číslo 51
vychází 6. 12. 2004

Titulní rozhovor

Jiří Pavlica:
Poskládejme si znovu žebříček hodnot!

V kompoziční i interpretační tvorbě směřujete k trendu, který snad lze shrnout sloganem "hudba je jen jedna" - k prolínání žánrů i jejich představitelů. Léta s Hradišťanem společně koncertujete s jinými ansámbly, jeden váš televizní cyklus se programově jmenoval "Sešli se". Co vás k tomu "scházení se" vede?

Opravdu si myslím, že hudba je jen jedna. Snažím se, aby ta, kterou dělám, lidem něco přinesla - zjednodušeně jsem si to vymezil jako "tři p": pohlazení, poznání a poselství. První "p" se obrací k emocím, druhé je v racionální rovině a třetí řekněme v duchovně -filozofické. A když tam tahle tři "p" jsou, nebo aspoň některé z nich, pak je mi jedno, prostřednictvím jakého žánru to sdělení vysílám. Možná ale v poslední době přece jen sahám častěji k výrazovým prostředkům vážné hudby.

Vaše skladby, mají stále patrnější duchovní rozměr; tím nemyslím obsah v náboženském, ale spíš v obecně filozofickém slova smyslu. Je to tak?

Myslím, že pokud člověk nechce ustrnout a hledá smysl a hloubku věcí, musí se zákonitě dotknout otázek smyslu života a všeho dění. I já se přirozeně dostávám k duchovním rozměrům lidského bytí. A jestli se to projeví víc v sakrální hudbě nebo v obecně duchovní, to je v podstatě jedno. Záleží na konkrétních tématech, která chci sdělit. Vůbec si myslím (a to se netýká jen komponování a umělecké tvorby), že pokud se my lidé trochu duchovně neusebereme - čímž nemíním nic religiózního, tím méně ortodoxního -, nedostaneme se dál. Vývoj naší planety bude pak o to složitější. Říkám si, že každý by se měl na svém malém písečku v nějaké formě snažit o jisté odmaterializování života. Jinak si poskládat žebříček hodnot. A v tom vidím nejen smysl své práce, ale do budoucna možná i cestu lidí vůbec: že se trochu vymaníme z materiálního způsobu života, jehož důsledky vedou do pekel.

Loni vám bylo padesát, čas vhodný pro jakýsi mezisoučet. V jaké fázi svého muzikantského života právě jste, co důležitého máte za sebou a co byste rád udělal?

Mezisoučet? Snad jsem v životě nezahálel a dost pracoval, ale v tom mezisoučtu se přece jen objevuje, že mnoho vynaložené energie bylo vydáno v drobných. Už před časem jsem si tedy řekl, takhle ne, musíš věci vnímat v širších souvislostech a nerozmělňovat se. Nejvíc si to uvědomuji, když mám v plánu věci - dnes se tomu obvykle říká projekty - většího, obsáhlejšího charakteru a zbývá mi na ně pro ty "drobné" málo času. Takže: v zásadě jsem s lecčíms asi spokojen, ale v budoucnu bych se chtěl soustředit na věci podstatnější a ty méně podstatné vypustit.

Co považujete za podstatné?

Aby výsledný tvar, kterého chci dosáhnout, se podařilo předat lidem, a aby ten výsledek zároveň odpovídal kodexům, jimiž se osobně řídím. Do toho výsledku například rozhodě nepatří, že to musí být za každou cenu úspěšné. O to v podstatě nejde. Jestli to pak náhodou úspěšné je, mám radost, ale primárně o to neusiluji.

I když se teď víc soustřeďujete na vážnou hudbu, stejně si myslím, že také v ní se tak či onak velmi často projevují folklorní inspirace.

V zásadě jsem vždycky šel paralelně po dvou liniích: jednou z nich byla hudba, kterou mě učili ve škole, což se dá nazvat vážnou hudbou, druhý zdroj je hudba mého kraje. A ten náš moravský kraj je už tak nastaven, že výraznou složkou její hudební kultury je tradiční lidová muzika. Takže ta mě samozřejmě nemohla minout. A že jsem měl rád folk a brousil do jiných žánrů, to souviselo i s mými dalšími muzikantskými spolupracovníky. Spolupráce s nějakou osobností nebo souborem vždycky přinesla něco nového - pro mě i pro hudbu, kterou dělám.

Dalo to práci, než se ta - řekněme syntéza -, prosadila? Ještě před deseti, dvanácti lety se to ortodoxním folkloristům moc nelíbilo.

Ano, neměli to moc rádi. Ale já ani nekalkuloval s tím, jestli se to prosadí či ne, tak jsem vůbec neuvažoval, jen jsem prostě ty věci dělal. Já totiž vždycky věřil, že když se něco dělá, nakonec se vložená energie neztratí.

Co říkáte té terminologické rozmanitosti, která se rozmohla při pojmenovávání často velmi příbuzných žánrů: etnická hudba, folklor, world music atd.? Navíc ještě nedávno se slova folklor i lidová muzika chápaly málem pejorativně.

To asi souvisí s opakujícími se vlnami zájmu dalších a dalších generací. Člověk se dnes až pousměje nad tím, že horlivý nadšenec etno-music obdivuje něco, co by pod názvem lidová píseň či neoblíbeným slovem folklor neakceptoval. Přitom je to totéž. Termín world music přišel ze světa, vymysleli ho obchodníci, kteří si potřebovali pojmenovat obchodní škatulku, aby to měli pod čím prodávat. V zásadě jde přitom vždycky více či méně o východisko z etnických kořenů. A jestli to někdo prezentuje v autentické podobě nebo v transponované, či se tím jen inspiruje, to už je věc individuálního přístupu.

Jedním z vašich nejúspěšnějších projektů posledních let je "O slunovratu" na verše Jana Skácela. Veřejnost ho zná v několika podobách: jako hudebně-taneční scénický útvar, jako televizní pořad i CD. Jednotlivé části se hodně hrají taky v rozhlase, z některých písniček se staly v tom nejlepším slova smyslu "hity". Čekal jste to?

Takto jsem o tom neuvažoval. Verše jsem zhudebnil, jak nejlíp jsem uměl a jak jsem je cítil. Pokud jsou úspěšné, jsem samozřejmě rád, ale beru to jako průvodní jev mé práce. Nijak mě to nemůže vykolejit ani mi změnit život.

Přesto je ten úspěch možná trochu překvapivý, vždyť nejde o jednoduchou hudbu ani texty, nic v prvoplánové rovině. Nesvědčí to zrovna o špatném vkusu publika, že?

Opravdu ne, ale abychom si to moc nemalovali, nás sleduje specifické publikum. Takové, které si vybírá, chodí na naše koncerty i na jiné produkce podobného ducha. Určitě netvoří většinu národa. Ta je, obávám se, přece jen trochu konzumnější.

Popularita písničky Modlitba za vodu měla i svou stinnou stránku: televize Prima bez dovolení zneužila část skladby pro jeden díl normalizačního seriálu o majoru Zemanovi, pro část Studna. Jako že je to taky o vodě - hodilo se jí to. Jenže ani vaše hudba, ani Skácelovy verše si nic takového nezasloužily. Podal jste nakonec žalobu?

Předem jsme o ničem vůbec nevěděl, ani to v televizi neviděl. Nemohl jsem se tedy včas bránit, natož k tomu dát souhlas. Dověděl jsem se to až z telefonátů a SMS od různých lidí, kteří z toho byli rozhořčení a ptali se, co s tím budu dělat. Já si říkal, že něco opravdu udělat musím, nabídly se dokonce tři právní subjekty - Dilia, OSA a jeden soukromý právník -, že mi pomohou s žalobou. Nakonec jsem do toho nešel, protože to bylo v době, kdy jsem dopisoval oratorium na biblické texty a neměl jsem na nic jiného čas. A hlavně - v kontextu myšlenek a latinských, hebrejských či staroslověnských textů, které jsem zrovna zhudebňoval - mi to v té chvíli připadalo naprosto banální. Můj osobní závěr nakonec byl, že nežiji proto, abych se soudil, raději místo toho napíšu něco nového.

Chápu, že se vám do toho nechtělo, ale na druhou stranu, pro výstrahu bezostyšným vykradačům a nepoctivcům vůbec by to svou cenu mělo, ne?

Jistě, možná jsem nepostupoval správně, ale v té chvíli to pro mě nebylo životně důležité. Vím, že člověk by se měl ozvat, aby se příště něco takového neopakovalo.

Řekl jste před chvílí, že se už nechcete rozměňovat v drobných a omezujete některé své aktivity. Před časem jste například odešel z rozhlasu, kde jste byl dlouhá léta zaměstnán, ale Hradišťan stále řídíte. Proč?

Dlouho jsem měl tři základní pracovní okruhy: rozhlas, činnost interpretační a autorskou. Kdyby to šlo stíhat, dělal bych je dodnes. Redaktorská, dramaturgická i režisérská práce v Českém rozhlase Brno byla krásná a hodně mě naučila. Jenže chce jednoho celého člověka, je to náplň na celý život. Stejně tak celého člověka chce oblast interpretační a komponování samozřejmě taky. Toho rozhlasového člověka, jsem v sobě "vyrušil"; tu a tam stále ještě nějaký pořad udělám, ale myslím, že jsem přece jen víc muzikant. A pokud jde o ostatní dva okruhy, mám pocit, že autorská a interpretační složka se doplňují a dají se skloubit. Takže zatím s Hradišťanem zůstávám. Pravda, když je hraní moc, stane se, že kvůli němu nemám čas a klid na psaní. A zase opačně, když píšu, nemám tolik času a klidu si některé věci interpretačně připravit. Ale to prostě zatím tak je. Jiný a naprosto zásadní problém ale nastává v okamžiku, když do toho všeho chci nějakým způsobem, a to velmi významným, zařadit rodinu. To je dnes ten třetí okruh, který chce taky celého člověka a u něj chci samozřejmě trvale zůstat.

Jste s Hradišťanem spojen málem třicet let, oficiálně jste se stal primášem před více než čtvrt stoletím. To je skoro jako manželství, ne?

Trochu to tak je. Vždycky je to na jedné straně obohacování, ale v jistém smyslu i ochuzování, protože pro něco opouštím něco jiného. Tak nějak je to i s Hradišťanem, kdybych to dělat nechtěl, tak to dělat nebudu. A taky mi není jedno, komu kapelu jednou předám, rád bych, aby to byl někdo, kdo ji povede na slušné úrovni.

To spojení má pro vás ještě jednu výhodu - Hradišťan s vámi spolupracuje na mnoha vašich projektech, zahraje spoustu věcí, které pro něj vymyslíte.

To je pravda jen do jisté míry. Je to jedna, i když velmi rozmanitá a bohatá podoba hudby, ale má přece jen své stropy. Už jen to, že je nás pouze šest. V rámci spektra od tradiční lidové hudby přes folk, alternativní hudbu až k dalším podobám mohu s Hradišťanem realizovat spoustu věcí. Ale když chci napsat něco pro větší obsazení, musí to hrát někdo jiný. A pokud napíšu něco pro úplně jiné nástrojové obsazení, taky to musí hrát jiní. Proto jsem před několika lety založil další těleso, jmenuje se Talant (což je staroslověnsky hřivna), a s ním chci realizovat žánrově jiné věci, které už Hradišťanu nepřináleží. Obě kapely se však také scházejí na různých projektech společně; třeba už na desce O slunovratu hráli muzikanti z Talantu i Hradišťanu.

Když jsme před chvílí mluvili o kauze "major Zeman", uvědomila jsem si, že i "díky" vzkříšení tohoto a podobných seriálů na obrazovce se dost zamlžuje a vytrácí, jaká byla skutečně minulá doba a čím se od ní liší ta dnešní. Co je důležité a co není. Netýká se to jen Zemana na obrazovce, ale celkové atmosféry: dílčí věci jsou vydávány za podstatné, podstatné se bagatelizuje. Nemyslíte?

Ano, mnohým takový stav společnosti možná vyhovuje. Pro neuvěřitelný balast, který se na nás hrne ze všech stran, pro informační a kulturní smog nám unikají podstatné věci. Kolem nás je plno jevů, které v zásadě obtěžují, nepotřebujeme je k životu, ale přesto jsou, nedají nám vydechnout, zavalují nás nepodstatnými informacemi, takovými těmi věcmi "jako" - zdánlivými důležitostmi, jakousi virtuální skutečností. Možná kdyby je lidé výrazně odmítli, ukázalo by se, že všechny ty nadbytečné, redundantní kvázi informace, obtěžující senzace bulvárních časopisů žijících většinou z nesmyslů, by musely zaniknout. Pokud by si to řekla většina společnosti, tak zavřou krám.

Když jsme se před několika lety sešli k rozhovoru, právě jste dostavěl dům. Tehdy se nabízelo připomenout známé rčení - "zasaď strom, postav dům." Nepřipomněla jsem je, protože vašich "stromů" - nejen těch opravdových, ale hlavně dobré muziky - už tenkrát vyrostlo bezpočet, ale třetí podmínka pořekadla tehdy ještě zůstala nenaplněna. Teď už máte dceru i syna. Spokojen?

A jak! A na tu všeobjímající spokojenost se ale řetězí i další pocity, které v té souvislosti člověk vnímá. Patří sem určitě zodpovědnost, občas i strach o to, aby všechno bylo v pořádku, aby děti byly zdravé a nikomu se nic zlého nepřihodilo.

Dali jste si s ženou Martinou s dětmi načas. Bylo to snad proto, že jste nejprve chtěli něco dokázat - vy jako muzikant, vaše paní ve vědecké kariéře? Můžete odpovědět třeba mimo záznam.

Nemusím, my nemáme žádná tabu. S povoláním mé ženy ani s mým nemělo zpoždění nic společného, rozhodně jsme ani ona ani já nenadřadili kariéru rodině. Načekali jsme se, zkrátka to dřív nevyšlo. A co máme, bereme jako odměnu, že jsme to vydrželi. Naše děti jsou slunovratové - Anička se narodila před pěti lety na zimní slunovrat, Marečkovi byl v létě rok a přišel na svět v čase slunovratu letního. Myslím, že teprve když přijdou děti, člověk skutečně dosáhne životního naplnění. To platí obecně, ale v případě Martiny, řekl bych, několikanásobně. Nastalo u ní životní vyrovnání. Vědecké ambice dokázala dobře srovnat se svými životními ambicemi a v žádném případě ji to nestresovalo. S Andulkou byla celou dobu doma, a teprve nedávno začala zpolehoučka znovu učit na fakultě. S pocitem, že děti už nejsou v kolíbce, dokážou udělat samy pár kroků z hnízda.

Co pro vás znamenalo patnáct porevolučních let, co vám přinesly v životě osobním a muzikantském?

Strašně moc. Naštěstí totiž patřím ke generaci, kterou rok 1989 zastihl ještě v příznivém životním údobí. Kdo chtěl, mohl ještě stihnout jakýsi rozlet, kdo nechtěl, mohl to třeba zabalit a spokojit se s tím, že za něj někdo něco udělá. Já před rokem 1989 dost trpěl tím, že jsem možná patřil k těm iniciativnějším, a neměl dost možností, abych se mohl realizovat. Chtěl jsem tolik věcí, ale všechno bylo tehdy daleko složitější, svázanější. Ale to neříkám nic nového. Zatímco v průběhu uplynulých patnácti let jsem se mohl naprosto svobodně ubírat cestou, kterou chci a teď už je jen věcí mého svobodného rozhodování, co budu dělat dál. Nemluvě o takových detailech, že se mi například otevřely cesty do zahraničí, možnosti spolupráce v mezinárodním měřítku. Patnáct uplynulých let pro mě bylo zkrátka krásných, pracovně hodně nabitých, v rodině šťastných. Co víc bych chtěl?

Naučilo vás to něčemu novému?

Vlastně to ani moc nové není, spíš nově aktuální pro současnou dobu: Znovu a znovu si potvrzuji, o čem jsem byl přesvědčen už předtím: že bez vstřícnosti a tolerance se nedá žít ani pracovat.

Jakou novou skladbu od vás v nejbližší době uslyšíme?

Oratorium pro velký orchestr, sóla a smíšený sbor - nazval jsem je Oratorium smíru -, které má hrát Pražská komorní filharmonie a zpívat Kühnův smíšený sbor na Nový rok. Když to všechno dobře půjde, premiéra bude v rámci pravidelné ekumenické slavnosti a v přímém přenosu České televize. To je pro mě v této době ta nejpodstatnější záležitost.

A co v oblasti nosičů?

Právě vychází DVD, se záznamem tanečního představení O slunovratu, které vzniklo ve spolupráci s choreografkou Ladislavou Košíkovou. Jsou tam i písničky, které stejnojmenné cédéčko neobsahuje, a také bonusy, například profily autorů, diskografie, fotodokumentace. Na první pohled to sice vypadá, že jde "jen" o záznam hotového představení, ale ve skutečnosti to dalo dost práce. A současně připravuji i nové CD. Rád bych jeho prostřednictvím vyjádřil pocit ze světa, ve kterém žijeme.

Můžete ten svůj pocit vyjádřit i slovy?

Tak trochu se bojím, že se svět zbláznil, ale věřím, že to s ním dopadne dobře.

AGÁTA PILÁTOVÁ

Foto Jarka Šnajberková