číslo 3
vychází 10. 1. 2005

Názory, komentáře

ZKRAJE TÝDNE

Jak jsme neschválili ústavní soudkyni

Tak jsme my, senátorští novicové, měli svoje vůbec první zasedání Senátu. První a hned bouřlivé. Prezident republiky navrhl Senátu ke schválení novou ústavní soudkyni JUDr. Jaroslavu Novotnou. Paní doktorka měla profesně zajímavý životopis, s nímž by se zřejmě bezpečně dokázala stát členem sboru tak slovutného, jako je Ústavní soud. Pohovořila v senátních klubech, řekla, jak by si práci soudkyně představovala, a zdůraznila, že její členství v Komunistické straně Československa v letech 1977-1989 nebylo vedeno ideologickým přesvědčením, ale "jen snahou, aby mohla dělat své zaměstnání".

Mám tu v Senátu jednoho kolegu, též novopečeného. Jmenuje se Jan Horník, je starostou z Božího Daru. Je mu jednapadesát, vypadá na zachovalého čtyřicátníka a ještě neztratil přesvědčení, že je třeba věci nazývat pravým jménem. Pozoroval jsem ho, když měla paní soudcovská kandidátka proslov. Netrpělivě posedával, tahal se za límec a okamžitě se přihlásil do rozpravy. Řekl jedním dechem:

"Problém možná není u paní dr. Novotné, problém je u pana prezidenta. Připadá mi to, že pan prezident z této republiky doposud dělá jakýsi velký prognostický ústav, který zkouší, co vydrží tento národ, co vydrží tato země. Přece není možné, aby kandidátka, která byla řadu let ve straně, v době, kdy jsem studoval a mé kamarády vyhazovali z vysoké školy zemědělské a ona vstoupila do strany, pak tam v klidu a pohodě byla a dnes tady bouchá na dveře Ústavního soudu. Nezlobte se na mě, tohle by nebyla demokracie, a vzkažme našim voličům, našim občanům, že chceme žít v jiném státě, ve státě bez komunistické strany. Děkuji." Ve stenografickém zápisu Senátu pak je douška: Senátoři bouchají do stolu. Skutečně bouchali. A tleskali. Další z nás greenhornů Karel Schwarzenberg pochvalně mručel, senátor Mejstřík, s nímž sedím ve stejné lavici, lakonicky poznamenal: "Ten Horník je, jako já jsem byl před dvěma lety, když jsem přišel do Senátu."

Pak jsme se rozešli domů a já věděl, že paní kandidátka nikdy nepochopí, co měl Horník na mysli. Že se nikdy nedokáže promítnout do postavení těch, kteří dali přednost svědomí, nevrtěli chvostem, a tudíž si ve své profesi ani neškrtli. Že pro ni podivíni, kteří nedokázali vstoupit do strany i když to bylo tak jednoduché, navždycky zůstanou nepraktickými kverulanty, poplety, naivními snílky, s nimiž pragmatický člověk nemá mít co do činění.

Šel jsem večer ze Senátu domů a čím dál tím jasněji jsem si uvědomoval, že jsme měli obdivuhodnou možnost vidět v paní kandidátce na ústavní soudkyni obraz celé naší komunistické strany. Ta se také nedokázala zbavit zpupnosti, za celých patnáct let se na sebe neuměla podívat z vnějšku, ani náznakem, ani šelestem neproletělo kolem jejích uší slovo pokora. Neví a nechce vědět, že komunisti ničili celé generace, na dlouhá léta poškodili morálku národa a způsobem biřiců nakládali s těmi, kdo si uhájili svou důstojnost. A pak mne napadlo, jestli už není čas dokončit nedokončenou revoluci. Měli patnáct let na pokání a nedokázali je využít.

Senát kandidátku pana prezidenta neschválil.

JAROMÍR ŠTĚTINA

(Autor je senátorem Parlamentu ČR)