číslo 52
vychází 13. 12. 2004

Názory, komentáře

TELEVIZNÍ GLOSÁŘ

S odstupem času

Spolu s většinou televizních "událostí" odcházejí do historie i jejich kritické ohlasy. Archivní exkurze nabízejí vybraným titulům novou šanci. Některé si s odstupem času zaslouží i nové vysvědčení.

Jedním z nejambicióznějších seriálových projektů někdejší Československé televize byla adaptace románu Eduarda Basse Cirkus Humberto. Po řadě peripetií, z nichž nejpodstatnější bylo předčasné úmrtí duchovního otce celého projektu, režiséra Oldřicha Lipského, se seriál nakonec dočkal premiéry v roce 1988. Jeho ohlas nepřevýšil tehdejší standard. Spíš naopak. Diváci vděčně přijali především příležitost setkat se s domácími hereckými oblíbenci v ideologií neznásilněném díle. Spolu s rezervovanou kritikou se pak pozastavili nad panoptikální účastí většiny jejich kolegů dosazených zahraničními koprodukčními partnery. S atmosférou sklonku totalitních let se však idylický obrázek z dob "kdy prabáby našich pradědů byly dětmi" přece jen minul. Převrat z konce roku 1989 a následující proměna všeho, včetně televizního programu i estetiky, pak seriálový Cirkus Humberto proměnily v pouhou položku na dlouhém seznamu zapomenutelných děl. Zdánlivě definitivně.

Popřevratové okouzlení novými možnostmi a importovanými atraktivitami nemohlo vydržet věčně. Zvlášť, když brzo podstatná část televizního programu vyměnila někdejší ideologickou služebnost za obdobně primitivní komerční podbízivost. Logická divácká nostalgie postupně v devadesátých letech vrátila na obrazovku většinu tuzemských předlistopadových seriálů - od umělecky svébytných děl jako Byl jednou jeden dům, až po zrůdnou estébáckou agitku o Majoru Zemanovi. Titulů, které se nově staly skutečnou pamětnickou trvalkou však zas až tolik není. Ještě méně je těch, které dnes obstojí lépe, než v době svého vzniku. Nedávno Českou televizí znovu uvedený Cirkus Humberto je takovou výjimkou.

Někdejší dílčí výhrady sice stále platí, těžiště kritického soudu je však dnes jinde. V kontextu vládnoucí akční povrchnosti a všeobecného úpadku řemesla působí vlídná kultivovanost, s níž režisér František Filip vypráví příběhy Bassových hrdinů téměř jako balzám a nevídaná oslava normálního života. Přirozenost humanistického poselství, a v neposlední řadě i evropského rozměru celé cirkusové ságy, jsou pak další z témat, která v současnosti rezonují s realitou snad ještě silněji, než dřív.

JAN SVAČINA