číslo 1
vychází 27. 12. 2004

Názory, komentáře

TELEVIZNÍ GLOSÁŘ

Nahořklé ohlédnutí za uplynulým rokem

Omezené finanční prostředky České televize se zatím plnou silou neprojevily na početnosti pořadů nabídnutých divákům, častá odstoupení od již rozpracovaných projektů ještě neznamenala poznatelný propad. Teprve letošek by se měl odrazit na počtu natáčených titulů. Obávám se však, že rozhodně nebude platit, že menší počet vyráběných děl povede ke zvýšení péče o ně. I v uplynulém roce totiž byla úroveň tvorby rozkolísaná - scenáristicky, dramaturgicky i režijně. Tvůrci se často opírali o osvědčené předlohy, původní látky tvořily menšinu.

Jistě nalezneme díla, zajímavá svou výpovědí o zlověstných stínech současnosti, o složitostech dnešního světa, kde přestává platit jednoduché a přehledné rozdělení na dobro a zlo. Dobře byly zvládnuty filmy Hodný chlapec od Křístka, Slavíkův Jiný člověk a s výhradami i Göblova Šťáva (vesměs podle scénářů Miroslava Sovjáka), připojím ještě Kotkův Návrat zbloudilého pastýře a Michálkovu Pískovnu, jakkoli hodně poplatné tezovitým konstrukcím v ukotvení zápletek i dialogů. Mezi pozoruhodná řadím též ohlédnutí do nedávné minulosti, ať již se týkají zkoušek lidského svědomí v éře nacismu (Kleinovo třídílné drama I ve smrti sami) nebo komunismu (Polišenského In nomine patris). Cením si zejména neokázalé realizace, podřízené etosu vyprávěných příběhů.

Pokus navázat na někdejší mikrokomedie ve volném cyklu Nadměrné maličkosti dopadl rozpačitě, hlavně herecká sterilita vše pustošila. Bezbarvost, mělkost a vyumělkovanost pronásledovaly i seriály (více Náměstíčko a Místo nahoře než Josefa a Ly). Lze se jen podivovat, jaké projekty prošly schvalovacím sítem, natolik odrazují svou tvůrčí ledabylostí, nevěrojatností, přepjatostí, selhávající dramaturgií. Mám na mysli směšné zhůvěřilosti Juraje Herze (Černí baroni, Tajné sny), ale také Pokorného Agenturu Puzzle, Olmerův Modrý kámen, Brabcovu Zlatou bránu, Drhův Když chcípne pes, Růžičkovu Vraždu kočky domácí...

Ale čemu se vlastně divit, když absurdními zmetky jsou i jistě drahé publikace, které ČT vydala, zejména dvě ročenky (za roky 2001 a 2002), kde chybí to nejdůležitější - seznamy uvedených děl a tvůrců, kteří se na nich podíleli. Ostatně dodnes neexistuje veřejně dostupný soupis (aspoň hrané) televizní tvorby za celou dobu existence televize. ČT by se mohla inspirovat záslužným počínáním Národního filmového archivu, který právě teď vydal již čtvrtý díl velkolepého katalogu Český hraný film, zahranující 60. roky. Jenže tato publikace televizní tvorbu pomíjí, takže nezbývá než dál čekat. Dočkáme se někdy?

JAN JAROŠ