číslo 51
vychází 6. 12. 2004

Názory, komentáře

TELEVIZNÍ GLOSÁŘ

Hledání jehel v kupce sena

Tak nám začaly Adventní koncerty. Každý se odehraje v nějakém velebném prostoru, každý zaštiťuje peněžní sbírku pro bohulibé účely. Ctihodné dámy Táňa Fischerová a Marta Kubišová (ta si dokonce zapěla, byť hlasem divně nakřáplým) provázené Janem Kačerem důstojně hovořily se svým hostitelem z břevnovského kláštera i hosty, vesměs postiženými ztrátou sluchu. Rozmluvy se často sesmekly k filmovým prožitkům. Neslyšící odkázáni jen na obrazovou sdělnost se musí spoléhat na podtitulky - a pokud chybí, což je případ tuzemské produkce, film je bohužel míjí. Proto přivítali několik českých snímků, které byly vybaveny nejen podtitulky, ale navíc i doprovodnými vysvětlivkami.

Mezi rozmluvami zněly povznášející tóny klasické hudby. A v tom spatřuji vrchol absurdity - pořad zasvěcený neslyšícím postavit na hudbě, kterou jim nelze nijak zprostředkovat. Asi vyslovím kacířský názor, ale nebylo by nakonec vhodnější při takové příležitosti sestavit program z němých grotesek (a ty třeba i hudebně doprovázet), které se přece opírají o výhradně obrazové sdělení? Vždyť ČT vysílá ve zcela nekřesťanských předranních časech mistrné grotesky s Chaplinem; a jistě by se našly i další, třeba ta, v níž Laurel a Hardy nabízejí vánoční stromeček. Jenže tak činí uprostřed parného léta...

Povídkový snímek Olympijské příběhy se skládal z příběhů natočených v celkem osmi evropských zemích. Zahrnovaly jak vzdálenější, tak nedávnou minulost, vzdávaly hold vítězům, často se však kochaly mimořádným odhodláním, které nakonec z různých důvodů zůstalo nenaplněné. Dráhu skřížila sporná diskvalifikace či dokonce smrt z vyčerpání. Kdybych měl hledat nějaký společný přívlastek pro většinu epizod, navrhnul bych termín "sokolské vlastenčení". Často totiž až cimrmanovsky (jenže vážně) na povrch prýštila hrdost nad výkony či postoji toho kterého rodáka. Melancholické ublíženectví a pocity promarnění, pateticky znějící výpovědi a osvětové zacílení, ochotnické obrázky jak z rodinného videa - to vše provázelo většinu příspěvků.

Z celého filmu byl vyzdvižen hned ten úvodní, český, který režíroval Igor Chaun. Vcelku obratně vystavěl půvabnou, ale nikoli přemrštěnou mystifikaci kolem Lukáše Pollerta, prodávajícího olympijské medaile a navíc pohlceného politickými šarádami. Jenže bylo třeba vydržet až do konce: vedle závěrečné epizody Chodec, kterou nachystal Maciej Dejczer (ČT od něho kdysi uvedla Tři sta mil do nebe a Bastarda), pohasl i situační Chaunův žert. Dejczer rozpoutal vizuálně úchvatnou filmařinu, která postihla nejen ponurý marasmus polské normalizace 80. let, ale také pocity, sny a představy malého chlapce, vystaveného šikaně svých vrstevníků. Tam někde se rodila vůle přemoci vnější nepřízeň, vedoucí až ke špičkovým sportovním výkonům. Díky za skvostné dílko, pane Dejczere.

JAN JAROŠ