číslo 2
vychází 3. 1. 2005

Titulní rozhovor

Jaromír Janev:
Náš člověk na Blízkém východě

Blízký východ zahrnuje řadu zemí a rozsáhlé teritorium. Kde přesně se pohybujete vy?

Na Blízkém východě působím jako rozhlasový zpravodaj od října roku 2000, nejdřív v syrském Damašku a libanonském Bejrútu, nyní má Český rozhlas hlavní sídlo v Jordánsku. Na rozdíl od kolegů z většiny zahraničních médií se nemohu spolehnout na tým lidí přímo v terénu, i když u kolegů ve směně a v zahraniční redakci zázemí doma mám. Oblasti a témata, která budu zpracovávat, volím podle aktuálního dění. Na horkých místech - například po sebevražedných atentátech - se však snažím být vždy a co nejdříve.

Jaká pravidla platí pro pohyb v místech krvavých střetů? A jakou roli hraje strach?

Strach hraje určitou roli, ale nemám čas na něj myslet. A navíc to není ten svazující a ochromující strach, ale určité vnímání nebezpečí, které pomáhá zachovávat i v těžkých situacích klid a opatrnost. A neprůstřelná vesta, přilba či automobil, který lze na první pohled identifikovat jako novinářské vozidlo, samozřejmě do určité míry snižují riziko. Platí také pravidlo, že na místě, kde se něco stalo, se zdržuji jen nezbytně dlouhou dobu. Pud sebezáchovy musí neustále fungovat, i když třeba profesní ctižádost velí jinak. Dříve platilo pravidlo být vidět i v Iráku, ale teď je to naopak. Čím méně je tam novinář v terénu rozpoznatelný, tím lépe. V Bagdádu jsem byl nedávno svědkem případu, kdy palestinský kameraman z nebezpečné vzdálenosti natáčel tank zasažený ozbrojenci. Když přilétla helikoptéra a zahájila palbu do pozic ozbrojenců, jedna ze střepin zasáhla i kameramana. Byla to zcela zbytečná smrt, podobné záběry mohl tento kameraman pořídit i ze vzdálenosti, kde by mu nehrozilo nebezpečí.

Je obtížné získat v této oblasti novinářskou akreditaci?

V tomto směru je situace nejjednodušší v Izraeli, kde platí obvyklá evropská měřítka, což se týká i působení zahraničních novinářů. Pokud jde o arabské země, je to složitější. Řada těchto států je už dlouhá léta ve výjimečném stavu kvůli arabsko-izraelskému konfliktu, a tak získat zde akreditaci není v žádném případě jednoduché.

Kde je to nejtěžší?

Zcela určitě v Sýrii. Především kvůli okupovaným Golanským výšinám. Z minulosti v této zemi stále převládá strach z lidí, kteří by jí mohli škodit. Jsem v podstatě první novinář ze střední a západní Evropy, kterému se zde podařilo akreditaci získat.

Jak?

Myslím, že je to proto, že Český rozhlas nezkresluje informace. S těmi sice syrská strana ne vždy souhlasí, respektuje však, že ve vysílání zaznívají pouze objektivní fakta a názory odborníků.

Jak vypadá běžný pracovní den rozhlasového zpravodaje na Blízkém východě?

V jádru se neliší od práce jiných zpravodajů Českého rozhlasu. Začíná ranním monitoringem hlavních médií. Informace získávám také od řady svých spolupracovníků. Prakticky v každé blízkovýchodní zemi mám spolupracovníky jak z řad Čechů, kteří zde žijí, tak Arabů, kterým mohu kdykoli zavolat a informace u nich ověřit. Velmi důležité je získat důvěru arabských spolupracovníků, kteří musí věřit, že jejich informace bude podána nezkresleně a pravdivě. Jejich důvěru by člověk mohl zklamat jen jednou. Podruhé už by nepomohli.

V takových případech bude zřejmě klíčem k úspěchu znalost jazyka a prostředí...

Znalost jazyka skutečně hodně otevírá dveře. I proto, že v obyvatelích je i přes jejich pohostinnost už od dob kolonialismu silně zakořeněna nedůvěra k cizincům. A tak pokud arabštině příliš nerozumíte, ihned toho využijí: často místo pravdy řeknou to, o čem si myslí, že by tázající chtěl slyšet, nebo to, co se domnívají, že by se mělo říct. Mám výhodu v tom, že jsem arabistiku vystudoval a v arabském prostředí žiji mnoho let. Znalost arabštiny je pro novinářskou práci v této oblasti naprosto nezbytná. Lidé na Blízkém východě jsou zvyklí na intenzivní společenský život, nejde jen přijít a říci: potřebuji tohle a tohle, musíte si s nimi povídat i o věcech, které s tím, co vás zajímá, třeba vůbec nesouvisí. Je zcela běžné, že tiskové konference i na té nejvyšší úrovni jsou vedeny pouze v arabštině. Navíc znalost světových jazyků je výsadou pouze úzké elity společnosti, která ovládá francouzštinu nebo angličtinu. Ale o tom, zda se dostanete k vysoce postaveným osobnostem politiky, často rozhodují lidé, kteří jinak než arabsky nemluví.

Nyní se vás ptám jako arabisty, nikoli jako novináře: popisují česká média dění na Blízkém východě objektivně, rozumějí mu?

Často bohužel ne. V poslední době se to však mění k lepšímu. Existuje několik českých novinářů, o kterých lze říci, že ve vztahu k Blízkému východu odvádějí poctivou novinářskou práci, přestože třeba arabistiku nevystudovali. Za všechny mohu jmenovat kupříkladu Břetislava Turečka z deníku Právo.

Konflikty na Blízkém východě - to nejsou jen složitá politická jednání. I zde žijí obyčejní lidé. Jaké jsou jejich příběhy?

Nesmírně zajímavé, i když většinou smutné. Navíc si myslím, že právě tyto příběhy jsou klíčem k hlubšímu pochopení konfliktů, které se zde dennodenně odehrávají. Například v okamžiku útoku na jednu střední školu, při němž zahynula osmnáctiletá izraelská dívka, bylo možné se omezit na pouhou informaci o této tragédii. Mně ale připadlo důležité navštívit rodinu té dívky, vidět pokoj, v němž žila, promluvit s jejími rodiči a kamarády. Poukázat na to, že oběti násilí na Blízkém východě nejsou nikdy anonymní, že mají své osudy, radosti i strasti. Což platí i pro mladé palestinské atentátníky, v jejichž okolí je tolik utrpení a neštěstí, že způsob, jakým končí se svými životy, pokládají často za čestný. Já nikdy nemohu souhlasit s takovýmto řešením konfliktů. Ale jen pochopení a následné konkrétní řešení problémů spojených s tímto jevem jej může omezit a potom snad i odstranit.

Nemáte v takových situacích někdy chuť opustit ulitu neutrality a začít sympatizovat s jednou ze stran konfliktu?

I přes určitou míru empatie, je nutné vždy zachovat odstup. Jakkoli napjatá situace nesmí zastínit konečný úsudek. Někdy je to ale opravdu velmi těžké.

O Blízkém východě a muslimském světě zejména toho zřejmě víme stále málo. Jaké největší mýty podle vás ve vnímání této oblasti přetrvávají?

Jedním z takových mýtů je tvrzení, že islám jako náboženství je nebezpečný pro euroamerickou civilizaci. Nebezpečí nepramení z islámu, ale z úzké skupiny fundamentalistů, kteří zaměňují hodnoty tradičního islámu a nahrazují ho politickým radikálním islámem. Mýtem je i obava z obyvatel této oblasti. Je chybou dívat se na ně jako na potencionální krvežíznivé teroristy.

V čem jsou si naše světy blízké?

Styčných bodů, které vyznává jak křesťanský svět, tak svět muslimský, existuje celá řada. Možná si to příliš neuvědomujeme, ale Blízký východ je nám blízký víc, než si myslíme. Už jen proto, že kořeny naší civilizace jsou právě tam. Podobní jsme si také v obyčejných lidských starostech. Stejně jako nám záleží i lidem na Blízkém východě na jejich rodinách, na tom, aby žili v míru. Riziko, že dojde ke střetu mezi křesťanskou a muslimskou civilizací, jistě existuje. Podle některých komentátorů už tento střet dokonce začal. Vztah těchto dvou světů skutečně určitou krizí prochází. Je nyní mimo jiné úkolem novinářů vysvětlovat způsob myšlení a života v islámském světě, abychom se přestali navzájem bát. Lidé se vždy bojí něčeho, co neznají. Jakmile o sobě budeme vědět více, obavy se rozplynou. Zjistíme třeba, že ti, kteří provádějí teroristické útoky, tvoří jen velmi uzoučkou vrstvu lidí, kteří navíc extrémně vybočují z tradiční arabské kultury.

Kde bychom měli hledat kořeny islámského radikalismu?

Svou roli tu jistě hraje ponížení - z chudoby, z bezmocnosti věci měnit. Obyvatelé Blízkého východu také příliš nedůvěřují cizincům, a to už od dob kolonialismu. Tato nedůvěra se navíc přenáší z generace na generaci. Je to pochopitelné. V minulosti naše západní civilizace ovládala civilizaci jejich a brala si z ní co možná nejvíce. Proto třeba i dnešní tažení proti terorismu mohou tito lidé vnímat jako snahu změnit jejich svět, změnit systém jejich tradičních hodnot. Zároveň jsou hrdí na to, že se to v historii nikomu nastálo nepodařilo.

Může být Blízký východ třeba vhodným turistickým cílem?

Bezesporu. Kupříkladu Libanon je nádherná země, která má velkou budoucnost, pokud jde o turistiku. Jsou zde nádherné pláže, hory či památky z římského období. Navíc je to země relativně bezpečná s rozvinutou infrastrukturou. To, co platí pro Libanon, se v týká i Jordánska či Sýrie. Všechny tyto země stojí za objevení. Tam, kde panuje čilý turistický ruch, nebývají války.

Jak řešíte cestování mezi Izraelem a kupříkladu Sýrií? Platí přece poučka, že při vstupu do Sýrie se nedoporučuje mít v pase izraelské vízum a naopak. Máte dva pasy?

Mám skutečně dva pasy. Jeden pro cesty do Izraele, druhý do zemí, jako jsou Sýrie, Libanon či Írán. Nepochybuji, že jak v Izraeli, tak ve druhé skupině zemí vědí, že je střídavě navštěvuji, protože to je součást mé práce, a naštěstí to tolerují. Nikomu ale nedoporučuji při cestě na Blízký východ návštěvu Izraele a třeba Sýrie spojovat.

Čeho si ze své novinářské praxe ceníte nejvíce?

Vzpomínám na rozhovor s íránským viceprezidentem Muhammadem Alím Atahím. Zajímavé byla také dvě interview s dnes již zemřelým palestinským duchovním vůdcem hnutí Hamás Ahmadem Jásínem. Otázku jsem kdysi položil také nedávno zesnulému předsedovi palestinské samosprávy Jásiru Arafatovi. Měl jsme už přislíbený dlouhý rozhovor s Arafatem, ke kterému už nikdy nedojde. Inspirativních a neopakovatelných setkání jsem ale zažil celou řadu.

Tématem, které neopouští titulní stránky novin, je Irák. Jak vnímáte to, co se dnes v Iráku děje?

Především je třeba poznamenat, že Iráčané jsou národ, který se těžko ovládá a má rád věci ve vlastních rukou. Lidé jsou hrdí na to, že pocházejí z jedné z nejstarších civilizací světa, z Babyloňanů a ze země mezi řekami Eufrat a Tigris, tedy z Mezopotámie. V Iráku se odnepaměti vše řešilo krvavou cestou, irácké dějiny lemují potoky krve. Z tohoto pohledu není dnešní dění v Iráku nic výjimečného. Ano, je to hrozné, ale děsivé zprávy, které dennodenně přicházejí z Iráku, nemohou vystihnout celou situaci. V ohrožení jsou samozřejmě všichni cizinci včetně Arabů, kteří spolupracují s iráckou vládou či s mnohonárodnostními jednotkami. To se týká především Bagdádu. Irák je ale obrovská země - a ta rozhodně celá nehoří povstáním proti irácké vládě a mezinárodním silám. Ale situace se stále zhoršuje a podle mých informací je horší ze dne na den. Kromě atentátů spojených s odbojem ozbrojenců proti irácké vládě a mnohonárodnostním jednotkám se v zemi rozmohly únosy Iráčanů a cizinců jako živnost. Dnes si nemůže být svou bezpečností v Iráku jistý nikdo. Mého přítele, který byl členem strany premiéra Ijáda Allávího a jeho blízkým spolupracovníkem, ozbrojenci při atentátu nedávno zabili.

Rozhovor vedeme v době Vánoc, a tak je logické se zeptat: jak prožívají vánoční svátky křesťané na Blízkém východě?

Ulice křesťanských čtvrtí a jejich obchody jsou ještě ozdobnější než u nás. Z tisíců žároviček si lidé udělají Santa Clause nebo Papa Noela, soby i sáně, svíčky a stromečky. A radost křesťanů z těchto svátků je velmi intenzivní. Je zajímavé, že vánoční stromečky zdobí lidé podobně jako u nás, ale svátky pojímají více společensky a rodiny tráví vánoční svátky kulinářskými hody v restauracích, které praskají ve švech. Jedno vánoční jídlo ale přeci jen mají: nadívaného krocana nebo kohoutka.

RENÉ KOČÍK

Foto JARKA ŠNAJBERKOVÁ