číslo 52
vychází 13. 12. 2004

Zpět na obsah         

Televize
a film

FILM

Co se děje u Francouzů

Do Prahy (i dalších měst) opět dorazila přehlídka nových francouzských filmů. Na konci listopadu se představila rozsáhlá kolekce děl, která by mohla být objevná, kdybychom při bližším zkoumání neodhalili vážné trhliny. Převážnou část, matoucně rozloženou do různých okruhů, totiž tvořily distribuční tituly, ostatně nijak výjimečné, které jsme již viděli nebo teprve uvidíme (ať již v kinech, na videu nebo v televizi) - bez nich by zůstala jen politováníhodná troska.

Soudkyně posuzuje hříchy svých bližních vcelku shovívavěSnímky u nás opravdu neznámé totiž zastupoval jen výbor z canneského festivalu, potvrzující tvůrčí krizi a v nejlepším případě opakování osvědčených schémat. Ani Assayasovo drama Clean, v Cannes oceněné za herecký výkon Maggie Cheungové (hrála ženu, kterou mateřské pudy přimějí, aby se očistila z tíživých závislostí), nakonec nevybočuje z linie úmorných psychologických studií. Nezbývá než litovat, že organizátoři, dosti nesmyslně se zaštiťující festivalem v Cannes, pominuli plejádu (snad) zajímavějších tvůrců - Bliera, Godarda, Annauda, Téchina, Leconta, Rohmera, Jaouiovou... Také přivezení hostů s režisérem Claudem Zidim v čele (natočil dlouhou řadu komedií včetně tří dílů Prohnilých) připomínalo promenádu medvědů s přesně odměřeným časem na obhlídku. Odmítl jsem se takové kašpařiny účastnit.

Pokud pominu filmy, které teprve budou uvedeny (a některým se hodláme věnovat podrobněji), rád bych upozornil aspoň na dokument Raymonda Depardona Soudní síň č. 10. Bez jediného slova komentáře tu sledujeme výňatky z početných soudních jednání. Postarší soudkyně pokaždé popíše spáchaný skutek, vyslechne jednotlivé strany, požádá o stanovisko žalobce i obhájce - a po krátké poradě vynáší i rozsudek. Režisér nepředstírá, že by natáčel skrytou kamerou - naopak tak činí s vědomím a souhlasem všech zúčastněných. Přesto z výpovědí vyvěrají zcela nenápadně naivní i vychytralé povahy lidiček defilujících před soudem.

Někteří předvádějí výslovné herecké etudy, když si hrají na nevinného a ublíženého, když se snaží vzbudit soucit nebo naopak vyvrátit obžalobu. Soudkyně se shovívavou ironií glosuje jednotlivé případy, dotazuje se obžalovaných, zda jsou si plně vědomi toho, co provedli, a jen málokdy se nechá vyvést z míry přidrzlostí vyslýchaného.

Obžalovaní jsou vesměs souzeni za drobné přestupky, za nepozorné řízení vozidla nebo jízdu pod vlivem alkoholu, který nepatrně přesáhl povolený limit, za kapsářství, obchodování s drogami, za rvačky, za neoprávněné držení zbraně, za vyhrožování a psychický nátlak, za nelegální pobyt ve Francii. Zřejmě nebude náhodné, že před kamerou většinou defilují tváře přistěhovalců ze severní Afriky či Blízkého východu.

Režisér rád konfrontuje výpovědi jednotlivých obviněných s pohledy i na mlčící a jen se dívající tvář soudkyně, jednou zadumanou, jindy pobavenou. Ale neméně působivé jsou i výpovědi obhájců a žalobců, často notně přitroublé a neobratné: většinou prozrazují, že příslušní mluvčí si nedali velkou práci s přípravou svého vystoupení.

Soudní síň č. 10 je jistě zábavná, ale dospívá k výpovědi svým dosahem omezené, mělké, spíše chlácholivé a smířlivé nežli zlobné. Jen stydlivě se dotýká společenské aklimatizace přistěhovaleckých menšin. Ještě připomenu, že podobné řešení - nechat vypovídat výhradně aktéry příběhu bez jakéhokoli autorského komentáře - zužitkoval sdělněji i výmluvněji již kdysi dávno Miloš Forman v Konkursu. S daleko větší jízlivostí vypodobnil zájemkyně o angažmá v divadle Semafor. Nebo Jan Špáta v Největším přání. Jenže oni pokaždé vnesli své zřetelné stanovisko.

JAN JAROŠ