číslo 1
vychází 27. 12. 2004

Názory, komentáře

MEDITACE JINDRY KLÍMOVÉ

Psáno exkluzivně pro Týdeník Rozhlas

Pro doušek čerstvého vzduchu

Vánoční procházka lesem prý uklidňuje mysl a přináší dobré myšlenky. Myslím, že to funguje. Pokud tedy máte zájem takový klid vyhledat a vychutnávat ho... Nabídka je tu bez vyhlašování úžasné, skvělé, ba dokonce skandální slevy. Naopak, nesleví vám nic. Musíte si obléknout svetr a obout dobré boty, které se nepromáčejí. Musíte dávat pozor, kam šlapete! Pološero pod větvemi stromů neví nic o světelných efektech a skromně nabízí mrazivý, čerstvý vzduch, provoněný jehličím. Mezi ty dobré myšlenky, které zničehonic potkáváte, je i ta, která hledá předpověď pro nastávající rok. Jaký bude? Přesněji: jaký si ho uděláme? Jaký bychom si přáli? Čeho by mělo být víc, čeho zas méně? Já bych si přála, říkám si v duchu, přenést tenhle čerstvý lesní vzduch do měst a vesnic, do továren i kanceláří, divadel i galerií. Fakticky i obrazně. I kolem takového přání se vine to už řečené "čeho víc a čeho méně" jako nekonečný had. Je to bezpočet požadavků, vyslovovaných nahlas, i dosud nevyslovených. Ale někde se začít musí.

Není pravda, že ten čerstvý vzduch kazí jen kuřáci. Ti jsou, pravda, nejviditelnější. Příjemné a přijatelné ovzduší stejně vehementně zamořují i věční remcalové, provokatéři všeho druhu, štváči, co mají rádi rozbroje, a také hloupí lidé svými řečmi. Jsou stejně škodliví. Sice vás to nenutí ke kašli, ale k neklidu a rozčilení. Někdy to stojí jen za mávnutí rukou, jindy si říkáme právem: kdo si to dovoluje zkoušet nás - co až sneseme? Jak budeme tolerantní k hrubostem, sprosťárnám, podvodům, k neurvalosti, až k násilí? Žijeme v jedné zemi, a už tím jsme vtaženi do hry. Už proto stojí za to přemýšlet o svém vlastním chování. Ale než to uděláte, pořádně se nadechněte čerstvého vzduchu!

Kolik se vás za takový rok dotkne triků, kolik vás znovu a znovu udiví polopravd a lží, a přesto si takové hosty kdekdo dobrovolně nastěhuje k sobě domů. Třeba vítaným hostem je sdělení, že jste se stali výhercem, ačkoliv jím ve skutečnosti vůbec nejste. Renomované zasilatelské firmy vám jmenovitě s podpisem generálních ředitelů pogratulují a nabízejí uvěřit - jen s malou podmínkou: objednáte-li si další a další zboží. Čekáte na výhru? Tak to je marné čekání. Termín přehluší další soutěž. Do té vstupte, tentokrát už určitě, máte přednost, jste vybraný zákazník, dostanete to zlatě vytištěno! Můžete si to dát za rámeček. Nebo se vám nabízí: kupte si tenhle časopis! Titulní strana tvrdí, že zpěvačka ta a ta má zase novou známost, pár řádek o hádkách, něco o sexu, to si počtete, to se budete divit! Víte také, že spisovatel ten a ten tají novou milenku? Pikantnosti lákají. Uvnitř časopisů avizovaná fakta nejsou. Jen nejasné možná, asi, říká se... Ale účel je splněn. Koupí jste přispěli na šíření pomluv, obvinění a trapností. Je k neuvěření, kolik se u nás uživí takových bulvárních časopisů. Jsou jako infikovaná jehla, kterou si půjčují podivní narkomani. Zprávy "možná" se dál šíří už s puncem "určitě". Řada našich herců a zpěváků, těch, kteří jsou nejvíce na očích, už si takové situace protrpěla. Nebylo pro ně lehké uvěřit, že o nich šíří ty pomlouvačné řeči i lidé, kteří je rádi vidí a slyší v televizi, rozhlase a nebo z jeviště. Některé z nich přivedla snaha očistit se i do soudní síně. Jenomže jsou i takoví, kteří si pochvalují, že i pomluva a nebo praní špinavého prádla jsou pro reklamu dobré. Hlavně - mluví-li se o nich, jsou středem pozornosti. Největší hrůzou je pro ně ústup ze světel reflektorů. Šiřiteli, aktéry téhle hry jsou lidé, lační senzací. Mají takovou sílu, že zadupávají hodnotu, jakou je dobrá pověst. Vnucují celé společnosti něco nečistého a mají radost z toho, že se to za nečisté už zdaleka nepovažuje. Přibývá vydavatelů, kteří tvrdí, že mají-li vydávat alespoň jeden serióznější časopis, musí ho dotovat z výtěžku těch pomlouvačných, bulvárních. Daří se té vznešené dámě - kultivovanosti - pořádně šlapat na paty.

Bohužel ale tahle tendence se projevuje i v serióznějším tisku. Zaujme vás titulek: Budou se znárodňovat ordinace! Nebo: Ministr hodlá prodat státní lesy Rakušanům. Kupte si naše noviny! Pak ti vytrvalejší čtenáři zjistí, že to není tak, jak se v titulku říká. Ale noviny jsou rozprodány, vše je, jak má být. Jenomže v našem uchvátaném světě je velká skupina "takyčtenářů", kteří čtou pouze ty titulky. Nezbývá jim čas pročíst to další, a už vůbec ne zamyslet se - co je a co není možné. A tak kolem nás mlží zkreslené informace a šíří otravný smog nenálady.

Jak si jdu lesem, říkám si: bylo by asi hodně ticha tam, kde se scházejí lidé, pokud by každý mluvil jen o tom, o čem ví přesně, a nač má názor promyšlený. Kdyby se každý držel faktů, a ne fám. Ticho, ticho, jako v tom lese. Bylo by to pro společnost ozdravné. Prosvitlo by víc jistoty. Tak to já bych si do nového roku přála, aby každý nadechl čerstvý vzduch a začal u sebe. Najednou se mi zdá, že mi nějak křehnou ruce. Taky nohy dost zebou. Chtělo by to voňavý horký grog. Odkládám si bundu ve venkovské hospodě. Je tu zakouřeno, k jídlu mají jen tři neděle staré utopence, ale grog mi udělají. Hřeji se o něj dlaněmi. Společnost, která mě zná, se na mne obrací: "Víte, že ten Viewegh... slyšela jste, že ta Ondráčková... četla jste, že ten Langer zas v tom parlamentu... a co vlastně chce ten Gross, když se píše o tom, že jeho popularita klesá...?" - "To je z vaší hlavy, nebo vám to někdo namluvil?" ptám se. Namluvil, je to jasné, někde to zaslechli nebo letmo přečetli v nějakém barevném plátku. Je pohodlné o tom moc nepřemýšlet. A je vzrušující o tom tlachat. Když pomlouváte druhého, sám se cítíte lepší.

Grog mě zahřál, ty řeči mě dopálily. Tolik tepla najednou zas ani není třeba. Konečně - les je blízko, vrátím se tam. Je tu tolik voňavého vzduchu k nadechnutí. Nabízí se všem. V chrámu lesa, zdá se, jde člověk do sebe. A když se účtuje s rokem, je třeba vědět, kam jsme přikládali celých dvanáct měsíců svá polínka, v čem jsme hráli své role. Ty, které jsme si vědomě zvolili, i ty, do kterých nás obsadil nějaký neznámý a málo důvěryhodný režisér. V lesním tichu si také člověk může v naprostém klidu a soustředění promyslet - jak dál. Vždyť jsem říkala, že tady ty dobré myšlenky přicházejí samy.