číslo 2
vychází 3. 1. 2005

Zpět na obsah         

Televize
a film

FILM

Výprava do království Santy Clause

Počítačově vytvářené filmy již dávno stírají rozdíly mezi animovanými a hranými, vypravěčská struktura přestává vykazovat nápadnější rozdíly, vytrácí se i specifičnost animace, která nabývá stále doslovněji připomíná obkreslenou realitu. Nový snímek režiséra Roberta Zemeckise Polární expres prozatím dosahuje v tomto ohledu zatím nejzazší meze: původně hraný podklad (kde Tom Hanks vytvořil hned několik důležitých postav) byl "překreslen" do animované podoby. Jednotlivé postavičky i rekvizity včetně mohutné lokomotivy s řadou vagónů, jednotlivá prostředí jsou vyvedena s doslovností kýčovitých nástěnných obrázků se zimními motivy. A to včetně polární krajiny Santa Clause obydleného bezpočtem trpaslíků.

Polární expres je po technické stránce úžasnýTam totiž směřuje kouzelný vlak, který nabírá jen děti, které přestávají pochybovat, kdo vánoční dárky vlastně naděluje. Mezi takové patří i ústřední hrdina, malý chlapec, společně s dalšími ve vlaku: černošskou holčičkou, skeptickým všeználkem i zahořklým samotářem, kterého sváteční vánoční pocity vůbec neoslovují. Vyprávění se lomí do dvou dějových oddílů. V tom prvním sledujeme napínavou jízdu na Severní pól, napěchovanou nevídanými atrakcemi. Ve druhém, majestátním a velkolepém, chtělo by se říci triumfálním, se již ocitáme v cíli cesty a malí hrdinové užasle procházejí olbřímí přípravnou, kde se chystají pro děti na celém světě dárky, posléze nakládané na obrovité létací saně řízené samotným Santa Clausem a tažené soby. Pokud se smíříme s hledáním jakési vánoční poezie u cizáckého Santa Clause (a nikoli českého Ježíška), pronikajícího k nám ještě agresivněji než někdejší Děda Mráz z Ruska, můžeme vypozorovat, že vlastně nezáleží na tom, kdo dárky přináší, ale na tom, zda v něj věříme. Jen tak totiž uslyšíme a uvidíme nevídaná kouzla, přístupná jen nevinné dětské mysli.

Užasle si uvědomíme, že kamera zaznamenávající probíhající dění je jakoby odhmotněná, jako by existoval její pohled, schopný bez jakéhokoli omezení neuvěřitelných průletů členitým prostorem. Příznačné jsou záběry, které začínají souběžným sledováním jedoucí vlakové soupravy, načež pohled přechází v průnik do některého z vagónů. Plavný pohyb v něm končí spočinutím na detailu některé z postav, či naopak pokračuje opětovným vyplutím z okna do volného prostoru mimo vlak. Sledování mnohých rekvizit prozrazuje až hračičkářskou zálibu v pestrých pohybových exhibicích.

Chlapec vše prožívá v rychlém sledu za sebou, jakoby se pohyboval v lunaparku. Na střeše vagónu se dokonce setká s načerno cestujícím duchem, s vytřeštěnýma očima zírá, jak vlak na poslední chvíli zastaví před stádem sobů, jak ujíždí z prolamující se zaledněné vodní plochy, jak sviští po strmých kolejích coby na horské dráze.. Když ve spirále vlak nakonec stoupá na vrcholek hory, aby zajel do Santova hájemství, neodbytně se vkrádá připomínka dávné Méliesovy "fantazie" Cesta do nemožna, kraťoučkého a naivního snímečku z počátku minulého století, který zachycuje obdobné cestování vlakem. Zemeckis vytvořil produkt, který se hlásí k dětskému filmu, jenže jde spíše o fantaskní thriller s dětským hrdinou, nacházejícím se v ustavičném ohrožení. Odlehčení příběhu není příliš průkazné, zejména u malých dětí mohou vznikat stísňující pocity, ba děs. Polární expres tak nejvíce rozvíjí linii výpravných podívaných z rodu příhod Indiany Jonese.

JAN JAROŠ