číslo 51
vychází 6. 12. 2004

Televize
a film

TV TIPY

Pondělí 13. 12. 2004 ČT 2 - 20.00 hodin

Čas partyzánů (1/2)

Tragédie v Pobaltí

V červenci 1944 byly pobaltské státy anektovány Sovětským svazem. V celém Pobaltí pak začala dnes už zapomenutá válka, která trvala až do padesátých let. Nejsilnější odpor byl v Litvě, kde operovala třicetitisícová armáda. Ozbrojené oddíly bojovaly proti Rudé armádě i v Lotyšsku a Estonsku. Existovala tam základna pro organizovaný odpor - zbytky předválečného státního aparátu a policie. V Litvě navíc bojovala z Londýna řízená polská Armija Krajowa.V bojích zahynuly desetitisíce partyzánů. Pro Sověty to byli banditi. Pro dnes znovu nezávislé pobaltské státy to jsou bojovníci za svobodu.

Úterý 14. 12. 2004 PRIMA - 22.15 hodin

Živý terč

Chance Boudreaux je silný námořník bez práce, který se poflakuje po New Orleans, kde se zaplétá do vážnějších trablí. Policie a zákon tu rozhodně nejsou v pořádku. Přichází Natasha Binderová a snaží se ve městě nalézt svého otce, o němž se domnívá, že by mohl být mezi bezdomovci. Zjišťuje, že se kvůli penězům dal najmout jako živý terč - oběť, kterou pronásledují lovci v nelegální kruté hře na život a na smrt. Natasha najímá Chance aby ji chránil, a také aby odhalil, kdo je vrahem jejího otce. Jediná cesta, jak to zjistit, je, že se Chance také nechá najmout jako oběť...

Režie John Woo. Hrají Jean-Calude Van Damme, Chuck Pfarrer a další. 

Středa 15. 12. 2004 ČT 2 - 20.00 hodin

Může umělecké nadání vyvážit vady charakteru?

Ve Francii vykvetly několikeré portréty barokních skladatelů. Nedávno jsme viděli snímek Král tančí, věnující se soupeření sebejistého, arogantního Lullyho s Molierem na královském dvoře, nyní ČT opakuje Všechna jitra světa, poprvé uváděná před osmi roky. Tento snímek natočený Alainem Corneauem vpadl do historického žánru jako zjevení: namísto atraktivních kostýmních historek předkládá hluboký ponor do rozdílných lidských mentalit, utvářejících se především na vztahu ke světské slávě. Obdivovány jsou především šerosvitné záběry, jejichž působivost obrazovka sice jen stěží může zprostředkovat, ale které dokládají péči, jakou režisér (i kameraman Yves Angelo) celému projektu věnoval. Snaha postihnout, jak vyhlížely interiéry i postavy osvětlené jen mihotavým plamenem svící, kompozice poučené dávnými mistry, to je u ambiciózních projektů přítomno nejméně od dob Kubrickova Barryho Lyndona, avšak každé zdařilé naplnění zasluhuje obdiv. Však se také na Všechna jitra světa snesla sprška Césarů, mimo jiné i za nejlepší film roku.

Všechna jitra světa své vyprávění staví na protikladu dvou uznávaných hudebníků své doby, oduševnělého samotáře Sainte-Colomba a jeho žáka Marina Maraise. Lišili se od sebe jako oheň a led: zatímco uměřený, jansenisticky orientovaný Sainte-Colomb se vyhýbá marnivosti i poctám, po ovdovění skryt v zátiší skromného příbytku, věčně rozevlátého Maraise naopak přivábí pozlátko královy blízkosti a jeho přízně. Ale osudově je propojí soukromé svazky: Marais se úspěšně dvořil dceři svého učitele Madeleine, marně varované před prostopášníkovými svody. Příběh se odvíjí jako Maraisova vzpomínka, účtující s vlastní vinou.

Strhující je herecké ztvárnění. Maraise se v různých věkových etapách zmocnili otec a syn Depardieuovi natolik robustně, až z lehkovážnosti, která jejich hrdinu pohlcuje, zamrazí. Stárnoucího Sainte-Colomba představuje Jean-Pierre Marielle, jeho mladičkou dceru Anne Brochetová. Vstup do povah jen zdánlivě určených 17. stoletím, do věčného sváru mezi svědomím a náruživostí ohromuje stejně jako početné skladby obou umělců, které až s magickou horoucností ve filmu znějí.

(jš) 

Čtvrtek 16. 12. 2004 ČT 2 - 20.00 hodin

Jak jsme se zapelíškovali

Jan Hřebejk debutoval před deseti lety muzikálem Šakalí léta. Vylíčil v něm mládež revoltující v kulisách doznívajícího stalinistického režimu. Vadila vypravěčská upachtěnost, tanečky byly přes všechnu expresivitu podivně neobratné, výrazová stylizace vedla k rozkolísanému herectví. Zdá se, že až v Pelíšcích (1999), kterými zahájil svou oslnivou dráhu, nalezl optimální inscenační řešení - spolehl se na rodinné střípky poskládané do jímavé mozaiky. Mělo to být vyprávění o snech dospívající mládeže, o prvních láskách, o otcích, jejichž vojansky prosazovaná autoritativnost je nakonec směšná, o matkách, které nenápadně, skrytě, avšak promyšleně prosazují své.

Avšak dramaturgická vyváženost poněkud selhala - stalo se, že nejvýraznější figury patří do generace otců. Však také Hřebejk vsadil na výkvět českého herectví: pospolu uvidíme Miroslava Donutila, Bolka Polívku a Jiřího Kodeta, jimž zdařile sekunduje Jaroslav Dušek. Odvádějí vynikající výkony, spíše rozverně klaunské než psychologicky procítěné, a strhávají na sebe všechnu pozornost. Všichni ostatní zůstávají v jejich stínu. Ženské postavy (Eva Holubová, Simona Stašová, Emília Vášáryová) jsou načrtávány nejen jako bezbarvé, ale bohužel i přespříliš bezbarvě. Dospívající děti jsou úplně odsunuty do pozadí, ač film měl vlastně vyprávět právě o nich.

Scenárista Petr Jarchovský i režisér Hřebejk zachycují vzrušené dění "krizových let" jakoby kuchyňským průzorem: začínají Vánocemi roku 1967, pokračují svatebním veselím a uzavírají kocovinou, přehlušenou příjezdem okupačních armád. Sledujeme jej pouze ve zvukové stopě - žádné pohledy na valící se kolony tanků, na marně zatínané pěsti. A podobná náznakovost provází celý příběh: ať hrdinové zastávají jakákoli stanoviska, svou autoritu prosazují trapně a s jakousi dětinskou umíněností, která veškeré snahy diskvalifikuje. Platí to pro bývalého západního letce (Kodet), malicherně vířícího zbytečné hádky s odbojnou dcerou.

Jen lze pochybovat, že Kodetův hrdina by beztrestně mohl z okna vykřikovat, že "komunistům dává rok, nanejvýš dva", smysl rovněž postrádají "ilegální" projekce filmů, v tu dobu již běžně uváděných v kinech či dokonce v televizi. Takže zvolená doba nakonec získává svůj nejvěrnější odraz v použití tehdejších hitů, což je ovšem postup ve světě běžně užívaný, v podivu nad tehdejšími vymoženostmi, jakými třeba byly umělohmotné skleničky či lžičky, v nostalgickém ohlížení, podepřeném i teplou barevnou tonalitou, vyhýbající se křiklavým tónům.

Svou výstavbou Pelíšky připomínají spíše Báječná léta pod psa než vypravěčskou strukturou příbuznější Návrat idiota - tam totiž o době a politických poměrech nemusela padnout jediná zmínka, protože toto vše rezonovalo v každém okamžiku vyprávění. Hřebejk je v tomto ohledu přece jen popisnější, líbivější, zpovrchnělejší, Pelíšky nakonec upoutají hlavně několika vděčnými vtípky a situačními gagy.

JAN JAROŠ

Pátek 17. 12. 2004 ČT 1 - 20.00 hodin

Shrek

Animovaná komedie Shrek vznikla podle pohádkové knížky Williama Steiga. Jejím titulním hrdinou je zlobr, který za vydatné pomoci mluvícího (spíš hodně užvaněného) osla vysvobodí ze spárů strašlivého draka zakletou princeznu Fionu. To je však pouze začátek. Pohádkový příběh zavedené motivy vtipně převrací naruby, vynalézavě cituje některé filmové hity (např. Bláznivý příběh Robina Hooda, Matrix) a vytváří nečekané pointy (jak krásná princezna, tak i oheň dštící saň mají svá překvapivá tajemství). Počítačově animovaný snímek byl natočen v produkci studia DreamWorks, kde měl nad jeho výrobou dohled Jeffrey Katzenberg, někdejší prominentní vedoucí pracovník Disneyova studia, který se s předešlým zaměstnavatelem nerozešel právě v dobrém (jeho stamilionová žaloba, nárokující podíl na zisku některých animovaných disneyovek, byla nakonec vyrovnána mimosoudní cestou).

Sobota 18. 12. 2004 ČT 1 - 22.10 hodin

Jsou americké mravy ty nejlepší na světě?

Zejména v souvislosti s americkým útokem na Irák, kdy vyšlo najevo, že důvody vpádu byly vymyšlené (nenašly se ani zbraně hromadného ničení, ani nebyla prokázána bezprostřední provázanost na teroristickou síť), získává na významu snímek Krvavá volba. Patří mezi díla, která horoucně oslavují americké vojáky, vnášející "demokracii" do společností uspořádaných podle odlišných principů. A velice se podivují, že takovou spasitelskou obětavost může někdo odmítat.

Krvavá volba prolíná dvě roviny: vedle soudního přelíčení se v retrospektivách odvíjí i postupně ozřejmovaný konflikt, který k němu zavdal příčinu. Speciální vojenská jednotka totiž brutálně zasáhla proti demonstrantům, kteří ohrožovali americké velvyslanectví v Jemenu. Zprvu vše nasvědčuje tomu, že obžalovaný plukovník vydal rozkaz střílet do neozbrojeného davu...

Přestože film předstírá, že zpracovává skutečnou událost - včetně dodatečných titulků, osvětlujících další osudy postav - , cele se jedná o fikci, která je o to zrádnější, že Jemence pasuje do rolí zákeřných teroristů, jimž navíc kdekdo bezdůvodně ustupuje. Zjevně rasistický, nenávistný tón tvoří protilehlou stranu k oslavě hrdinného amerického vlastenectví, kladoucí splnění povinnosti nade vše ostatní.

Některé sekvence jsou obratně natočeny (zejména reportážně pojednaná demonstrace rozvášněného davu, o jehož motivacích vůbec nic netušíme), ale většinou vidíme sošnou topornost a recitování vznosných frází. Postavy hlavních hrdinů, jak obžalovaného důstojníka, jenž vyrovnaně snáší svůj úděl, tak jeho zdánlivě smolařského obhájce, postrádají jakýkoli vnitřní vývoj, jsou modelovány výhradně zvenčí, často stavěny do dojemně chlapských póz. Samuel L. Jackson i Tommy Lee Jones v hlavních rolích spoléhají především na osvědčená klišé, stačí si blíže všímat jak okamžiků vzrušené nejistoty, tak bodrého žertování.

Krvavá volba patří mezi díla, vytvářející démonický obraz proradného nepřítele rovnou ztotožněného s celým národem. Jemen zde zastupuje exotické kraje, kde ozbrojenci mohou útočit na americké cíle a kde vše - náboženství, vyznávané hodnoty, mravy i uvažování - odporuje americkému způsobu života, který je přece nejlepší na světě.

JAN J. PUTIMSKÝ

Neděle 19. 12. 2004 ČT 2 - 13.45 hodin

Leslie Nielsen se proslavil jako bláznivý poručík Drebin

Upomeneme-li se na tři části Bláznivých střel, úspěšných policejních parodií, jimž předcházel televizní seriál Police Squad!, určitě si vybavíme poručíka Drebina, jehož tvář se nanejvýš zkroutí do pochybovačného šklebu, když se ohlíží, jaké maléry svým zmatkářstvím zase napáchal. Ztělesnil jej herec, jenž se stal vyhledávaným komikem vlastně až na stará kolena - Leslie Nielsen. Obšírněji jej představí televizní dokument Život a doba Leslieho Nielsena, který vysílá ČT.

Nielsen se narodil před osmasedmdesáti lety v Kanadě, v horské krajině poblíž Saskatchewanu, kde jeho otec pracoval jako jízdní policista. Leslie se však nepotatil. Kupodivu studoval rozhlasové herectví, tedy především práci s hlasem - a v rádiu také začínal jako hlasatel, později uváděl písničkové pořady. Postupně se prosadil i na oblastním divadle a první úložky mu nabídla i začínající televize, od poloviny 50. let se ozývali i filmaři. Vesměs to ovšem byly role vážné, hrával tvrdé i jankovité chlapáky, které k úsměvu mívali pramálo důvodů. Některé jsme zahlédli v televizi - v Ovčáku, Pevnosti mrtvých, dokonce i v Dobrodružství Poseidonu.

Už se mu přehoupla padesátka, když v jeho kariéře konečně nastal zlom. Bratři Zuckerové mu svěřili jednu z hlavních rolí v parodii na katastrofické filmy Připoutejte se prosím (1980) - a ve stárnoucím muži, jemuž pozvolna šedivěla kštice, vyhmátli mimořádné komediální nadání. Pak následovaly již zmíněné Bláznivé střely a v rychlém sledu další parodie nejrůznějších žánrů, již mu psané přímo na tělo. Většinu z nich známe: Drákuloviny, Agenta WC 40, Pana Magora, Utopence na útěku. Jenže jejich nápaditost vysychala a Nielsenovy stále stejně budované postavy nudily, události, jimiž procházely, přestávaly bavit, ba se stávaly vulgárními a nevkusnými, jak dokládá třeba parodie na filmy z kosmu nazvaná téměř kubrickovsky 2001: Vesmírná prda.

Nielsenova kariéra se zřejmě nachýlila, ale i kdyby již nic kloudného nevytvořil, zůstává v paměti vděčných diváků, které ve svých nejlepších bláznivinách tak královsky bavil.

RENATA JAROŠOVÁ