číslo 52
vychází 13. 12. 2004

Televize
a film

TV TIPY

Pondělí 20. 12. 2004 NOVA - 16.15 hodin

Klíště hledá tátu

Oliver má už dlouho po třicítce, přesto je stále svobodný a o nějakém vážnějším vztahu ani neuvažuje. Ze všeho nejvíce si váží své svobody. Blíží se vánoce a Oliver se svým přítelem Frankym chtějí vyrazit do Nového Mexika na velkou balonovou cestu. Aby získali dostatek finančních prostředků, prodávají na lipském vánočním trhu balonky. Na stejných vánočních trzích osiřelá devítiletá dívenka Linda hledá vhodné náhradní rodiče, protože je jí jasné, že Ježíšek jí je nenadělí. A jako ideálního tátu si vyhlédne, Olivera, který je do té chvíle přesvědčen, že obchody jdou skvěle a jeho cestu nemůže nic ohrozit. Od té chvíle se však středem jeho života stává malá holka, kterou zpočátku považuje za němou.

Režie Peter Kahane. Hrají Vespa Vasic, Heio von Stetten, Muriel Baumeister, Isabel Bongard a další.

Úterý 21. 12. 2004 NOVA - 16.10 hodin

Tehdy o Vánocích

Blíží se Vánoce a v Santa Clausově sídle na Severním pólu to sice hučí obvyklým předvánočním shonem, jenže tomu tentokrát něco chybí. To proto, že Santa Clausovo nadšení se změnilo v hluboké rozčarování a depresi. Na vině je všechno to lidské sobectví a chamtivost a mrzutý Santa se nakonec při pohledu na rok od roku stále kratší seznam hodných a stále delší "zlobivých" lidí rozhodl, že tentokrát už opravdu není důvod, aby se namáhal a když se na Vánoce vykašle, udělá jen dobře. Jeho dcera Kristin se však rozhodne Vánoce zachránit a přesvědčí otce, aby dal lidem ještě jednu poslední šanci.

Režie Tibor Takács. Hrají John Dye, Kathy Ireland, Mary Donnelly-Haskell, Douglas Campbell, Rebecca Toolan a další. 

Středa 22. 12. 2004 ČT 2 - 20.00 hodin

Každý to rád jinak

Angličtina nemine ani majitele továrny Jean-Jacquese Castellu. Po první lekci chce věčně nespokojený a rozmrzelý pětačtyřicátník výuku zrušit a už nikdy svou učitelku nevidět. Stejně to nemá cenu! A ještě k tomu musí večer do divadla na Racinovu Bereniku. Taková nuda! Verše o nekonečné lásce plynou z úst jeho učitelky angličtiny, která je ve skutečnosti herečka, a hodinami si jen přivydělává. Byly to Racinovy verše, nebo kouzlo okamžiku či "jen" hlad po lásce? Castella se hluboce zamiluje.

Čtvrtek 23. 12. 2004 ČT 2 - 21.50 hodin

 Zítra La Scala!

Ke slávě se dá dojít různými cestami. Malá operní skupina, která toho nevlídného podzimního dne míří kdesi na severu Anglie do vězení s maximální ostrahou, zvolila cestu značně netradiční, leč, vyjde-li všechno, jak si plánují, možná velice schůdnou. Neboť opera, inscenovaná ve vězení za spoluúčasti vězňů - jaké to sousto pro recenzenty a noviny všeho druhu! Jak rychle a snadno se tím dá zvýšit popularita! Původní záměr je tedy jasný: dnes hrajeme ve vězení, zítra v La Scale! Jeho realizace ovšem není zdaleka tak jednoduchá, jak se zkraje zdálo. Zejména proto, že si nikdo z nich neuměl představit, co bude každodenní kontakt s vězni, odsouzenými za nejrůznější těžké zločiny na doživotí, znamenat jak pro ně, tak pro "mukly".

Pátek 24. 12. 2004 ČT 1 - 19.20 hodin

Od čertů raději dál

Když se lidé paktují s pekelnými mocnostmi v naivní víře, že tak vyřeší své potíže či dokonce zbohatnou, zpravidla z toho nic dobrého nekouká. Režisér Roman Vávra, dosud upřednostňující spíše poetické něžnění (jak ukazuje povídkový film Co chytneš v žitě), se pokusil uplatnit přístup ne zcela obvyklý: v pohádce Čert ví proč rozvíjí dynamickou, akční, ba až násilnicky zhrublou podívanou, pohrává si s bizarními nápady scénografickými i motivickými.

Spoléhá na tříšť stylově různorodých výjevů, od pochmurných, bezmála hororových obrazů, většinou souvisejících s přírodním zarámováním, až ke groteskním šklebům, které se vztahují především k zápletkám. Posuďte sami: ještě nedávno šťastné království krále Dobromila (jenž se však dopustil té nepředloženosti, že na dlouhou dobu odjel válčit) postihla bída, lidé je hromadně opouštějí. Bezmocného, nerozhodného krále obírá hrabivý rádce spřažený s peklem a panovník sám nakonec podepíše osudný úpis vlastní krví, aniž by tím cokoli přínosného získal. Ještěže žije moudrá babka kořenářka, kterou si oblíbila, králova dcera, a ještěže se dostaví hrdinný chasník, do něhož se dívka zamiluje a který nakonec vyzraje nad samotným peklem, kam se musel uchýlit, aby zachránil, co se zachránit ještě dá.

Vávra zdůrazňuje přemrštěnou hlasovou expresivitu někdy hraničící až s karikaturou, žertovné vsuvky pochybné úrovně (zvláště pak v souvislosti s kouzelnými bylinami, které způsobí, že člověk, jemuž jsou vsunuty pod čepici, přihlouple zdobráčtí), některé postavy jsou zbůhdarma posouvány k ploše pitvořivému projevu (týká se to nejen Lábusova proradného rádce a jeho ženy v podání Evy Holubové, ale zejména estrádně opět chichotavé Ivy Janžurové v roli moudré babky). Ani prostořeké průpovídky králova šaška nevytvářejí účinnou protiváhu králově ješitnosti. A panovník samotný (jako snadno vznětlivého jej hraje Josef Somr) není ani směšný, ani dojemný: postrádá totiž jakoukoli kresebnou sytost. Leccos tu připomíná poetiku laciných televizních inscenací - jak v ustrojení zápletek, tak v kresbě postav.

Nejzdařileji vyšla evokace pekla: režisér si vypomáhá leckterými legračními bizarnostmi, když zpodobňuje muka pekelná, vynalézavě jsou představeni i sami pekelníci - zpravidla připomínají blazeovaně cynické podnikatele, většinou dravé a bezohledné mladíky (s nezbytnými růžky na hlavě), byť i tam se občas vyskytne nenapravitelný přihlouplec, jako je ten Liškův, zmatečně žvatlající natolik, že jako případný nápadník královské dcery odradí svým vystupováním i jinak lecčemus přístupného krále. Postřehneme relativizaci hodnot: jestliže lumpové nakonec skončí v pekle, není to pro jejich špatnost (tu naopak peklo vítá), nýbrž proto, že při jejím šíření neuspěli.

Shrnuto: Čert ví proč stěží rozšíří zlatý fond národních pohádek, ale letošní Vánoce spolehlivě obšťastní.

JAN JAROŠ

Sobota 25. 12. 2004 ČT 2 - 11.30 hodin

Jak slaví Vánoce Rusíni

Na Boží hod vánoční nám Česká televize nabídne dokument, který ukazuje, jak se slaví Vánoce v části východního Slovenska a na Podkarpatské Rusi. Snímek s názvem Vyšla hvězda jasná natočil režisér Zdeněk Flídr. S kamerou se vypravil na severovýchodní Slovensko na Laboreckou vrchovinu, do oblasti obývané Lemky, aby tu zachytil autentické koledování. Takové, jaké tu mezi Lemky přežívá dodnes (a jaké je možno vidět i na druhé straně hranice). Ve filmu ostatně vystupují i soubory z Podkarapatska, například chlapecký sbor z Mukačeva či komorní sbor Cantus z Užhorodu.

Snímek zachycuje pastýřské zpěvy v podání koledníků z Krajinné Poljany či koledování v Nňagově. Podle Zdeňka Flídra se dětské koledování přenáší z generace na generaci, ovšem koledují tu i dospělí. Při koledě se musí obejít celá vesnice. "Kdyby se na někoho zapomnělo, mohl by být uražený nebo by si mohl myslet, že se něčím provinil," vysvětluje Flídr. Koleda pak končí o půlnoci v chrámu, kde je vzdáván dík božímu narození. Právě krása řeckokatolických chrámů umocňuje podmanivou atmosféru rusínských vánočních svátků i Flídrova dokumentu. "Nechtěl jsem mít ve filmu žádné folklorismy, všechno, co kamera zaznamenala, je „přírodní“, původní koledování," říká režisér. "Natáčelo se v autentických bytech a domcích. Některé vesničky, které jsme navštívili, ani nejsou na mapách," podotýká.

Dokument Vyšla hvězda jasná vznikl díky široké kooperaci. Na snímku se vedle České televize podílely i košické studio Slovenské televize, Státní zakarpatský rozhlas a televize Užhorod, společnost Alta a režisérova společnost ZF Film. Mnozí teoretici i praktici tvrdí, že možnosti filmu (a nejen dokumentárního) jsou mimo jiné i v širokých koprodukcích. Film Vyšla hvězda jasná je toho důkazem.

TOMÁŠ PILÁT 

Neděle 26. 12. 2004 ČT 2 - 20.00 hodin

Drsný básník filmového plátna František Vláčil

Režisér František Vláčil (1924-1999) původně studoval estetiku a dějiny umění - odtud pramení smysl pro výtvarnou krásu i zvyk rozkreslovat si vizuální pojetí scén. Nejvíce jej proslavily historické látky, zejména středověká balada Markéta Lazarová podle románu Vladimíra Vančury. Nedokázal prosadit celý olbřímí projekt (rovina královská vypadla), ale přesto stvořil monument, nikoli náhodně označený za nejlepší český film všech dob. Pak následovaly další dva špičkové filmy. Údolí včel (jen díky kostýmům opět ze středověku) se zabývá nezrušitelnou příslušností k řádu, z něhož jako z organizace přesahující rozměr jedince nelze vystoupit. Drama Adelheid zasazené do pohraničí odkrývá hluboce zjitřené nenávisti zaviněné válečnou bědou.

Nedělní vláčilovský večer uvozuje svérázná hraná rekonstrukce umělcových osudů nazvaná Sentiment. Režisér Tomáš Hejtmánek začal v roce 1997 Vláčila navštěvovat, jenže dříve, než z dlouhých (a zvukově zaznamenaných) rozhovorů mohla vykrystalizovat filmová podoba, Vláčil zemřel. Teprve o několik let později vysněný projekt oprašuje a dokončuje. Vláčilovu roli obsadil Jiřím Kodetem, jemuž do úst vkládá i Mistrovy (nepochybně autentické) výroky.

Jiří Kodet, většinou zarostlý, jen nehnutě sedící a pokuřující, dobře postihl Vláčilovu dikci, jeho vstřícnost i umanutost (i po letech láteří na spolupráci s kameramenem Markéty Lazarové, kterého ovšem přímo nejmenuje - je to Bedřich Baťka), s přerývaně frázovanou mluvou vplouvá do Vláčilových myšlenkových obzorů. Dobře svým výkonem obepnul poslední fázi jeho duchovní integrity, rozkládané alkoholem, předkládá nevtíravou studii počínajícího blábolení, útěku k dávným traumatům v soukromí i umělecké práci.

Rozmluvy s režisérem prokládají výpravy na místa, kde Vláčil kdysi své filmy natáčel. Po zpravidla zachmuřených přírodních interiérech, ať již určených rozsochatými stromy, mlžinatou ledovou pustinou či torzem tvrze (Markéta Lazarová), písčitým mořským břehem (Údolí včel) či zdevastovanou budovou (Adelheid), se promenádují představitelé příslušných děl (Kačer, Černá, Palúch, Velecký), zaznívají úryvky zvukových stop z příslušných Vláčilových filmů. Sekvence zasazená do zasněžených jehličnatých lesů, kudy se proplétají saně tažené koníkem, pak evokuje pozapomenuté středometrážní poetické vyprávění Pověst o stříbrné jedli, uváděné vzápětí po skončení Sentimentu.

JAN JAROŠ