číslo 1
vychází 27. 12. 2004

Televize
 a film

TV TIPY

Pondělí 3. 1. 2005 ČT 2 - 21.30 hodin

Král z Marvin Gardens

David Staebler je talentovaný vypravěč příběhů z pořadu vysílaného pravidelně soukromou rozhlasovou stanicí ve Filadelfii. Jeho vlastní život je příliš nudný, zato vymyšlené "autobiografické" zážitky mají tu správnou barvu i příchuť nevšednosti a dobrodružství. Z obyčejné, nezáživné každodenní reality Davida vytrhne jeho bratr Jason, který mu nabízí účast na zajímavém projektu. K tomu, aby mohli vlastnit ostrůvek, o němž společně snili již jako malí kluci, musí David nasednout na vlak a odjet do Atlantic City. Tady se po delší době setkává s Jasonem, jeho ženou a půvabnou přítelkyní Jessicou. Ale hlavně, se svou zjevnou seriózností má být tou nejdůležitější zárukou při uzavírání skvělého obchodu...

Režie Bob Rafelson. Hrají Jack Nicholson, Bruce Dern, Ellen Burstynová, Julia Anne Robinsonová a další.

Úterý 4. 1. 2005 ČT 1 - 20.00 hodin

Policie je prohnilá i ve Francii

K nejúspěšnějším komediím francouzského režiséra Clauda Zidiho patří Prohnilí, snímek z roku 1984, který nyní chystá ČT. Provázel jej bouřlivý divácký ohlas, ocenila jej i kritika, může se pochlubit třemi Césary. K působivé atmosféře snímku přispívají pařížské ulice a uličky přeplněné všemi barvami pleti, drobnými přestupky proti zákonu i skutečnými zločiny; co však filmu dominuje především, je herecký výkon Philippa Noireta. Ten se - coby policista René - snaží mírnit zanícenost svého mladého kolegy, aby nepřišel o svůj policajtský klid. Před televizním uvedením snímku jsme se sešli s režisérem Zidim.

Říká se, že filmem Prohnilí jste (po neúspěšném snímku Vincentův přítel, kde hrál) pomohl Philippu Noiretovi k návratu ke slávě.
Takhle to neberu. Philippa Noireta jsem obsadil proto, že je to dobrý herec, ta postava pro něj byla napsaná. To, že film Prohnilí měl úspěch a Noiretovi pomohl ke slávě je výborné, ale nebylo to záměrné.

V listopadu měl v Česku premiéru už třetí film ze série o prohnilých - Super prohnilí. Do jaké míry navazuje na předcházející dva snímky?
Super prohnilí vznikli dvanáct let po snímku Prohnilí proti prohnilým (ČT je uvede příští týden) a devatenáct let po prvních Prohnilých. Celá "trilogie" tedy vznikala téměř dvacet let. Philippe Noiret už byl moc starý na to, aby mohl být stále policajtem, takže v novém filmu už je v důchodu. Thierry Lhermitte policistou zůstává. Chtěl jsem, aby se tihle dva znovu setkali ve filmu, tak jsem natočil Super prohnilé.

Jak velký problém je ve Francii zkorumpovaná policie?
Dnes už menší než v době, kdy jsem začínal. Prohnilí byl vlastně první film, který poukazoval na korupci u policie. Policejní korupce ale není ta největší. Ukázalo se, že zkorumpovanost existuje úplně všude, na nejvyšších místech, i ve vládě. Policejní korupce je vedle toho vlastně malinká.

Jste s protagonisty série o prohnilých policistech přátelé?
Dá se říci, že ano. S Noiretem a Lhermittem máme krásné vztahy, ale vídáme se málo. Všichni jsou velice vytížení, například Philippe Noiret hraje hodně v divadle. Vídáme se tedy především pracovně.

Vás do světa velkého filmu uvedl slavný Claude Chabrol.
Už je to hodně dávno, co jsem začal pracovat s Claudem Chabrolem. Naučil mě hlavně spolupracovat s ostatními. On má úžasnou schopnost adaptovat se momentálním podmínkám. Svou práci přizpůsobuje světlu, slunci, stavu herců. Naučil mě řídit množství lidí, aniž bych na ně musel křičet. Vděčím mu hlavně za to, že se svými spolupracovníky dovedu pracovat v klidu a pohodě.

TOMÁŠ PILÁT

Středa 5. 1. 2005 NOVA - 22.15 hodin

Sladkých sedmnáct

Sedmnáctiletý Jones Dillon to nemá v životě snadné. Otce nepoznal a matka je alkoholička, takže se nejraději utíká do vlastního světa vytvořeného bohatou fantazií. Jeho nejlepším přítelem se tak stal starý psací stroj, na kterém každý den vyťukává vše, co se mu právě přihodilo, vše samozřejmě zaznamenáno optikou jeho bujné fantazie. Vše navíc formuluje jako dopis otci, který mu chce předat, hned jak ho po letech konečně vypátrá.

Režie Jeffrey Porter. Hrají Elijah Wood, Franka Potente, Mandy Moore, Chris Martin, Deborah Harry, Elizabeth Perkins, Aaron Pearl a další.

Čtvrtek 6. 1. 2005 ČT 2 - 21.55 hodin

Pes nejlepším přítelem člověka

V kinech byl mexický film Amores perros ještě provázen přitažlivým dovětkem Láska je kurva. ČT se ponechala pouze originální titul, i když by vhodnější byl český překlad - snad jako Psí láska nebo v rámci kontextu možná ještě příhodněji Láska ke psům.

Režisér Alejandro Gonzáles Iňárritu se dotýká mentality i zvyklostí lidí, patřících do různých společenských vrstev - od zarostlého vandráka přes mravně zdevastovanou chudou rodinu až k "lepší společnosti", hledající lék na svou citovou okoralost ve flirtech. Různorodé hrdiny ovšem ledasco spojuje, ať již je to mravní otupělost, lhostejná i ke zločinu, nebo motivicky priviligované postavení psa, často jediné bytosti, k níž lze v tomto světu přilnout.

Právě pes získává různé postavení. Může být cenným kapitálem v ilegálních psích zápasech (v první povídce), může se stát hýčkaným tvorem, marně loveným z bludiště pod nedokončenou podlahou (v druhé povídce), může vystupovat jako jediný druh osamělce, byť stále pronásledován zápasnickým pudem (v závěrečném příběhu). Skrze osudy psů probleskuje úděl lidí s nimi spojených.

Film uplatňuje epizodické členění. Zprvu se prolínající tři dějové roviny, které se hned na začátku vyprávění protnou při tragické autonehodě, se posléze ubírají každá vlastním směrem. Zatímco úvodní mapuje, co předcházelo, zbývající líčí následné události. Jejich protagonisté se dokonce občas potkají na ulici, aniž by si uvědomili, za jakých okolností se jejich životní dráhy osudově střetly.

Všimneme si značně expresivního výraziva, ne vždy je uhlídána provázanost jednotlivých segmentů. Délku dvou a půl hodiny vnímám jako nadměrnou, vyprávění se místy příliš vleče, zahleděno na podružné atrakce či naopak popřávající sluchu zdlouhavým, rádoby meditativním pasážím. Jako kdyby tvůrci kolísali mezi mravoličnou hříčkou a současně chtěli přinést v mnohém dokumentární portrét mexického hlavního města, kde pospolu, v lesku i bídě, bují vše, co si dokážeme stěží představit, kde prohořívají drobná lidská dramata, která právě sledujeme.

JAN JAROŠ

Pátek 7. 1. 2005 ČT 2 - 21.25 hodin

Vyrůstal s opicemi

Nacházíme se v Ugandě, v srdci oblasti velkých afrických jezer. Kousek odtud se nacházejí prameny Nilu, který odnepaměti odtéká hustým, neprostupným pralesem na sever. V malé vesnici Bombo se odehrál příběh vpravdě tarzanovský. Zdejší obyvatelka Milly Sseba nikdy nezapomene na den, kdy spatřila skupinu opic - byly velice agresivní. "Pak jsem si všimla jednoho zvláštního jedince, který byl mnohem větší než ostatní. To divné stvoření mělo chlupy po celém těle kromě zadku. Rozhodla jsem se, že si ho prohlédnu zblízka." Vzala si radši do ruky klacek, protože se bála. Bylo to lidské dítě! Krčilo se k zemi a mělo strach. Bylo celé vyděšené. "Vydala jsem se do vesnice, abych přivedla další lidi." V této izolované komunitě, daleko od civilizace začíná příběh dítěte známého jako "opičí kluk".

Sobota 8. 1. 2005 ČT 1 - 14.25 hodin

Jak se zbavit ukrutné manželky

Francouzský spisovatel, dramatik a také filmař Sacha Guitry proslul již v meziválečném období cynickými či dokonce nemorálními komediemi, v nichž převracel běžná moralistní schémata. Poskytl námět také ke snímku Zločin v ráji, i když při konečné scenáristické úpravě Sebastiena Japrisota došlo k posunům - zejména otázka prokazatelné viny je zde notně změkčena nejen bonmoty obratného obhájce, ale i samotnou "alibistickou" prezentací událostí. Režisér Jean Becker svůj film pojednal jako lehoučkou, jiskřivou a ve výsledku roztomile cynickou vražednickou komedii.

Ráj se nazývá zaostalá, zpola zdevastovaná vesnická farma, kde v nesmiřitelném sváru žijí manželé Pepe a Lucie (vynikající Jacques Villeret a Josiane Balasková) - jejich soužití se proměnilo ve sled vzájemných schválností, zpravidla ovšem iniciovaných zlomyslnou ženou, nadávající dobromyslnému tlouštíku do pitomců a impotentů. A Pepe jen rezignovaně nadává, slibuje, že jí jednou zakroutí krkem.

Film se vyznačuje jedinečně napsanými dialogy, vtipnými ve své významotvorné údernosti, i bravurními hereckými výkony. Villeret, jenž na sebe upozornil v podobném zacílení modelovanou postavou z Blbce k večeři, vykresluje svého stále ponižovaného hrdinu v obvyklé výrazové sytosti, jako jemně komickou, ve vykreslení staticky utvářenou, neproměnnou figurku, neustále zraňovanou ve své důstojnosti a nakvašeně hartusící na prožívaná příkoří.

Balasková ovšem předkládá složitější studii primitivní a současně snad i poživačné lidské povahy, která se již přechýlila k vykolejené psychice, která prožívá radost a či dokonce jisté zadostiučinění z toho, že může ublížit, zranit, potupit. Jen v náznacích tvůrci upozorňují na vznik rostoucí zášti: náruživé, živočišně obhroublé ženě přestal submisivní Pepe vyhovovat, ostatně často padne konstatování, že ona už od dětství "po něm vždycky lezla."

Zatímco téma soužití obou protagonistů se odvíjí v sice nápaditých, ale víceméně standardních situacích, zasazených do rázovité vesnické pospolitosti, kde se všichni navzájem znají, události, které se odehrávají vně této roviny, se poddávají zřetelnější komediální nadsázce. Blíží se bravurně rozehraným etudám, postaveným na trefných dialozích. Mám na mysli zejména první Pepeho slyšení u advokáta (též strhující Michel Duchaussoy), jenž s vervou rekonstruuje předpokládaný čin, napovídaje tak Pepemu vhodné alternativy konání i výpovědi.

Vražda v Ráji navazuje na tradici vražednických komedií; tuto linii sice stěží něčím přínosným obohatí, ale zvolenou polohu naplňuje s očekávanou nápaditostí i výmluvností. Ideální zábava na odpoledne.

(jš)

Neděle 9. 1. 2005 ČT 2 - 18.00 hodin

Putování proti proudu českých řek

Po cyklech o rozhlednách a českých památných stromech přichází tým režiséra Bedřicha Ludvíka s cyklem dalším. Jmenuje se Zpět k pramenům a jak už název napovídá, nejvíce pozornosti je v něm věnováno místům, kde některé naše řeky svoji pouť začínají. K pramenům se přitom tvůrci v jednotlivých částech dostávají od soutoků, kde jednotlivé řeky končí; jdou tedy doslova proti proudu. Vznikla tak série zajímavých putování, kterými diváky (opět) provází Luděk Munzar. "Cesty k pramenům završují trilogii, kterou jsme v uplynulých letech v České televizi vytvořili," říká Bedřich Ludvík a rozhodně dodává, že další podobný cyklus už nenatočí. "Stala se nám taková zvláštní věc. Druhý natáčecí den jsme vyjeli do terénu a po cestě jsem si kdesi u pumpy koupil Nedělní svět. V té době jsme ještě neměli nic natočeno, nicméně v těch novinách byl šokující článek s hanlivou básničkou (Sedí Munzar na prameni, vykřikuje o kameni...), zkrátka posměvačný, rádoby vtipný materiál, který mě opravdu uzemnil. Jestliže jsem do té doby váhal, teď jsem si řekl: Konec!," vysvětluje režisér a dodává, že článek byl navíc podepsán falešným jménem. "Asi jsme tu tvůrčí žílu vytěžili, do podobných cyklů už se tedy pouštět nebudeme," dodává. Jedním dechem ale děkuje těm, díky kterým seriál Zpět k pramenům vznikl. "V první řadě je to pan Forchtner z Klubu českých turistů. Dávno před natáčením objel všechny prameny na kole a vytvořil pro mě užitečné mapky. Další díky patří lidem z nejrůznějších společností, které se zabývají vodou a poděkovat musím i Pánubohu. Z pětadvaceti natáčecích dnů nám totiž pršelo jen třikrát," říká Bedřich Ludvík, který stejně jako k oběma předchozím, složil i k "Pramenům" ústřední píseň, která v jeho interpretaci v každém díle zazní. Cyklus je třináctidílný, úvodní díl seznámí diváky s principem seriálu, zamyslí se nad významem pramenů v lidském životě a v krátkosti představí prameny tří základních řek, podle kterých se území České republiky dělí do tří úmoří, tedy Labe, Moravy a Odry.

(top)