číslo 52
vychází 13. 12. 2004

Rozhlasová publicistika

FONOGRAM

Nynějším námětem pokračování našeho seriálu je letmý pohled na vývoj průmyslu záznamu zvuku a nahrávky populární hudby v zalitavské čáti Rakouska - Uherska a po jeho rozpadu v Maďarsku. Některé nahrávky maďarské ragtimové, taneční a populární hudby, které zachovaly staré šelakové gramodesky, uslyší posluchači ČRo 2 - Praha v úterý 21. prosince krátce po 21. hodině.

Gramodesky a populární hudba v Maďarsku před rokem 1945

Historie záznamu zvuku se v Maďarsku vyvíjela v zásadě podobným způsobem jako v českých zemích: první domácí nahrávky vycházely na fonoválečcích, které se natáčely vesměs v Budapešti na přenosných nahrávacích zařízeních několika německých poboček velkých amerických firem, jakými byly například Edison či Columbia. S nástupem gramodesek zahrnovali od počátku dvacátého století do svého cestovního itineráře větší maďarská města jako místa svých pracovních zastávek i nahrávací technici anglické firmy Gramophone Co., Ltd. a evropské pobočky americké Columbie. Ti se každoročně vydávali na okružní cesty po Evropě, trvající až několik měsíců, a v jednotlivých zemích pořizovali zvukové záznamy umění interpretů ze všech oblastí hudby nebo mluveného slova, které pak byly v Hannoveru či Berlíně lisovány na jednostranné gramodesky těchto firem.

Kromě etiket výše zmíněných firem GC a Columbia najdeme první gramofonové nahrávky populární hudby v podání maďarských umělců již od počátku dvacátého století na etiketách Lyrophone, Favorite, Homophone, později též Pathé, Diadal nebo Beka. Označení "maďarský" je ovšem v mnoha případech třeba brát s rezervou - tak například vůbec první gramofonové snímky synkopované hudby v rytmech moderních tanců, jakými byly například cake-walk, one step, two step, shimmy či o něco později fox-trott, natáčely orchestry cikánských primášů, kteří si se svou národností nebo státní příslušností mnoho starostí nedělali. Na pestrobarevných etiketách gramodesek s ragtimově pojatými dobově populárními melodiemi také zpočátku nacházíme pouze generické označení orchestru jako "czigány-zenekara", tedy "cikánský orchestr". Později již etikety běžně uváděly jména primášů nejznámějších tanečních orchestrů složených z výlučně cikánských hudebníků, jimiž byli například Pal Farkas, Béla Berkes, Sandor Bura nebo později též z mnoha nahrávek slovenské a české hudby známý Jožka Pihík.

V roce 1912 v Budapešti zahájila provoz První maďarská gramofonová společnost (v originále Elsö magyar hanglemezgyár) - na etiketě těchto gramodesek najdeme kromě tohoto nápisu a údajů o interpretech nahrané skladby také obrázek černovlasé dívky v maďarském národním kroji, hrající na housle v blízkosti vahadlové studny u osamělého venkovského stavení. Na pozadí je krajina úspěšně evokující obvyklou představu typické maďarské puszty. Kapitálově ovšem byla tato firma nespíš propojená s německým koncernem C. Lindströma, který řadu maďarských nahrávek z této etikety umisťoval i na své další gramodesky určené pro Maďarsko. Na gramodeskách této značky vycházel v letech 1912-14 též německý nebo i například český repertoár - pro cizince nevyslovitelný maďarský název etikety nahradilo označení Premier, doplněný u gramodesek stejné značky o větším průměru 27 cm o šikmý přetisk Herkules. (Domněnku o německém původu této údajně první domácí lisovny gramodesek podporuje i skutečnost, že zmíněný typicky "maďarský" výjev z etikety jejích gramodesek ve skutečnosti představoval výřez z většího obrázku, který měla ve stejné době patentově chráněný jedna německá továrna. Ta v plechových krabičkách se stejným výjevem - doplněným o pasoucí se stádo oveček v pravé části obrazu - expedovala pod italsky znějící značkou Verona ocelové jehly na přehrávání gramodesek.)

Prehistorii maďarského jazzu poznamenalo především druhé budapešťské uvedení operety O. Halla Gejša v roce 1912. Společnost GC z ní při této příležitosti vydala na gramodeskách několik skladeb, s výjimkou nejpopulárnějšího kousku - proslulého Grizzly Bear-Dance, tedy Medvědího tance, který ve stejné době okouzloval například i návštěvníky kabaretu Montmartre v pražské Řetězové ulici. V několika verzích ovšem krátce nato v Maďarsku vyšel pod názvem Medve-tánc na gramodeskách jiných značek.

V období po první světové válce se v  Maďarsku - podobně jako v Československu - postupně usazovaly pobočky zahraničních gramofonových firem Odeon, Columbia, Kristal, Ultraphon či HMV. Z dalších etiket gramodesek vydávaných zde před rokem 1945 jmenujme ještě například značky Durium, Tonalit, Patria, Ultravox, Imperial či Radiola Super.

Na vývoj maďarského jazzu a populární hudby měly v té době vliv především návštěvy zahraničních tanečních orchestrů. Zmiňme jen telegraficky některá jména a data: v roce 1925 navštívila Budapešť proslulá revue Chocolate Kiddies s orchestrem Sama Woodinga a o dva roky později v Budapešti vystupoval Frank Withers se svými Stomp Jazzers. Zdá se, že právě tento název dal jméno v Evropě bezkonkurenčně nejznámější maďarské vokálně-instrumentální dvojici z konce dvacátých let Two Jazzers. Tvořili ji původně kabaretní komici pianista Lászlo Mocsányi a kytarista Tibor Lakatoš. Maďarských nahrávek ale po nich mnoho nezůstalo, neboť natáčeli gramodesky především v Německu pro firmu Homokord za doprovodu orchestru Freda Birda a několika dalších tehdy módních tanečních souborů mezinárodního obsazení. Jako zajímavost uveďme, že L. Mocsányi natočil v roce 1932 v pražském studiu Ultraphonu za doprovodu orchestru Harryho Ostena několik maďarsky zpívaných snímků pro maďarskou gramofonovou etiketu Patria.

Koncem dvacátých let natočil několik gramodesek domácí orchestr Jazz Syncopaters Band, počátkem třicátých let zazářilo v Maďarsku duo jazzových pianistů Léo Kondor a Tibor Polgár a na evropskou úroveň se ve stejné době vypracoval saxofonista Árpád Lakatos. Za první maďarský big band je označován soubor Damith Jazz orchestra, který poprvé veřejně vystoupil v roce 1933.

Již ke swingové éře patří jméno Mihály Tabányi - tento akordeonista natočil v letech 1940-65 několik stovek gramofonových snímků. Českým příznivcům swingu je jistě známé i jméno anglické zpěvačky Anity Best (natočila po roce 1945 několik snímků pro gramofonovou firmu Esta). Tato vokalistka v Maďarsku ve třicátých letech často koncertovala a v roce 1940 natočila na gramodesky značky Radiola několik snímků s maďarským studiovým souborem Martiny Rhythm Band aranžéra a kapelníka Lajose Martinyho.

GABRIEL GÖSSEL

Obrazové materiály archiv autora

Příště: Jak se v ČSR znárodňoval gramofonový průmysl