číslo 53
vychází 20. 12. 2004

Titulní rozhovor

Jennifer Larmore:
Královna koloratur miluje Hendrixe

Patříte dnes k nejobsazovanějším světovým operním hvězdám, když bychom se ale ohlédli: Co vás k hudbě přivedlo a kdy vás právě opera jako žánr uchvátila?

Když jsem byla malá, učila jsem se hrát na piano a představovala jsem si, že budu koncertní klavíristkou. Hudba mě zkrátka vždycky zajímala, byla součástí mého života. S rodiči jsem chodila na symfonické koncerty, na operní představení a také jsme jezdili na nejrůznější hudební festivaly. To znamená, že jsem byla vystavena vlivu hudby už jako dítě, což v Americe není právě typické. Pro americké děti je příznačné spíš to, že je rodiče vedou ke sportu a chodí s nimi na sportovní zápasy, takže jsem v tomto směru měla štěstí. Když mi bylo asi deset, byla jsem s rodiči v Atlantě na představení newyorské Metropolitní opery - hrála se La Traviata. Pamatuji si, jak v sále zhasla světla, na pódium přišel dirigent a pak se objevili zpěváci v kostýmech... Řekla jsem si: To je to, co chci dělat! Ve čtrnácti se mi trochu změnil hlas a vyvinul se v takzvaný operní. Od té doby mi každý říkal, že bych měla dělat operu. Tehdy jsem ještě nevěděla, jestli budu zpívat, nebo hrát na piano, ale měla jsem to štěstí, že hlas získal operní polohu.

Jak obtížné bylo propracovat se postupem let na ten pomyslný operní Olymp a zejména - udržet se na něm?

Víte, já jsem ani neměla čas uvědomit si, že se ze mě stala nějaká hvězda. Těžce jsem pracovala, hrála a zpívala, ale zároveň jsem si to všechno užívala. Pokud se chcete v opeře prosadit, musíte se jí celá oddat. Ze začátku jsem byla schopná nastudovat ročně až desítku nových rolí. Měla jsem hodně práce, je to zkrátka opravdu tak, jak jsem řekla: Ani jsem neměla čas uvědomit si, že jsem na vrcholu. Až za mnou jednou přišel jeden můj fanoušek a řekl mi: "Paní Jennifer, my vás opravdu milujeme, jste náš idol, dokonce vás studujeme na hodinách dějin hudby." Přišlo mi to velmi zvláštní. Řekla jsem si: Tak v hodinách hudby! Jako kdybych byla Lully nebo Mozart...

Existuje v současné opeře velká konkurence, nebo je těch skvělých hlasů spíš nedostatek a jsou výjimkou?

Myslím si, že krása zpěvu, krása lidského hlasu je v tom, že je jedinečný. Což v praxi znamená, že když někdo zavolá mému agentovi a nabídne mi práci, tak nechce jenom nějakou mezzosopranistku, chce Jennifer Larmore. Chce už i ten jedinečný hlas. Nikdy jsem necítila, že s někým vyloženě soupeřím. Když nějakou roli nedostanu, vždycky si říkám, že to je prostě tím, že inscenátoři chtěli něco jiného a někoho jiného, než mne. Neříkám si, že to bylo kvůli tlakům ze strany nějaké konkurence. O konkurenci zpravidla mluví zpěváci, kteří si myslí, ať už oprávněně či nikoliv, že mají na nějakou roli nárok, že si ji zaslouží.

Znamená to, že ve světě opery neexistuje něco jako řevnivost, intriky?

To rozhodně neříkám. I v opeře se setkáte s řevnivostí, stejně jako s intrikami, ale to platí asi pro každou profesi. Stejně jako to, že si někteří lidé berou tyto věci zásadně osobně. Obzvláště mladí zpěváci se musí naučit mít poněkud hroší kůži a musí si uvědomit, že nejdůležitější je zaměřit se na svůj vlastní zpěv. Měli by chápat, že tím největším soupeřem jsou si oni sami, že soupeří sami se sebou. Ale je fakt, že v mládí to tak člověk nebere a zvláště mladí zpěváci jsou zranitelní a křehcí. To nejdůležitější je, jak se s tím člověk vypořádá. Já se snažím nevěnovat intrikám a různému politikaření příliš času a pozornosti. Beru to s klidem a snažím se na vše dívat s nadhledem. Jsou jiné, důležitější věci. Moji rodiče se například starali o bezdomovce, o děti, které byly vyhnány z domovů a také o drogově závislé. Někteří z těch lidí dokonce nějakou dobu žili i s námi, takže jsem se s podobnými problémy měla možnost skutečně důkladně seznámit. Sama jsem pracovala pro UNICEF, takže vím, jak jsou porušována práva dětí.

Vraťme se k hudbě samotné - jste považována za nejlepší rossiniovskou pěvkyni všech dob. Čím vás právě jeho hudba tak oslovuje, okouzluje, fascinuje?

Rossini byl pro moji kariéru velmi důležitý a jeho hudba mě vždycky přitahovala, protože ji považuji za plnou světla. Kromě toho se dobře hodila pro můj hlas. Když zpívám Rossiniho árie, mám z té hudby radost. Pokud vám ale někdo řekne, že se Rossini zpívá úplně lehce, ať si to zkusí.

Když srovnáte Rossiniho s hudbou dalších velikánů, například Verdiho, Mascagniho a dalších, patří Rossini k těm technicky a výrazově nejtěžším?

Neřekla bych, že patří k nejtěžším a myslím si, že srovnáme-li Rossiniho s Verdim nebo třeba s Händelem, nalezneme značné rozdíly. Každý skladatel měl zkrátka svůj jedinečný styl. Když slyšíte něco od Rossiniho, tak okamžitě víte, že je to on. V jeho operách se motivy často opakují. Dalo by se říct, že dokonce vykrádal sám sebe. Když slyšíte nějakou rychlou koloraturu, okamžitě víte, že je to "papá" Rossinni. Händel je úplně jiný, v jeho hudbě rovněž naleznete rychlou koloraturu, ale jsou tam ještě ornamenty a barokní prvky, které v Rossinim nenajdete. A Verdi je zase jiný. U Rossiniho ale nejsou koloratury kvůli tomu, aby se zpěváci předvedli a ukázali, co umí, ale především proto, aby mohli vyjádřit emoce. Mají prostě v tom dramatu určitý význam.

Jaké jsou vaše další hudební lásky?

Mám moc ráda La Traviatu, ale vlastně celého Verdiho. Kromě toho miluji Strausse. Vždycky, když poslouchám jeho Růžového kavalíra, chce se mi plakat. Nebo třeba Don Giovanni, na toho bych mohla chodit každý den v týdnu. Mozart je prostě Bůh. Opravdu miluji baroko, Händla, Monteverdiho, Vivaldiho. Ráda je poslouchám i zpívám.

Před časem jste zpívala i v muzikálu Kamelot. Znamená to, že vás lákají i jiná nežli vážná hudba?

Říkala jsem sice, že miluji klasickou hudbu, ale zase až tak často ji neposlouchám. Hodně si pouštím spíš rock´n´roll, jazz, bigbandové orchestry ze čtyřicátých let. Prakticky pořád vystupuji, což moji fanoušci určitě oceňují, protože kdykoli se jim zachce, mohou jít na Jennifer Larmore, ale když potom přijdu domů, ráda si dopřeji něco trochu jiného. Jsem velkým fanouškem Jimiho Hendrixe, Led Zeppelin, prakticky veškeré muziky, v níž zní elektrické nebo akustické kytary.

Patříte k nejslavnějším a také nejzkušenějším operním pěvkyním. Jak moc je pro vás důležitá osobnost dirigenta?

Dirigent je opravdu velmi důležitý. Je podstatné navázat s ním dobrý vztah, protože když jste na jevišti, musíte se vypořádat s orchestrem, s ostatními zpěváky, ale také s kostýmem, který máte na sobě. A samozřejmě s publikem. Takže je toho na vás opravdu hodně. Když se musíte "táhnout" pomalu a pomalu, protože orchestr nezrychlí na vaše tempo, je to velmi únavné. Na druhé straně, když pracujete s dirigentem, který dýchá s vámi, který je naladěn na stejnou vlnu, který se na vás usmívá, tak je to opravdu něco jiného. Je to velmi příjemné.

V Praze jste vystoupila pod taktovkou Maestra Guidariniho. Jaký je to dirigent?

Marco Guidarini je právě jednou z těch jedinečných osobností, které milují lidský hlas a hudbu vůbec. Kromě toho je také filozof. Zná zpěváky, ví, jak s námi pracovat. Vystupovala jsem s ním už mnohokrát, mnohokrát jsem se podívala do té jámy, ve které je orchestr, a viděla jsem, že se na mě směje, že na mě mrká, prostě, že mě všemožně povzbuzuje. Takoví lidé, jako on, jsou opravdu vzácní a vždycky s nimi ráda pracuji.

Dostali jsme se k vašemu pražskému vystoupení. Napadá mě, jak blízká je vám česká hudba?

Českou hudbu jsem vždycky považovala za něco, co bych jednou chtěla dělat. Pokud bych ovšem někdy v budoucnu zpívala právě českou hudbu, musela bych se nejdřív naučit váš jazyk. A jazyk se pořádně nenaučíte, pokud nebudete přímo tam, kde se jím mluví. Moc ráda poslouchám, když lidé mluví česky. Teď třeba vás. Líbí se mi to. Ale na studium češtiny budu potřebovat čas.

A jak na vás zapůsobilo české publikum? Hostovala jste přece už na Pražském jaru před třemi lety.

České publikum je také skvělé. Češi jsou v klasické hudbě vzdělaní a informovaní. Když jsem tu byla minule, odezva lidí byla krásná, proto doufám a těším se, že se stejným publikem se setkám znovu.

ALENA KUMSTÝŘOVÁ

Foto ALVARO YANEZ