číslo
52
vychází 13. 12. 2004
Titulní rozhovor
Vladimír
Preclík:
Naučil sochy usmívat se
Proč jste si ke svému prvnímu sochařskému cyklu zvolil právě avantgardu?
Vlastně mi ji podstrčil E. F. Burian, když jsem jako čerstvý absolvent VŠUP neměl moc práce ani na růžích ustláno. Dělal jsem tenkrát fámula svému příteli Oto Richtrovi, který fotografoval divadlo. Nosil jsem mu stativ, což mně nevadilo, protože divadelní zákulisí mě bavilo odmalička. Tatínek s maminkou totiž vyráběli loutky a já s bratrem jsme si s nimi rádi hráli, vymýšleli hry a dokonce za svá představení vybírali vstupné - 20 halířů. V zákulisí D 34 nás s Richtrem zastihl jeho ředitel E. F. Burian. "Tebe znám," oslovil fotografa, "ale tebe ne", obrátil se na mě a byl zvědavý, co dělám. Když se dozvěděl, že jsem vystudovaný sochař, chtěl, abych mu donesl ukázat fotky svých prací, že má v úmyslu na chodbě D 34 otevřít salon jako před válkou a pořádat výstavy. "S tvými věcmi bych mohl sezonu našich salonů zahájit." To sice znělo lákavě, ale myslel jsem si, že je to jen takové mistrovo plácnutí do vody. Nicméně mě upoutala Burianova hlava a já ji popaměti začal dělat. Když už se mi zdálo, že by se mohla povést, pozval jsem ho do ateliéru. Byl překvapený mou odvahou dělat portrét úplně jinak, než jak bylo zatím zvykem, a povzbuzoval mě, abych ho dokončil. Zároveň mi vyprávěl o svých přátelích - především o Nezvalovi a dalších členech Devětsilu. Přiblížil mi dobu jejich mládí a já z toho povídání nabyl dojmu, že naše generace má vůči těm avantgardním umělcům dluh. Chtěl jsem ho splatit, a protože se mi líbily Nezvalovy verše, začal jsem pomýšlet na jeho portrét. Burian tvrdil, že Nezval byl - v dobrém smyslu - balvan. Balvan, který se valí a všechno s sebou strhává. Nezval byl trošku balvanovitý i fyzicky, a tak jsem ho pojal jako takový oblý balvan něžně se valící krajinou. Burianem a Nezvalem můj cyklus začal.
Pak pokračoval portréty Ježka, Wericha, Josefa Čapka, Špály, Vančury, Mahena, S. K. Neumanna, Halase, Zrzavého. Některé z nich vlastně k avantgardě řadit nelze.
Ano, není to čistá avantgarda. Vybíral jsem si jen ty umělce, které jsem měl rád pro kvalitu jejich díla. Těch jedenáct hlav je tedy spíš moje avantgarda.
Nenarazil jste tenkrát na přelomu padesátých a šedesátých let na nějaké "ideové problémy"? Avantgarda tehdy přece nebyla ještě úplně košer.
Na to jsem se neohlížel. Ty hlavy jsem dělal jako svoji vlastní zpověď a bylo mi naprosto jedno, co si o nich kdo myslí. Stejně jsem věděl, že nebudou vystaveny. Vedení Svazu českých výtvarných umělců se nezdály. Ale ne kvůli svému "kádrovému profilu" ale kvůli výtvarnému pojetí. Ač některé patřily národním umělcům, já jsem se osmělil udělat je nikoli klasicky, ale zkratkou: tak, abych třeba u Vančury již koncepcí a tvarem jeho portrétu vystihl, že to byl architekt češtiny.
Pohled na meziválečnou avantgardu je dnes v mnohém jiný, než býval v letech šedesátých. Změnil se i váš pohled na ni?
Možná, že jsem trošku chytřejší, ale protože mi šlo především o výtvarné umění, nic z toho, co jsem tenkrát udělal, nemusím teď brát zpět. Například S. K. Neumanna jsem nepojal jako hladce oholeného pěvce Rudých zpěvů či autora AntiGida, ale jako básníka Lesů vod a strání - s vousy a fajfkou. To je dost důležité, protože v době, kdy takhle vypadal, redigoval Červen - vynikající umělecký časopis, jaký nemáme dodnes - a veškerou mocí svého slova se stavěl za kubisty.
E. F. Burian vám pootevřel dveře k avantgardě, kdo vám pootevřel dveře do světa?
Nejvíc snad Adolf Hoffmeister, který se stal profesorem na naší škole poté, co přijel z Paříže, kde působil jako velvyslanec. Na svět se díval poněkud jinýma očima, než ti kteří nevytáhli paty z Prahy. Naše generace ho měla ráda, protože měl přehled i nadhled. Pražským žabomyším válkám se posmíval. Byl zcestovalý, znal mnoho světových umělců a vlastně to on mě a mou ženu Zdenu Fibichovou, rovněž sochařku, inspiroval, abychom s přispěním Nadace Michela Karoilyho odjeli v pětašedesátém roce na půl roku pracovat do Provence.
V průběhu šedesátých let jste poměrně rychle získal světové renomé. K tomu asi nestačí jen mít nápady a tvrdě pracovat, ale mít také štěstí. V čem spočívalo to vaše?
Jestli tím "renomé" máte na mysli třeba mou účast na montrealské výstavě sochařství 20. století, tak to bylo složitější. Miroslav Galuška, tehdejší generální komisař naší expozice na světové výstavě v Montrealu, se pozastavil - jak mi to později vyprávěl - nad tím, že ve výběru sochařů není nikdo z Československa ani ze střední Evropy. "No, to je proto," řekli mu, "že jste za železnou oponou a my nevíme, co se u vás děje. Nechceme vás diskriminovat, jen nemáme žádné informace." Takže Galuška okamžitě telegrafoval na Svaz výtvarných umělců, aby vybrali někoho, kdo zpracuje dokumentaci současného českého sochařství. Úkol padl na Jiřího Šetlíka a ten požádal asi 35 sochařů - většinou naší generace, protože sám byl také jejím příslušníkem -, aby dodali fotografie své tvorby. Fotografie uspořádal a poslal do Kanady. A v Kanadě z toho konvolutu vybraly moudré hlavy právě mě. Nejprve jsem si myslel, že jde o omyl. Na naší sochařské scéně tehdy ještě působil Mojmír Preclík a lidé si nás trochu pletli. Když jsem dostal do rukou telegram, že jde skutečně o mě, přičítal jsem své štěstí tomu, že jsem do Kanady, země dřeva, poslal fotografie dřevěných soch. (Jak se později ukázalo, mýlil jsem se i v tom.) V telegramu stálo, že jsem byl vybrán předběžně. To mi vrtalo hlavou a organizátorů jsem se písemně zeptal, jak si mám onu předběžnost vysvětlit. Napsali mi, zda bych jim nedodal širší výběr svých prací, anebo neoznámil, kde právě v Evropě vystavuji. V té době jsem naštěstí měl - díky Jiřímu Kotalíkovi - velkou samostatnou výstavu v Kunsthalle Bochum. Asi za týden po té, kdy jsem o tom montrealské kurátory informoval, jsem od nich z Bochumu dostal telegram, že tam zaletěli a na místě se rozhodli zařadit mě do montrealského výběru definitivně.
Ve druhé polovině šedesátých let dostáváte několik atraktivních nabídek na práci v západních zemích, v 68. roce získáváte za svou skulpturu Provensálská města jednu z cen 34. benátského bienale. Proč jste neemigroval?
Ano, ty nabídky byly opravdu lákavé. Například majitel jedné pařížské galerie mi nabídl trvalou spolupráci "Povedu vás, ale musíte emigrovat," řekl přímo a bez okolků. "Není možné, abych do vás vrážel peníze, které do vás musím vrazit, a za vámi pak spadla klec." Vlastně za to dost může Josef Šíma, že jsem neemigroval. Když jsme v šedesátém pátém roce cestou z Provence projížděli se ženou Paříží, zavolal jsem mu coby jaroměřskému rodákovi, jestli by nás nepřijal, že bychom ho chtěli poznat a potřást mu rukou. "Ano," souhlasil, "ale mám na vás jen čtvrt hodiny". Pak jsme u něho seděli sedm hodin a velice příjemně si povídali. A protože to pro nás tenkrát bylo aktuální, probrali jsme s ním i otázku emigrace. "Poslyšte," řekl, "abyste emigroval, musíte mít tři věci. Za prvé železné zdraví," - to jsem neměl. Od konce čtyřicátých let jsem se víc než deset roků potýkal s nejrůznějšími formami tuberkulózy. Píšu o tom ostatně ve svém Holomrazu. "Za druhé musíte mít někoho," řekl Šíma, "kdo vám již při vstupu zajistí nějaké zázemí." - To jsme taky neměli. "A hlavně musíte mít moc štěstí." Což jsem nepředpokládal, že mám.
Co vám pomohlo přežít 70. a 80. léta, kdy jste téměř nic nesměl?
Bude to znít možná paradoxně, ale my jsme se ženou tenkrát zažívali období, na které rád vzpomínám. Odešli jsme z Prahy do nedalekých Velkých Popovic, kde jsme si koupili stodolu a veškerou svou sílu - i finanční - dali na to, abychom ji přebudovali na ateliér. Občas jsem dostal i práci. Ovšem nesměla být veřejnosti na očích. Což je v případě soch dost komické. Tenkrát platilo pravidlo, že práce některých sochařů - a já k nim patřil - mohou být instalovány, jen pokud je spatří co nejméně očí. A tak jsem od architektů projektujících budovy různých institucí nějaké zakázky sice dostával, ale jen na sochy umísťované do vyšších pater, kam už byl obvykle veřejnosti vstup zakázán.
Vidím, že se dokážete i na smutné věci dívat z té humornější stránky. To je ostatně zřejmé i z vašich artefaktů. Humor a hravost z nich přímo vyzařují.
Vždycky jsem si myslel, že jsem smutný muž, ale okolí a mí kamarádi mě z toho postupně vyvedli. Pokud jde o výtvarný humor, tak to nejlépe formuloval Milan Kundera, který o mých sochách kdysi napsal recenzi, ve které říká, že můj humor není pivní ani anekdotický, ale spočívá v tom, že vidím věci jiným pohledem, a umím proto nový pohled na věci zprostředkovat i divákům. Napsal, že moje zásluha v sochařství spočívá v tom, že jsem naučil sochy usmívat se.
Vy jste však nejen sochař, ale také spisovatel, který vydal již deset titulů a je členem PEN klubu. Kdybyste měl porovnat práci na soše a literárním textu, jak byste charakterizoval shody a různosti takového konání?
Nevidím v tom velký rozdíl. Stavba sochy - myslím její kompozici - má obdobu i ve stavbě povídky. Rozdíl je jen v tom, že v sochařství se pracuje s materiálem hmatatelným, kdežto v literatuře se slovy. Výraz a vypointování věci jsou však dost podobné. Já nenapíšu nic a la prima. Své texty a povídky neustále přepisuji - třeba i desetkrát. Cizeluji je podobně jako sochy. Důležité je, aby získaly barevnost, abych měl pocit, že jsou dokončeny.
Já ale myslím, že nejde jen o stavbu, vy máte vypravěčský talent. Vezměme třeba vaši poslední knihu - Paměť sochařského portrétu. Podle jejího titulu i názvů kapitol - věnovaných například portrétu v dějinách či jeho místu v tvorbě soudobých světových sochařů - by se mohlo soudit, že bude převažovat výklad. Vy ale hlavně vyprávíte příběhy.
Možná že se tahle dispozice ve mně zrodila už při té dětské hře s loutkami, o které jsem se zmínil na začátku. Ovšem psát tak, aby to, co píšu, mělo začátek, peripetii a pointu, aby se to tedy co nejvíce blížilo vyprávění příběhu, to už bylo záměrné rozhodnutí a vzniklo, když jsme s Miroslavem Horníčkem a Iljou Hurníkem psali knížku, která se jmenuje Trojhlas. To byla má první kniha a já v ní hodně a záměrně pracoval s pointou. Čím kratší, tím lepší. Pointa musí být zjevná, musí to být úder. A Ilja Hurník mi správnost mého postupu potvrdil: "Ty jsi z nás nejlepší," řekl mi tenkrát, "protože ty říkáš věci povídkou, příběhem, toho se drž!" Ilja Hurník byl již zkušený literát, a tak jsem na jeho radu dal. Uvědomoval jsem si, že musím psát jen o tom, čemu rozumím, co jsem zažil, anebo si pokládat otázky a odpovídat si na ně. A protože vím, že sochařství je divákům velmi vzdálené - mnohem víc než malířství, divadlo nebo muzika - ,tak jsem se je rozhodl svými knihami lidem zpřístupňovat. V Sochařském portrétu se téma snažím přiblížit ne vědecky či odborně, ale tak, aby si lidé uvědomili, že portrét nespočívá jen ve věrném zachycení vnější podoby, ale že má šanci vypovídat cosi podstatného i o člověku samém.
V letech 1991 až 1998 jste byl profesorem na Fakultě výtvarného umění VUT v Brně. Co vás na pedagogické práci nejvíc bavilo?
Mladí lidé. Když jsem si s nimi setkal, uvědomil jsem si, že už jsem starý a oni mají nárok dívat se na svět jinak než já. Rád jsem s nimi diskutoval a snažil jsem se je naučit všechno, co jsem znal. Umělecké školy mají výhodu, že nemají osnovy a že záleží jen na tom, kdo učí a jaký způsob výuky si vytvoří. Já jsem se hlavně snažil přenášet na studenty způsoby poctivého sochaření.
V čem poctivost v umění spočívá?
V umění je nejtěžší dotahovat věci do konce. To platí nejen v sochařství, ale také v malbě, literatuře, muzice - a vůbec v celém životě. Zásada dokončovat věci by se měla vštěpovat už dětem v základní škole. Něco objevit, s něčím přijít, to je hezké, ale nejdůležitější je, aby věc, která vznikne, byla dokonalá, a tedy schopná zprostředkovat výpověď.
Všiml jsem si, že z vašich soch i z toho, jak je pojmenováváte, vyzařuje dramatický konflikt. I vaše nefigurální objekty jako by cosi konaly, činily a chtěly do světa okolo sebe zasáhnout. Ta dramatičnost je už ve vás?
To jako myslíte, jestli nejsem rváč? No, spíš jsem paličatý. Po tatínkovi. Když si něco usmyslím, tak se to všemožně snažím dotáhnout do konce. Se světem se střetávám především proto, že dnešní svět je nedodělaný, pořád se jen křičí - například v našich zákonodárných sborech - , ale nic se nedokončuje, nic se nedotahuje, vše zůstává na povrchu. A to mi velmi vadí. Povrchnost a humbuk nesnáším.
Na počátku devadesátých let jste sám v jednom zákonodárném sboru seděl. Pozměnil se od té doby váš vztah k politice?
Spíš se upevnil. Ta dvě léta v České národní radě za OF jsem, myslím, neproseděl marně. Především jsem se tam naučil pozorně naslouchat názorům druhých. Navíc jsem tam otevřel galerii, která dodnes funguje. Jan Kalvoda to jednou glosoval: "Pane poslanče," řekl mi, "to, co tady děláte vy, to jediné má smysl. Co tady děláme my ostatní, moc smyslu nemá." A to jsme přitom tehdy dokázali připravit okolo 80 zákonů. Kalvoda asi reflektoval jejich kvalitu. Byl to pro mě nový svět, ale vracet bych se do něho nechtěl.
Ve svých pětasedmdesáti máte tolik duševního elánu a energie, že by vám je mohli závidět i podstatně mladší lidé. Máte na svěžest nějaký zvláštní recept?
Já si tak svěží nepřipadám, ale pořád pracuju. Dělám sochy, píšu - tím se trénuje mozek. Možná to ale budou geny. Má matka se dožila bezmála sta let...
BRONISLAV PRAŽAN
Foto FERO HORVAT