číslo 51
vychází 6. 12. 2004

Televize
a film

FILM

Osudný diktát krásy ničí tělo i duši

Erika Hníková se v dokumentu Ženy pro měny, vedle Českého snu dalším průzkumu našeho životního stylu, dotýká fenoménu ideálního ženského těla, jak jej vytvářejí početné časopisy, kosmetický průmysl, soutěže krásy i nábory budoucích modelek, nemluvě o reklamách na potraviny. Diktát módy totiž vyžaduje nejen štíhlou až vychrtlou postavu (je to názorné třeba v okamžiku přeměřování budoucích adeptek modelingu), ale zejména dokonale utvářený zevnějšek (jak to v nejdrastičtější podobě naplňuje paní středních let, která si nechává "vystužit" povadlá prsa několikerými plastickými operacemi). Hníková oslovila nejen uživatelky nabízených produktů, ale také ty, které se podílejí na jejich šíření.

Sama se prozřetelně zdržuje jakéhokoli komentáře, nanejvýš ji zastihneme, jak pokládá zpochybňující, občas až nevěřícné dotazy, aby se dopátrala opravdovosti pohnutek - a naráží buď na neochvějné přesvědčení o správnosti konaných skutků (jak dokládá paní chystající se na úpravu prsů) nebo naopak na nevoli, vedoucí až k přerušení rozmluvy (šéfredaktorka Cosmopolitanu ji obviní ze sugestivních otázek). Hníková si se svými hrdinkami tyká, což přepokládá navázání bližších vztahů, a vystupuje jako pozorný pozorovatel jejich počínání.

Prolínají se různé věkové, profesní i vzdělanostní kategorie. Takže se shledáme s dvojicí vysokoškolaček, které se znaleckou přezíravostí oddávají nákupům značkového zboží, jedna z nich s hrdostí předvádí nepřeberné zásoby kosmetických přípravků, které užívá. Mladičké středoškolačky se svěřují s touhou vstoupit mezi modelky, což se nakonec splní jen jedné z nich. Žena středních let bodře mudruje o bezpočetných hubnoucích prostředcích, které vyzkoušela při pokusech zbavit se přebytečné váhy - je si vědoma, že leckteré jsou neúčinné, ba podvodnické, ale přesto se vrhá do nových a nových diet. Hníková neustoupí ani před drastičností některých motivů, když do podrobna líčí proces kosmetické operace prsů - neuhýbá ani před pohledem na obnažené zakrvavělé maso, do něhož lékař cpe vycpávky.

Hníková sice nijak nekomentuje počínání svých hrdinek, ale v početných titulcích, překrývajících autentické reklamní spoty, zveřejňuje objemy peněz, které v tomto světě točí: třeba za kosmetiku se u nás ročně utratí bezmála 8 miliard korun, za ženské časopisy více než jedna miliarda. A cenovky jsou připojovány i ke zboží, které ženy považují za nezbytné pro své štěstí. Operace prsů vyjde na padesát tisíc, jak vyplyne z hrdého pokládání bankovek na stůl.

Vyprávění končí bohužel jen informací o těžkých zdravotních poruchách (anorexie, bulimie) či dokonce sebevraždách kvůli nedokonalému tělu. V této souvislosti je pak poněkud zbytečné, že jako určitý protiklad režisérka zapojuje členky kterési anarchokomuny, které naopak horují proti spotřebnímu myšlení. Jednak tak vzniká mylný dojem, že kromě nich snad všechny ostatní podléhají módnímu diktátu, jednak přinášená výpověď nemůže nikoho nechat na pochybách, co si myslí sama režisérka.

Přinášenou výpověď lze shrnout do několika postřehů. Zpravidla se jedná o ženy osamělé, většinou bez širšího rodinného zázemí, avšak rozhodně netrpící hmotnou nouzí - už proto, že udržování "dokonalého" těla vyžaduje značné finanční náklady. A není důležité, zda se jedná o celebritu (zpěvačka Dara Rolins) či nikoli. Výhradní orientace na "dokonalost" těla totiž jen vyplňuje duchovní prázdnotu, provázenu tupě spotřebním chováním.

JAN JAROŠ