emigraci. Rafael Kubelík se narodil 29. června 1914 v Býchorech blízko Kolína, zemřel 11. srpna 1996 v Kastanienbaum u švýcarského Lucernu. Byl nejmladší ze sedmi dětí slavného českého houslisty Jana Kubelíka a maďarské hraběnky Czaky-Szellové. Na pražské konzervatoři vystudoval skladbu, klavír, housle a dirigování. Jako vynikající klavírista doprovázel svého otce na turné po Spojených státech, Rumunsku a Itálii. Ve dvaceti letech poprvé dirigoval Českou filharmonii, roku 1939 byl jmenován šéfem Janáčkovy opery v Brně, o dva roky později nastoupil po Václavu Talichovi do čela České filharmonie. 20. června 1945 dirigoval u příležitosti konce 2. světové války Smetanovu Mou vlast v podání České filharmonie na "Koncertě díkůvzdání" na Staroměstském náměstí v Praze. Stejný program si na stejném místě zopakoval o pětačtyřicet let později. Mezi těmito dvěma koncerty procestoval celý svět, řídil přední orchestry naší planety, rok působil i v čele Metropolitní opery v New Yorku, složil pět oper, tři requiem a řadu koncertantních kompozic.

Tvůrci dokumentu Rafael Kubelík - Hudba je má vlast nabízejí řadu zajímavých rozhovorů a výpovědí samotného Rafaela Kubelíka a také několik kratších ukázek jeho dirigentského a skladatelského umění. Dominující složkou filmu jsou však výpovědi a vzpomínky Kubelíkových přátel a spolupracovníků (například světoznámého klavíristy a dirigenta Daniela Barenboima) a jeho nejbližších (druhé manželky Elsie a syna Martina). Aby byla zachována autenticita výpovědí, je snímek opatřen českými titulky.

(top)

Neděle 12. 12. 2004 ČT 2 - 20.45 hodin

Jaké letos budou nejlepší evropské filmy?

Evropské filmové ceny byly kdysi zamýšleny jako protiváha oscarového cirkusu, měly soutěžit (a vítězit) snímky skutečně hodnotné, měly být vytěsněny mediální tlaky. Postupem let však slavnostní večer začal připomínat nabubřelou americkou ceremonii, udílení cen přestalo vypovídat o dění v evropských kinematografiích. Vynořili se "nedotknutelní" (například španělský režisér Pedro Almodóvar), jejichž každý film - ať je jakýkoli - se v nominacích objeví pokaždé, výběr podléhá podivným, málo srozumitelným kritériím. Na jedné straně jsou zařazena díla veskrze průměrná, ať již vstřícně melodramatická nebo naopak sebestředná (ze Španělska, Francie, Itálie...), zatímco ta opravdu průbojná zůstávají stranou pozornosti. Zůstává pak otázkou, zda má smysl, aby sestřih takové akce vysílala právě Česká televize...

Ze šestice filmů, které usilují o nejvyšší poctu, jsme zatím viděli dva - vedle Barratierových Slavíků v kleci, tuctové historky o chovancích z polepšovny, jež duchovně povznese zájem o sborový zpěv, je to Almodóvarovo sebezpytné (?) ohlédnutí Špatná výchova (recenzi jsme nedávno přinesli). Dále je zastoupena Leighova Vera Drakeová (v kinech ji spatříme v rámci Projektu 100), výpověď o ženě, která svým bližním pomáhala přerušovat těhotenství i v dobách, kdy to bylo přísně zakázáno. Německé melodrama Fatiha Akina Proti zdi se dotýká přizpůsobívání menšin (zde konkrétně turecké) zvyklostem většinové společnosti, španělský Amenábarův snímek Moře v nitru rozechvívá vždy oblíbeným zdravotním postižením. Ze Švédska dorazila Díra v mé hlavě od kdysi nadějného Lukase Moodyssona. A většina jmenovaných snímků je hojně zastoupena i v dalších kategoriích - v hereckých, v režisérské, scenáristické, kameramanské...

Tradičně jsou pomíjeny středoevropské kinematografie (z Maďarska sem pronikla jediná položka, z Polska ani od nás nebyl vzat na milost ani jediný titul) - a přitom právě zde by se snadno nalezla díla inspirativnější než mnohá z těch, která se do soutěže dostala. Musím konstatovat, že i Evropské filmové ceny se již chovají stejně jako prestižní festivaly v Berlíně, Cannes nebo Benátkách - také si žárlivě střeží svůj píseček a vpouštějí na něj jen své vyvolené.

Ještěže se po skončení tohoto pořadu dočkáme dokumentu o norské herečce a režisérce Liv Ullmannové, která přebere Cenu za celoživotní přínos evropské kinematografii.

(jš)