číslo 52
vychází 13. 12. 2004

Názory, komentáře

JAK TO VIDÍ RUDOLF KŘESŤAN

Autor je stálým spolupracovníkem Českého rozhlasu. Jeho nové fejetony budou vysílány i v roce 2005 vždy jednou za dva týdny v pátek v 10 hodin na stanici Českého rozhlasu 3 - Vltava

Stále voní

Nikdy jsem nepočítal, kolik vánočních fejetonů jsem napsal za čtyři desítky let svého soužití s tímto žánrem. Určitě jich však bylo dost na to, abych plně pochopil oprávněnost dotazu redaktorky Michaely Grimmové, které se mě nedávno v rozhlasovém pořadu Ateliér otázala, jestli i letos napíši nějaký další.

V podtextu té otázky byl oprávněný náznak pochybnosti, zda autor po tolika vánočních fejetonech ještě může najít téma spojené s tímto svátečním obdobím. Vyřčený dotaz redaktorky Radiožurnálu jsem ocenil. Přiměl mě k přemítání nad něčím, nad čím jsem dosud nepřemýšlel. Nevím vlastně, jak mi vánoční témata každoročně samovolně přiskakují. Vím jen tolik, že to množství vánočních fejetonů není rozhodně zásluha moje, nýbrž zásluha Vánoc.

Mám ty svátky rád. Věřím v jejich smysl. Jsou pro mě stálicí, ale souběžně přinášejí vždycky i něco nového. Jsem přesvědčen, že člověk jim má jít naproti a najít si k nim cestu. Což zároveň znamená nenechat si je vnutit jako povinnost, doprovázenou opakovaným povzdychováním Už aby bylo po Vánocích!

I letos jsem s chutí napsal několik vánočních vyprávěnek. Jsem svátečnímu času vděčný za řadu hezkých a nezapomenutelných chvil. Nejen v kruhu nejbližších, nýbrž i v podobě zážitků obecnějších. K těm patří i skutečnost, že jsem pamětníkem roku, kdy se objevila jedna zcela nová vánoční píseň.

Právě jí jsem věnoval svůj letošní vánoční rozhlasový fejeton, který jsem napsal pro vysílání stanice Vltava. Ač se mnohým zdá, že ta píseň je tu snad odjakživa, ve skutečnosti je jí teprve dvaačtyřicet.

x x x

Píseň Purpura zatím z poslechu ještě neznáte, napsal v roce 1962 tehdejší Mladý svět. Citovaná slova byla zveřejněna pod notami a textem zmíněné písně, která byla premiérově otištěna ve vánočním čísle.

Článek pokračoval sdělením, že píseň Purpura od autorské dvojice Suchý a Šlitr právě vychází na gramofonových deskách. Bylo tam také naznačeno, že písnička se záhy zřejmě stane populární.

Tehdy jsem jako student začínal spolupracovat se jmenovaným týdeníkem, a tak si pamatuji, že kulturním redaktorem tam byl Ladislav Smoljak. Byl to tedy možná právě on, kdo ta prorocká slova napsal.

Píseň o purpuře dosáhla v následujících letech takové popularity, že se jí začali zabývat dokonce i etnologové. Jeden z jich - PhDr. Jiří Traxler - zaznamenal: Při terénních výzkumech byla Purpura stále častěji zjišťována v živém repertoáru mezi lidovými koledami.

Odhaduji, že dnes existuje řada lidí, kteří znají Suchého a Šlitrovu Purpuru důvěrněji než tu purpuru reálnou. Tedy než tradiční směs z vonné pryskyřice kadidlovníku a aromatických látek rozdrcených dřev.

Před několika lety se mi Jiří Suchý svěřil v televizním rozhovoru, že bývá nejednou dotazován mladšími lidmi, co to ta purpura vlastně je. Vysvětloval jim to sdělením, že je to něco jako nastrouhaný pastelky, a že to na plotně voní. Tázal jsem se ho tehdy také na okolnosti vzniku slavné písně. Očekával jsem nějakou překvapivou doprovodnou příhodu. Podobné té, která kdysi provázela vznik věhlasné Tiché noci. Tedy písně, o jejímž zrodu počátkem 19. století se traduje, že autoři ji vytvořili v rakouském Oberndorfu za jedinký den. A to přímo 24. prosince.

Pan Suchý mi kolem vzniku Purpury žádnou obdobně unikátní historku nevyprávěl. Dodal jen, že úspěch písně ho velice překvapil. Na základě jejího značného ohlasu dopsal ještě další strofu. A nejen to. Spolu Jiřím Šlitrem vytvořili pak ještě deset vánočních písní. Žádná z nich se však u veřejnosti už tak nechytla.

Leckdo z mladší generace už dnes ani neví, že písnička má jmenovité autory. Postupně se dostala do situace, v níž se nachází už po staletí barokní píseň Chtíc, aby spal. Ta je také téměř obecně pokládána za lidovou, byť její hudba a text pocházejí od Adama Michny z Otradovic.

V televizním rozhovoru v rámci bývalého pořadu Nedělní ráno jsem sice od Jiřího Suchého nevypátral žádnou zákulisní informaci o vzniku Purpury, ale za to se mi svěřil, že jako dítě dost dlouho věřil na Ježíška. Když mu spolužáci říkali, že žádný neexistuje, tak to vzápětí doma "bonznul" mamince - s poznámkou, jak jsou ti jeho spolužáci směšní.

Pak mi pan Suchý řekl, že mu dost dlouho trvalo, než se z té představy vymanil. Dodal, že postupně se mu to podařilo, a že už v pětadvaceti věděl, jak se to s Ježíškem má doopravdy. Tolik autor textu o purpuře, která na plotně tiše a ochotně voní, stále voní. Voní, voní, voní, stejně jako dnes už klasická písnička vo ní. Rozumí se vo purpuře.

Žijeme v době tržního hospodářství, a tak Mladá fronta Dnes položila v prosinci roku 2002 Jiřímu Suchému otázku, co pro něj finančně znamená časté vysílání Purpury. Odpověděl, že jako spoluautorovi mu za jedno zahrání Purpury v rádiu přibudou na účtu tak dvě koruny. A že i při jejím každoročním častém hraní by ho samotná Purpura určitě neuživila.

Nestěžoval si, naopak - dodal, že existuje docela jednoduchý recept na zbohatnutí z písniček. Stačí jich prý napsat nějakých pět set tak, aby se alespoň ze stovky z nich staly evergreeny. Myslím, že Jiří Suchý o tom něco ví.

x x x

Paní Jitka Vicherová, čtenářka Mladého světa z let zrodu Purpury, si tenkrát pečlivě uschovala tu poprvé otištěnou píseň. Schraňuje ji už víc než čtyřicet let. Před časem mi tato rozhlasová posluchačka z Nové Role napsala, že je to pro ni historický poklad. A že je ráda, že tehdy dala na následujícího upozornění otištěné u písničky:

Jest důvodné podezření, že Purpura se stane velmi populární.

Uznejte, není to skutečnost hodná vánočního fejetonu 2004?