číslo 1
vychází 27. 12. 2004

Titulní rozhovor

Viktor Preiss: Náhody tomu chtěly

Když se řekne rozhlas, co se vám vybaví?

Řada rolí, řada režisérských a hereckých osobností, se kterými bych se jinde nesetkal. Rád na ně vzpomínám. Z inscenací třeba na dramatizaci Otce Goriotta v režii Jiřího Horčičky po boku Miloše Nedbala, na Americkou tragédii, na seriály Vojna a mír, Já, Claudius, Sága rodu Forsythů, Leonardo da Vinci... Samé hezké tituly.

Co si z nabídky rozhlasového vysílání vybíráte jako posluchač?

Rád si naladím hry a četby na pokračování na stanici Vltava, hudbu nejvíc poslouchám v autě a uklidňuje mě to. Rád mám dokumenty, obrazové, ale i ty rozhlasové.

Prý jste původně nechtěl být hercem, ale novinářem.

Jakou o tom může mít člověk představu ve čtrnácti letech! Že je to docela hezké, ťukat na stroji na cyklostylovou blánu, kreslit na ni a pak válečkem tisknout na papír. Vydával jsem školní časopis. Zjevně mě to bavilo, mohl jsem pracovat v noci, nikdo mě nerušil, psal jsem v té době básničky jako spousta puberťáků. Cestou na vlak a od vlaku, když jsem dojížděl do školy, jsem si něco zesumíroval v hlavě a pak to musel napsat. Nešel jsem spát, dokud jsem to neviděl před sebou na papíře. Zřejmě to byl jistý ventil, jakýsi rituál.

Proč jste se novinářem nakonec nestal?

Protože věci se měly jinak a náhody tomu chtěly, abych se stal hercem. Touha být novinářem asi nebyla tak silná, i když jsem si pro sebe škrábal dál. Potřeba vyjádřit se - to bude nejspíš ten společný jmenovatel obou profesí. Začal jsem ochotničit a na střední škole chodit do "dramaťáku". Klasika, ne?

Proto jste se tedy stal hercem?

To bych taky rád věděl! Byl jsem velký stydlín, trémista měl jsem obrovské zábrany, a přesto jsem se pustil na tak tenký led. Musel jsem a dodneška musím překonávat přirozený blok exhibice. A přitom herectví přece o exhibici je! Tak se snažím ten zápas sám se sebou čestně dobojovat.

Často o tom přemýšlím: čím to je, že dospělý, seriózní muž se večer převleče do bláznivého kostýmu, vystoupí do světel ramp a předvádí se, až teče pot, krev a slzy pláče či smíchu? Co ho k tomu vede, nutí?

Třeba to, že nic jiného neumí. Jak je ta slavná věta z filmu Knoflíková válka? "Kdybysem to byl věděl, tak bysem tam nechodil!." Ale zase bych o hodně přišel. Ne, jsou to záležitosti, které se v souvislosti s hereckou profesí v rozhovorech často přetřásají, ale málokdo o nich umí zasvěceně hovořit. A je to taky zbytečné. Herec je vlastně ani pojmenovat nechce. Podstatné je, co divák vidí a slyší, a jak na to reaguje. Důležitý je výsledný dojem - jako v krasobruslení. V průběhu let zjišťuji, že technika a řemeslo jsou důležité nejen proto, aby výsledek byl co nejlepší, ale aby se člověk uchoval ve zdraví a přežil. Není ani možné každodenně podstupovat vivisekci.

Myslím, že co se velkých rolí týče, štěstěna vždycky stála při vás.

Setkání s rolí je jako setkání s člověkem. Na první pohled vás buď něčím zaujme, nebo nechá lhostejným. V opačném případě k ní obtížně hledáte cestu. Někdy ale paradoxně dopadne líp, než ta, co vám jde takzvaně po srsti.

Jsou role, které byste si přál, aby přišly?

Nevím o nich. Nikdy jsem se necítil předurčený pro nějakou roli. Všechno byla otázka náhody. To není falešná skromnost, jsem řízen strachem. Moje korekce je míra strachu. Každého úkolu se na začátku bojím a bojím se čím dál víc. V téhle souvislosti si často vzpomenu na vzácného kolegu Vlastimila Brodského.

Herectví je velmi limitováno tím, jestli se člověk potká se správným textem, režisérem, s partnery. Co když se nepotká a přesto tu práci musí dělat?

Mám velké štěstí, že mě nikdo do ničeho nenutí. Vždycky jde o to, aby pomyslná past, do které je herec vlákán, byla milosrdná. Aby nakonec nebyla pastí, ale útulkem. Aby se člověk neocitnul v osidlech inscenace, ale aby v ní ještě dokázal žít, nejen existovat.

Voní vám divadlo?

Myslím, že pořád ještě ano. Můj prvotní dětský vjem v souvislosti s divadlem byla nejenom vůně, ale pocit tajemství a očekávání: až se zvedne opona, co za ní bude, jak to tam bude vypadat, co se stane? Ten moment překvapení, iluze. Ano, možná to zní naivně, ale očekávám a potřebuji od divadla iluzi, naději. Ne atmosféru ulice, ne rozčarování, depresi a zhnusení. Po tom, co u dětského diváka vyvolává smích a slzičky zároveň, po tom já dneska jako dospělý starý chlap toužím. Rád se dojímám, rád se nechám strhnout příběhem a hrozně rád se směju a jsem za to vděčný. Je mi čím dál sympatičtější žánr tragikomedie. Chvilku se smějete a chvilku máte na krajíčku. Jestliže to někdo umí a dokáže to zprostředkovat, pak to má pro diváka velký smysl.

Vzpomínám, jak jsem plakala smíchy na Goldoniho Poprasku na laguně. Ale řekla bych, že většina diváků vás vnímá spíš jako charakterního herce než jako komika.

Patron Fortunato, to byla jedna z postaviček, které mě potěšily a měl jsem ji rád. Dobrý komediální žánr mě láká, člověk se to pořád učí. Ale škatulka blaseovaného salónního herce, to mě trochu irituje. To není můj cíl, o takovou nálepku bych nestál. Ale vkusnou konverzační komedii bych si rád zahrál.

Televizní diváci vás mají v živé paměti v roli faráře Toufara v inscenaci In nomine patris. Jak jste se vyrovnával s tímto tématem?

Bral jsem to především jako poctu člověku, který prošel křížovou cestou utrpení. Původně se mi do té práce moc nechtělo, věděl jsem, že nebude jednoduchá. Natočeného materiálu bylo víc, než v inscenaci v zájmu celkové stavby zůstalo, řada věcí nakonec vypadla. Osud faráře Toufara byl vlastně prostředkem k odvyprávění šíleného příběhu té doby.

Dovedete si představit, jak byste v podobné situaci jednal vy sám?

Ne. Nikdo neví, jak by se zachoval. Pod tlakem člověk jedná jinak, začnou pracovat jiné instinkty, pud sebezáchovy. Myslím, že apriorní hrdina neexistuje. Jednáme podle toho, jak jsme vychováni, jak silnou máme psychiku, vnitřní morálku. Ale ta hranice je nedefinovatelná a u každého jiná. Zrovna tak jako každý máme jiný práh bolesti. Někdo se řízne do prstu a rovnou omdlí, někdo se s těžkým zraněním dovleče k lékaři. To všechno se o sobě dozvíme v krizové situaci. A to je ta hrůza.

Vyzkoušel jste si i profesi režiséra. Dozvěděl jste se přitom pro sebe něco nového o herectví?

Když je člověk vně toho kruhu, má pocit, že spoustu věcí ví dřív, je trochu netrpělivý. Ale herec potřebuje svůj čas, aby roli zpracoval. Aby se do své figury postupně "oblékl". Dobří režiséři jsou ti, kteří mají svoji ideální představu v hlavě, a přesto s vámi prodělávají celou tu anabázi vývoje. Čekají, inspirují vás, přijímají a mění tak, jak se mění a vyvíjejí okolnosti té práce. A ačkoli dávno znají ten svůj "ideál krásy", trpělivě a nenásilně vás k němu dovedou. Vzpomínám tak na Luboše Pistoria, Evalda Schorma, Jaroslava Dudka a mnohé další.

Chtěl byste se někdy znovu postavit na tu opačnou stranu rampy jako režisér?

Nikdy neříkej nikdy, ale moje matka občas říká to známé: "ševče, drž se svého kopyta". Má pravdu. Něco jsem si zkusil a bylo to dobře. Pravidlo tří se naplnilo. Měl jsem příležitost režírovat na divadle, natočit dokument a své tři drobné povídky v televizi. Je to určitá suma zkušeností, které člověk získá, ale nejsou to moje ambice. Když člověk porovná míru investice s konečným výsledkem... Ale kdoví, možná, že si toho někdo všiml.

Když už hovoříme o těch různých profesích, které jste měl možnost vyzkoušet, pak je tu taky práce pedagogická.

To už taky neplatí. Kdyby mě dneska někdo pozval na školu, byl bych sice velmi polichocen, ale moc bych si to rozmýšlel. Je to velká odpovědnost. Kdysi, když jsem byl mladší, jsem měl tu drzost jít mezi studenty a pokoušel jsem se jim zprostředkovat nějakou vlastní zkušenost. Ono totiž v praxi o nic jiného nejde, než o předání jisté zkušenosti. Neexistuje žádná univerzální metoda a všechno lze zpochybnit. I program automatické pračky.

Není toho váhání nějak moc? Přiznávám, že mě to u vás překvapuje.

Ale pochybnost může být tvůrčí, pokud vás úplně neparalyzuje. Nakonec se musíte pro něco rozhodnout. Chci jenom říct, že ta moje verze nemusí být vždycky ta správná. Proto třeba pochybuji o recitování poezie na veřejnosti, kdy vlastně posluchači vnutíte jistý výklad, který může být pro jiného nepřijatelný. Je to velmi intimní záležitost. Ale třeba právě rozhlas je médium, které pro to má ideální předpoklady.

Ale v okamžiku, kdy člověk nabude dojmu, že jedině jeho výklad je ten správný, pak teprve začíná být hloupý, nebo ne? To platí v životě obecně.

To jistě. Ale v kumštu je to vždycky střelba na pohyblivý terč. Nikdy nemůžete říct: namaloval jsem dokonalý obraz. Jo, namaloval jsem ho, jak jsem v tu chvíli cítil, jak jsem v tu chvíli chtěl nebo toužil, aby vypadal. Jiná věc je, jestli ta představa sdělená v té určité chvíli určitou formou, je přesná, jestli se kryje s tím, co jsme chtěli, aby divák zahlédl nebo dokonce pocítil.

Teď jste mi nahrál na otázku: "privátní výtvarnou činnost" uvádíte jako jeden ze svých koníčků.

Já si čmárám jako dítě. Někdy začnu a nevím, jak to skončí. Mám fixy a pastelky. Maluju šašky a hlavy šašků, pořád donekonečna malinký, úzký téma. Třeba jak šašek valí zeměkouli do kopce, jak ho vodí na niti zpupný pán a toho manipuluje shora někdo jiný. Šaška ve výlevce, kterému kape voda na hlavu - což bude mimochodem moje letošní pééfko. Možná se tím odreagovávám a občas si myslím, že to někoho potěší. Ale že bych šel do obchodu, koupil si plátno, sadu olejových barev, postavil si je doma na stojan, že začnu "tvořit", to tedy ne.

Ale nedávno jste ilustroval knížku.

To byla zase náhoda! Loni mě Martin Stropnický, chudák, nic netuše oslovil... Asi v domnění, že to umím líp, než se mi to nakonec podařilo. A použil pro své chytré texty pár mých obrázků. No a teď to má. Už se s tím nedá nic dělat.

Čím to je, že tolik lidí z herecké branže maluje či kreslí?

Asi proto, že obrázek, který namalujete, trvá. Zůstane. Ale slovo, tvář, pohyb...

Ale stejně jsou to všechno velké tvůrčí radosti.

Které máte na mysli z těch, které jsme teď probrali? Trápení jako tvůrčí radost? Možná. Snad.

No dobře, tak dejme tomu trápením je ten proces. Ale když se pak člověk ohlédne, podívá se na výsledek. Může být šťastný, ne?

Je to věčné trefování do formy. Ale šance, že šipka zasáhne terč?

JITKA ŠKÁPÍKOVÁ

Foto VÍT KLUSÁK, JARMILA KUTOVÁ