číslo 53
vychází 20. 12. 2004

Názory, komentáře

HORIZONTY BLÍZKÉ I  VZDÁLENÉ

2004: Pokus o bilanci

V tomto roce mám asi poslední příležitost vám něco sdělit na obvyklém místě v Týdeníku Rozhlas. Tak ať to tedy je o tomto roce. A implicite - tedy nepřímo - i o vyhlídkách do budoucna.

Rok 2004 byl z českého hlediska přelomový. Vstoupili jsme do Evropské unie, absolvovali jsme první evropské volby, byli jsme vtaženi - nejen prostřednictvím svých poslanců v Evropském parlamentu - do evropských záležitostí. Otevřela se před námi evropská dimenze všeho, co se kolem nás děje.

Stejné změny zažili v letošním roce ovšem i lidé z dalších devíti nových členských zemí EU. A pro ty, kteří žijí ve "starých" zemích Unie, začal mít pojem Evropa hodně jinou podobu, než tomu bylo dosud. Zatím se to všechno obešlo bez otřesů a asi už to tak zůstane. Možná že si časem všichni začneme uvědomovat pozitiva letošní změny. Dosud ale našlapujeme v Evropě nových dimenzí opatrně, někteří nedůvěřivě. Faktem ovšem je, že cokoli "světoborného" se kdekoli jinde ve světě stane, ptáme se už nejen, jak se to promítne k nám do Česka, ale také, jak se to promítne k nám do Evropy. Příklad: propadající se kurz dolaru. Už si nevšímáme jen jeho dopadu na kurz koruny, už nám - někomu víc, někomu míň - přijde nutné přemýšlet i o tom, jak se promítá do hospodářské situace Evropské unie. Nevadí, že tenhle nový horizont ještě nevnímají všichni. Nezvratným faktem je, že prostor, který je mezi námi a tak zvanou vnější hranicí Evropy, je už tak či onak také naším prostorem. A bude stále víc.

Když nás k volbám do Evropského parlamentu přišlo pramálo, už jsme se také starali, kolik lidí přišlo k volbám jinde v EU. Teprve v porovnání s čísly od sousedů začalo to procento voličů, kteří se v Česku obtěžovali k evropským volbám, o něčem vypovídat. A v tu ránu nebylo zas tak propastně nízké. Čeští poslanci zasedli v evropském parlamentu v počtu, který byl stejně dán předem, a já je při své listopadové návštěvě Bruselu viděl kmitat po chodbách parlamentu, zasedat v předsednictvu výborů, pronášet projevy "k věci"... Prostě začali fungovat. Začali pracovat v evropských dimenzích a v parlamentních klubech evropských stran. V těch několika rozhovorech, které jsem s nimi měl, jsem pobaveně zjistil, že i někteří z těch, co byli vůči EU rezervovaní, žijí už naplno realitou Unie.

Fungovat začala posléze i nová Evropská komise a přestalo být důležité, že její schválení proběhlo v EP s trochou vzrušení a s měsícem zpoždění. Komisař Špidla, kterého jsem navštívil den po jeho prvním zasedání v nové budově Komise, v kanceláři ještě dost málo útulné, se tvářil jako vždy, to jest ne moc sdílně, možná i proto, že jeho agenda - sociální politika Unie, a především nezaměstnanost - patří k těm nejobtížnějším, a přitom klíčovým. Bude na ní záviset životní úroveň Evropanů, tedy i naše. A možná bude dost malý rozdíl mezi tím, že dříve rozhodoval Vladimír Špidla o naší životní úrovni přímo, z pozice šéfa vlády, a teď nepřímo, prostřednictvím unijní politiky, kterou bude ovlivňovat.

Rok 2004 přinesl Evropě - a nám v jejím středu - dějinnou změnu. Vnímá ji také svět? Nemá, bohužel, příliš proč. Unie je teď mohutný hospodářský celek, ale v politické rovině zůstala nepříliš soudržnou množinou. Politická síla jednotlivých zemí se nesčítá, nedává Unii váhu mocného aktéra na světové scéně tak, jak by to odpovídalo nedávnému přírůstku jejího hospodářského a demografického objemu. Spíš naopak: rozšíření na 25 zemí Evropskou unii ve světové aréně znejistilo a možná i oslabilo. To je smutná pravda, která by nám už také měla ležet na srdci. Evropa v tomto roce nedokázala ovlivňovat běh světa o mnoho víc než loni, kdy chtěla - aspoň její podstatná část - zabránit rozpoutání války v Iráku.

A jsme u další položky v bilanci roku. Válka v Iráku neutlumila mezinárodní terorismus. Březnový atentát v Madridu a neustávající hrozby dodnes nedopadeného bin Ládina nás přesvědčují, že nikdo dnes není před terorem v bezpečí. Naopak, válka v Iráku rozmnožila řady teroristů a způsobila, že se dnes nedají odlišit ani oddělit od iráckého odboje, založeného na zcela jiných motivacích než teror náboženských fundamentalistů. Přes polapení Saddáma Husajna je dnes odpor Iráčanů k přítomnosti cizích vojsk v jejich zemi výrazně silnější, než když jim Saddám těsně po začátku invaze ještě velel. Jeho armáda se tehdy vytratila z bojiště. Ti, co dnes vedou gerilovou válku, představují mnohem problematičtějšího nepřítele.

Spojené státy americké na to zareagovaly tak, jak si většina lidí v ostatním světě nepřála. Potvrdily v prezidentské funkci George W. Bushe. Výsledek voleb ukázal, že víc než polovina Američanů nevidí jinou cestu k vymýcení terorismu, než tu, kterou nastoupil Bush. A ten jim i světu dal ihned na srozuměnou, že přinejmenším v příštím roce a pravděpodobně po celé druhé prezidentské období žádnou jinou cestu nebude ochoten vymýšlet, natožpak nastoupit. Jinak by si za nejbližší spolupracovníky v zahraniční a vojenské politice nevybral znovu Condoleezu Riceovou a Donalda Rumsfelda.

O pár odstavců výš jsem napsal, že Evropa zatím nedokáže ovlivňovat běh světa, tak, jak by měla. Proto musím, ač nerad, konstatovat, že americké prezidentské volby jsou - i pro nás - tou hlavní světovou událostí letošního roku. Na to, v jaké globální politické atmosféře budeme i my v roce příštím žít, bude mít jejich výsledek nepochybně velký vliv.

ZDENĚK VELÍŠEK, ČT