číslo 2
vychází 3. 1. 2005

Názory, komentáře

TELEVIZNÍ GLOSÁŘ

Vánoční obžérství

Vánoce jsou dnes především velkolepým veletrhem konzumu. Princip nezřízeného obžerství logicky vládne i televizní obrazovce. Přesto právě vánoční programová nabídka dodnes do určité míry respektuje ono "atavistické" poslání Vánoc jako svátků klidu, míru a pohody. Propastná vzdálenost mezi sváteční výjimečností a masovou spotřebou ji však zásadně poznamenává.

Hlavním vánočním chodem jsou tradičně pohádky. K vyhlíženým trvalkám patří především ony klasické české filmové. I v jejich případě je však leccos už jinak. Zatímco dřív bývaly střídavé návraty Pyšné či Šíleně smutné princezny, Tří oříšků pro Popelku, a vůbec všech dalších archivních perliček, střídmě užívaným kořením televizních Vánoc, jejich dnešní souvislý příval souběžně zahlcující diváky ze všech čtyř kanálů je proměnil téměř v inflační výprodej prošlého zboží.

Protože v podstatě totéž platí i o standardně "vánočně využitelných" domácích rodinných či dětských filmech i filmových komediích (od Kleinových Básníků, přes Polákovy Chobotničky až po Fričova a Werichova Císařova pekaře), nebylo by málem o čem psát. Vítaným oživením vánoční dramatického eintopfu se tak opět staly pouze některé položky z menu servírovaného Českou televizí. Z premiér jí koprodukovaných filmů to byla zejména štědrovečerní Vávrova pohádka Čert ví proč, poměrně zaručeně a zaslouženě mířící do onoho svátečního pohádkového fondu. Spíš dobře spočítanou vstřícností k publiku než vlastní uměleckou kvalitou pak zatraktivnilo večer Božího Hodu i Hřebejkovo Pupendo. Střídavě se ČT dařilo ve vlastních dramatických novinkách pro děti. Jedna stěží dostatečná (Vánoční panenka) ku třem minimálně chvalitebným (To vánoční šturmování, Prsten krále řeky a Poklad na Sovím hrádku) není zas tak špatné vysvědčení.

Pomineme-li importované filmové tutovky, z nichž patrně nejoriginálnější dramaturgickou inovací byla komedie Moje tlustá řecká svatba (ČT 1) a "vánočně" přistrojená vydání zaběhaných estrád (viz Boží GoGo šou), zbylo v tradiční vánoční nabídce i tentokrát místo na příslušnou dávku variací sentimentálních hereckých potlachů. Snad poslední položkou nedávného vánočního obžerství, která si zaslouží zmínku, byl pokus NOVY odlákat v hlavním štědrovečerním čase diváky od konkurenční pohádky téměř veřejnoprávním pořadem v podobě Zlatíček s Radovanem Lukavským. Zda nezvyklý krok zkušeným nováckým obchodníkům vyšel, je těžké odhadnout. V kontextu zavedeného profilu naší nejúspěšnější komerční televize však působila přítomnost této noblesní a kultivované herecké i lidské osobnosti skutečně jako zjevení...

JAN SVAČINA