číslo 53
vychází 20. 12. 2004

Televize
a film

TV TIPY

Pondělí 27. 12. 2004 PRIMA - 23.30 hodin

Násilí je třeba čelit

Scenárista Jiří Křižan (známe od něho např. Je třeba zabít Sekala, naposledy jsme viděli diptych Pískovna, Lovec a Datel) staví na vyhrocených konfliktech, kdy se povaha obnažuje na samou dřeň. Takto pojaté příběhy se přirozeně musí odehrávat ve vypjatých situacích - či tam aspoň mít kořeny. Stíny horkého léta, natočené Františkem Vláčilem v roce 1977, se odehrávají v těsně poválečném období, kdy se přes Beskydy a jejich rozeseté samoty valily skupinky ozbrojenců, chtějící se probít dál kamsi na jihozápad. Jedna taková horda zajme rodinu uvážlivého hospodáře Barana (Juraj Kukura) a výhrůžkami ji nutí, aby pomáhala a spolupracovala. Hlavní hrdina, nahlížený a zkoumaný z různých úhlů, zvažuje, jak se zachová dál navenek. Vidíme, jak sklání hlavu před násilím, jak musí čelit všudepřítomnému strachu i výčitkám dospívajícího syna, že se chová zbaběle.

Takové je výchozí rozpoložení. I když Václav Březina ve svém Lexikonu českého filmu oceňuje "obecně všeplatný rozměr", podpořený neurčitostí uniforem nezvaných vetřelců domlouvajících se převážně gesty, dobové ohlasy jednoznačně jmenují boj proti banderovcům. Nic to ovšem nemění na tom, že vznikla vynikající studie člověka donuceného k mezní volbě. Vláčil přesáhl jednostrunné westernové schéma, když jako určující prvek vnáší do Baranova uvažování zodpovědnost za osudy nejbližších.

Kukurův hrdina stojí před těžkým rozhodnutím, ví, že od nikud pomoc čekat nemůže, a dočasný odklad hledá v pokorném plnění příkazů. A jen pozvolna vytušíme, že dospěl k rozhodnutí - když třeba syna zaučuje do všech potřebných zemědělských prací. Pozvolna sílí odhodlání bránit svou rodinu i za cenu vlastní života. Kukura svými zprvu měkkými, poddajnými pohyby i pokorně smířlivou mluvou modeluje obraz muže, jenž nakonec vědoucně přijme svůj úděl, dříve než nesmlouvavě vytasí nůž.

Na baladickém tónu, byť zastíněném rozlévajícím se slunečním jasem, se podílí kamera Ivana Šlapety i znepokojivě vibrující hudba Zdeňka Lišky. Vláčil, poskládavší stále strhující drama vskutku antické velikosti, se tu opět vzepjal k mistrovskému výkonu. Milan Hanuš ve studii o Vláčilovi napsal: "Obestírá konfliktní situaci metaforickou nápovědí, dramatickou pomlkou, symbolickým detailem i napjatým tichem. Zesiluje napětí vnitřním zvrstvením dramatických vztahů."

JAN JAROŠ

Úterý 28. 12. 2004 NOVA - 22.30 hodin

Lid versus Larry Flynt

V roce 1972 se Larry Flynt, majitel nepříliš prosperujícího striptýzového baru v Cincinatti, pokusí zvýšit návštěvnost podniku vydáváním nepříliš kvalitního plátku Hustler s fotkami svých tanečnic. Odmítá koncepci úspěšného Playboye, který považuje za pokrytecký časopis pro snoby. Je odhodlán jít mnohem dál a donutí fotografa, aby na uveřejňovaných fotkách byla vidět přirození modelek i když je to nezákonné. Zpočátku však jeho koncepce není příliš úspěšná a časopis se neprodává nejlépe. Z potíží dostane časopis nabídka italského fotografa, který tajně vyfotografoval nahou Jackie Onassisovou. Larry fotky zveřejní a náklad je okamžitě rozebrán.

Režie Miloš Forman. Hrají Woody Harrelson, Courtney Love,  Edward Norton, Brett Harrelson, Donna Hanover, James Cromwell, Crispin Glover a další.

Středa 29. 12. 2004 ČT 2 - 21.30 hodin

Snídaně šampionů

Dwayne Hoover je poněkud svérázný chlapík, jenž se stal nejbohatším a nejmocnějším v Midland City. Jednoho dne si uvědomí, že se necítí příliš šťastný a zamýšlí se nad vlastním životem. Najednou mu vadí všechny pocty a žádosti o radu, kterými ho zástupci města a jeho občané neustále zasypávají, protože je šéfem obrovského a vlivného impéria. Ve stejné době se do Midland City vydává polozapomenutý spisovatel vědecko-fantastické literatury Kilgore Trout. Přes svůj věk neustále oplývá množstvím nápadů, z nichž pak čerpá inspiraci na originální povídky. Ten se má stát čestným hostem na prvním městském festivalu umění. Když se tito dva odlišní muži spolu nečekaně setkají, je zřejmé, že dojde k něčemu neobvyklému...

Černě laděnou komedii natočil režisér Alan Rudolph. Hlavní role Bruce Willis a Albert Finney.

Čtvrtek 30. 12. 2004 ČT 2 - 21.45 hodin

Nový rok

Začalo to jako nádherný, dlouhý mejdan: lyžařský zájezd do Francie, na který se celá ta parta mladých dlouho těšila a připravovala. Skončilo to jako zlý sen, ze kterého ovšem není probuzení: lavina, která smetla všechny kamarády a dodatečně si vyžádala i život jejich učitele. Lavina, která z nějakého nepochopitelného důvodu ušetřila jenom je dva. Dva šestnáctileté kluky, jejichž život už nikdy nebude stejný jako dřív. Nemohou za to, co se stalo, a přece cítí podivnou směsici viny a vzteku. Těch dvanácti mrtvých, kteří jim byli bližší než vlastní rodina, se už nikdy nezbaví. Stojí vůbec ještě za to žít? Nebylo by lepší jít za nimi? Skoncovat se vším? Ale i smrt má svůj čas. A ten jejich ještě nenadešel. Ještě je zapotřebí toho hodně udělat...

Pátek 31. 12. 2004 ČT 2 - 17.15 hodin

Afrika

Nejnověji objevená (v celkovém počtu již 14.) hra Járy Cimrmana zavede diváky do nitra kontinentu téměř nedotčeného civilizací. Čeští cestovatelé se tu setkají se zvláštním kmenem lidojedů-albínů. Jeho členy sice naučí česky, přivedou na křesťanství, nicméně jedenácté přikázání, které stvoří s ohledem na tento kmen - "Nesežereš bližního svého" - se jim do praxe uvést nepovede, a málem skončí na jejich jídelním lístku. Jak to s dr. Emilem Žábou, bratrem Cyrilem Metodějem, Bohuslavem Puchmajerem a baronem Ludwigem von Úvaly u Prahy dopadne se dozvíte v samostatné jednoaktovce, kterou režíroval Ladislav Smoljak. Divadelní hře bude samozřejmě předcházet úvodní seminář, ve které se zase dozvíte, jak se český velikán Jára Cimrman dostal do Afriky a že právě on je zakladatelem internetu.

Sobota 1. 1. 2005 ČT 1 - 20.00 hodin

Na lásku má každý právo

Ve filmu Nuda v Brně podstoupil režisér Vladimír Morávek riskantní rozhodnutí: není snadné zvolený typ protagonistů provést komediální nadsázkou, aniž byli necitlivě zesměšněni. Do centra příběhu totiž postavil tragikomicky dojemné sbližování dvou mentálně postižených milenců Standy a Oliny, kteří se seznámili při sportovní soutěži a nyní s napětím očekávají, svérázně nachystáváni svými blízkými, první intimní chvíle. Morávek ovšem dosáhl ještě něčeho cennějšího - ve vějířovitě rozevřeném příběhu právě oni jako jediní prožijí závratný pocit obapolného štěstí, zatímco u všech ostatních postav, načrtnutých v neméně výmluvných zkratkách, tytéž atributy vedly jen k přiznání vyprahlosti a neschopnosti opětovat nabídnutý cit.

Autoři (scénář napsal Morávek spolu s Janem Budařem, který je navíc podpesán pod hudební složkou, písňovými texty též souznějícími s dějem situovaným převážně do jedné letní noci) osvědčili mimořádný smysl pro napsání mimořádně životných situací, většinou se točících kolem nejrůznějších trapasů - stačí si vybavit počínání hlavního hrdiny Standy (opět všestranný Jan Budař), jenž se pod bratrovým vedením učí správně používat prezervativ. Ostatně Kateřina Holánová v roli Oliny mu víc než úspěšně sekunduje, v jejím zubatém úsměvu se skrývá nejen něha a touha, ale také notně zkratovité nápady.

Musím obdivovat přesně zacílené mikroscénky s naprosto přirozenou mluvou, připomínám aspoň, co vše se děje s hrdinčinou neodbytně starostlivou matkou, kterou dívka v návalu bezradnosti uspí množstvím tabletek. Režisér si navíc pohlídal, aby jednotlivé postavy zbytečně nepřečnívaly na úkor ostatních, zejména ústřední milenecké dvojice. Dokonce "umravnil" i Pavla Lišku, schopného vyrobit si nezávisle na dějové struktuře vlastní oslnivé sólo (jak předvedl v pohádce Čert ví proč). Příjemně překvapil Miroslav Donutil, jenž svému zatrpklému, ublíženecky bilancujícímu herci vtiskl až drásavou opravdovost.

(jš)

Neděle 2. 1. 2005 ČT 1 - 14.00 hodin

Werichovy pohádky se vracejí v loutkové podobě

Sedmnáct pohádek začlenil Jan Werich do roztomilé sbírky FIMFÁRUM, dokládající autorovu jedinečnost i na tomto poli. Pohádky, které navíc sám namluvil, totiž sepsal vskutku kouzelně: přidržoval se sice obvyklých půdorysů, ale přitom jednotlivé příběhy uměl svérázně domýšlet, všelijak pootáčel klasické zápletky, vnášel nečekané pointy.

Když se před několika lety rozhodl Aurel Klimt sestavit pásmo poskládané z loutkových zpracování celkem pěti vybraných pohádek (které režíroval jednak on, jednak Vlasta Pospíšilová), navíc pokaždé podložených osobitým Werichovým přednesem, málokdo tušil, jaký hold slovutnému Mistrovi bude Fimfárum Jana Wericha představovat.

Takže z jakých částí se skládá? Celkem z pěti loutkových příběhů, dílem režírovaných Vlastou Pospíšilovou (Lakomá Barka, Až opadá listí z dubu, Splněný sen), dílem nachystaných Aurelem Klimtem (Fimfárum a Franta Nebojsa). Vznikaly v rozmezí plných patnácti let: Lakomou Barku natočila Pospíšilová v roce 1987, aniž pochopitelně tušila, že jednou bude její dílko tvořit součást rozsáhlejšího pásma, propojeného hranými vsuvkami, v nichž kdosi (jeho obličej nikdy nespatříme) jakoby werichovským hlasem i gesty uvádí jednotlivé příběhy.

Všechny zastoupené epizody se vyznačují spolehlivým zvládnutím loutkové animace - oba tvůrci dospěli až ke složitým pohybovým studiím, dokonce ke kotrmelcům, ani hospodské rituály je nezaskočily. Vlasta Pospíšilová, patřící přece jen do jiné generace než o mnoho mladší Klimt, dává přednost poloze klasicky vyklenutých moralit s mnohdy až morbidní úsměvností (viz Lakomou Barku s motivem stěhování údajné mrtvoly) a přiklání se k uměřenějšímu scénografickému pojetí. Klimtovy příspěvky prozrazují zálibu ve výtvarných i realizačních posunech. Experimentují třeba s vodním živlem, s duchařskými motivy, ale neopomenou ani bizarní zahrocení jednotlivých dějových segmentů, ani osobitější (řekněme ohyzdnější) výtvarné pojednání loutek. Ale přesto musíme obdivovat stylovou vyváženost: není znát mnohaletý rozestup mezi jednotlivými příspěvky ani přece jen odlišný výtvarný i režijní přístup.

Avšak i Pospíšilová zaujme posunutou modelací leckterých postav, jakkoli k tomu ponoukal už Werichův text: třeba čert (Až opadá listí z dubu) není ani ďábelsky hrozivý, ani neškodně přihlouplý - i když oklamat se nakonec nechá. Ze všeho nejvíc připomíná vlezlého, neskutečně výřečného pojišťováka. Klimtův čert (ve Fimfáru) se již úplně vymyká tradici - vždyť dokonce přispěchá zachránit nebohého kováře před sebevraždou, protože peklo je už úplně plné a pro nové hříšníky chybí kotle. Klimt ostatně převrací ledasco. V málokteré animované hříčce nalezneme tak půvabně rozehrané "pohoršlivosti", ať již je to erotický motiv (přisouzený prostopášné kovářce) či naopak postava dementního a navíc všude čurajícího knížete pána. Co je to vlastně ono titulové fimfárum však neprozradím, to si musíte počkat až na televizní uvedení.

JAN JAROŠ