číslo 1
vychází 27. 12. 2004

Rozhlasová publicistika

ZÁPISNÍK ZAHRANIČNÍCH ZPRAVODAJŮ

Český rozhlas 1 - Radiožurnál; sobota - premiéra 13.05, repríza ve 22.10

Novináři v Rusku

Jen pro představu - Tomsk leží spíše v západní části Sibiře a našli byste ho u řeky Ob. Jak už jste slyšeli, ještě do začátku 90. let to bylo pro cizince uzavřené město, dnes se o něm mluví jako o univerzitní perle Sibiře. Vždyť každý šestý obyvatel Tomsku je student. Ale mým cílem bylo vrátit se do časů Sovětského svazu. Sergej Nikiforov si na to období pamatuje moc dobře: "V té době cizinci bez povolení nebo doprovodu neměli absolutně možnost navštívit Tomsk, proto u nás velmi aktivně fungovala KGB, a jestliže se najednou objevil ve městě nějaký cizinec, byl z toho velký skandál. Pod velkou kontrolou byla také místní média," vzpomíná současný ředitel Oddělení pro informační politiku Tomské oblasti. Tedy ideální osoba k mému tématu.

Ptám se, jak fungují noviny, televize a rádia v Tomsku dnes. "Žádná cenzura už tady dávno není, já sám jsem bývalý novinář, vedl jsem pět let tomský hlavní deník. Teď mám na starosti hlavně fungování médií v naší oblasti. Ale zeptejte se jakéhokoliv novináře ve městě, jestli tady nějaká cenzura funguje," nabádá mě bývalý kolega, dnes už člověk na druhé straně. Beru ho za slovo a jdu se tedy zeptat. Třeba jednoho z hlavních redaktorů místní televize Michaila Parfinova. Otázka je jasná: Opravdu nikdo vaši novinářskou práci neovlivňuje?

"Je to pravda. K nám velmi často zajíždějí lidé z Ruského svazu novinářů a tvrdí, že to, co se děje u nás, je sibiřská novinářská anomálie. Zjistili, že u nás žádná cenzura není, a může za to demokratický starosta Tomsku a velmi liberální gubernátor Tomské oblasti. Ti se absolutně nemíchají do naší práce," říká, zdá se upřímně, kolega z televize. Možná, že si všímá mých pochybností, výrazu, nebo mi čte myšlenky, a tak hned dodává příklad ze sousední Kemerovské oblasti.

"Před dvěma lety se tam jedna novinářka rozhodla kritizovat gubernátora ve vysílání jedné z místních televizí. Velmi rychle ji bez udání důvodu propustili a během dalších dvou měsíců nemohla najít práci v žádném sdělovacím prostředku v regionu. A tak se musela přestěhovat do Moskvy. U nás se nikdy nic podobného nestalo," tvrdí žurnalista.

Připadá mi to zvláštní. Proč zrovna v tomto koutu Sibiře fungují politici a novináři bez problémů? Jedni kritizují o sto šest, druzí to prý hrdě snášejí. Vždyť jenom za poslední dva měsíce skončili v Moskvě tři šéfredaktoři vlivných deníků a magazínů. A to nemluvím o publicistických pořadech televize NTV. Důvod? Kritika zejména Kremlu. Ptám se tedy jinde. Světlana Syrovova je považována za investigativní novinářku. Může na Sibiři psát otevřeně, kriticky?

"Víte, donedávna ano, moli jsme psát to, co jsme si mysleli, to, co jsme chtěli. Ale teď se mi zdá, že se situace trochu změnila. Nejraději bych vám neříkala, kam píšu, mám trochu strach, ale dobrá. Jde o regionální přílohu velmi známých moskevských novin Argumenty a fakta. Ale vidím, že náš šéfredaktor se už začal bát a nejenom on. Samotní novináři při odevzdávání kritického materiálu týkajícího se například politických elit sami dopředu upozorňují editora na sporné pasáže v článku," přiznává paní Světlana. To znamená, že u novinářů už začíná fungovat vnitřní cenzura, přemýšlejí nad tím, jestli takový článek v Moskvě projde, nebo ne.

A právě kvůli tomuto vnitřnímu strachu z kritické žurnalistiky raději přešla Světlana na jiná témata - politiku vyměnila za vědu a kulturu, za oblasti, kde se nemusí tolik bát o sílu a vliv slova. A má vůbec o čem psát?

"Víte, určitě je dost témat, novinařina je profese, kterou musíte mít rád, a potom vám přijde téměř vše zajímavé. Lidi, se kterými se potkáváte, místa, na která se dostanete. Například teď jsem náhodou potkala paní, která v jedné tomské škole dělá s dětmi loutky podle Andersenových pohádek. A hned máte téma, které může čtenáře zajímat," doplňuje radostně novinářka.

Říkám si, jak je to fajn, že z města, které bylo dříve nasycené agenty KGB, kde se lidé kontrolovali a podezírali navzájem, zmizel duch těchto sovětských časů. Jenomže to jsem netušil, co mě ještě čeká. Pár dnů po mém návratu do Moskvy jsem na internetu zcela náhodou narazil na článek tomských novin o mé návštěvě Tomské oblasti. Zděsil jsem se. Poprvé jsem na vlastní kůži zažil novinářskou lež. V materiálu jsem totiž tvrdil, jak mají v Tomsku vyspělý průmysl, který vůbec neškodí životnímu prostředí, a jak nám v Evropě něco podobného chybí. Jak jsem rád, že místní gubernátor schvaluje poslední změny státní moci navrhované prezidentem Putinem a podobně.

Zvláštní. To mám za to, že jsem chtěl oživit jakéhosi ducha sovětských časů. Asi se mi to podařilo.

PETR VAVROUŠKA