číslo 3
vychází 10. 1. 2005

Názory, komentáře

JAK TO VIDÍ RUDOLF KŘESŤAN

Z autorova cyklu fejetonů na vlnách Českého rozhlasu 3 - Vltava

Čipy, či nečipy?

Pražští psi stáli před závažným rozhodnutím. Týkalo se jejich identifikace. Do začátku letošního roku se měli rozhodnout, zda se dají tetovat, nebo označit čipem.

Podle vyhlášky magistrátu se tato povinnost vztahuje na všechny psy starší šesti měsíců. Umím si představit, že pro takového psa není snadné se rozhodnout. Kterou ze zmíněných dvou možností zvolit? Těm technicky založeným jsou nejspíš bližší čipy. Naopak psi se sklony uměleckými se zřejmě kloní k tetování po vzoru mediálně známého malíře a hudebního skladatele Vladimíra Franze.

Psi sami se nerozhodli ani pro jednu z nabízených možností. Volbu za ně museli učinit jejich chovatelé. Ani oni to neměli snadné. Babička jednoho mého známého zoufale nevěděla, kterou z možností zvolit. Tetování pokládá za znak námořníků, a pod pojmem čip si zase představuje bramborový lupínek: v hlavě jí uvízlo slovo chipsy.

Začalo to u psů, ale podle zpráv ze světa se zdá, že nějaký novodobý způsob identifikace čeká i na nás. Vzhledem k množství detailních informací, které jsou s lidskými bytostmi spojeny, nebude u člověka zřejmě stačit tetování. K detailnějšímu zápisu by plocha naší kůže nestačila. Navíc se k stáru svrašťujeme a špatně by se to četlo.

Vše nasvědčuje tomu, že vhodnější budou čipy. Umožňují radiofrekvenční identifikaci. U člověka ji poprvé vyzkoušel v roce 1998 univerzitní profesor Warwick z Londýna. Jak už to ve vědě bývá, nejprve ověřil vše na vlastní kůži. Přesněji řečeno: pod vlastní kůží.

V lokálním umrtvení si nechal zavést do podkožní tkáně své ruky příslušný čip velikosti rýžového zrnka. Pak se vydal na procházku po univerzitních patrech a chodbách, aby ověřil, zda jeho pohyb může být na dálku sledován. Experiment byl úspěšný. Bylo zaděláno na obecné využití.

Zatím se velice různí názory na klady a zápory takového případného lidského čipování. Nebo čipobití, zvolím-li název podle vzoru čepobití, jak se říkávalo na vojně večerní procházce se zpěvem.

Ať už by název zněl čipování, či čipobití, stoupenci ochrany soukromí a osobních dat varují před možným zneužitím systému, který by měl každého z nás pod kontrolou. To je samozřejmě vážná výhrada. Nelze ji odbýt jen tím, že za ní možná stojí lobby soukromých detektivních kanceláří, které by tím pádem přišly do značné míry o živobytí; klesly by jim příjmy, neboť šmírování by zlevnilo.

Naopak stoupenci aplikace čipů, která se v případě dobrovolné volby začíná ve Spojených státech amerických už uplatňovat, zdůrazňují, že pro určité skupiny obyvatel mohou čipy být dobrodiním. Například pro lidi s Alzheimerovou chorobou. Nejednou ztrácejí orientaci a je pak obtížné je hledat. I u jiných zdravotních ohrožení může být příslušný čip užitečný, obsahuje-li náležité informace o dotyčném. Může sehrát užitečnou roli i u horolezců a vůbec u lidí, kteří se vydávají někam do neznáma.

Zdá se, že otázka budoucnosti nebude znít ani tak "ano, či ne", nýbrž spíše "kdy" a "za jakých okolností". Roli by mělo samozřejmě hrát i to, zda si lidé nechají čipy aplikovat dobrovolně, a s jakým rozsahem informací.

Jak už to bývá, svou roli sehraje i cena. V Americe se prý zatím pohybuje mezi dvěma a třemi sty dolarů. Životnost stávajícího čipu je odhadována na řadu let. Navíc s možností průběžně měnit a aktualizovat jednotlivé uložené informace.

Jisté je, že v průmyslu, v dopravě a v obchodě se obdobné identifikační čipy začínají užívat stále častěji. Umožňují sledovat na dálku pohyb zboží až do prodejního skladu. Jak jsem se dočetl v časopise v příznačným názvem 21. století, tak firma Benetton dokonce zkusila umisťovat miniaturní čipy rovnou do svých textilních výrobků. A návazně pak monitorovat, kudy po celém světě se pohybují jejich jednotliví nositelé. To však veřejnost pokládala už za zásah do soukromí a firma od původního záměru upustila.

Nejsem technik, takže si netroufám zaujmout stanovisko k detailním možnostem využití a aplikace čipů pro nás coby jednotlivce. Z toho, co jsem o nich četl, vyvozuji, že za jistých okolností bych o takový čip měl docela zájem. Samozřejmě, že pokud možno o co nejmenší, aby se mi co nejlépe schoval pod kůži. Takový nějaký malinký čip, až bych řekl - čípek.

Stačilo by mi, kdyby byl schopen mě identifikovat. S přibývajícím věkem je to přání poměrně logické. Zkrátka: potvrzoval by mi, že jsem tím, kým jsem. To bych nepokládal za ztrátu soukromí, nýbrž za službu. Už proto ne, že bych u sebe nemusel pořád nosit občanku a řidičák, a trnout, že je někde vytratím a stanu se Nikým.

Jaké to je, být Nikým, poznal každý, kdo někdy ztratil své osobní dokumenty. Případně mu je ukradl nějaký kapesní zloděj. K tomu, aby člověku byl vystaven náhradní dokument, bývá podmínkou jiný dokument, ale když jste přišli i o ten, je to pěkná šlamastyka.

A co teprve, když se vám něco podobného přihodí v cizině! Něco o tom vím. Ve Španělsku jen pár hodin před startem letadla z Madridu zpět do Prahy mi vytrhl pouliční zloděj příruční tašku. Odehrálo se to bleskově, byl to profík. Zřejmě toreador na peněženky. Rázem jsem přišel o pas i o letenku. Chtějte pak po někom na letišti, aby vás pustil přes pasovou kontrolu a následně potom ještě do letadla.

Podařilo se mi to tenkrát zázrakem, ale moc nescházelo, a byl bych tam zůstal dodnes.

Čip by mohl být v takových situacích velmi prospěšný. Mohli bychom rázem prokázat svou totožnost. Navíc je někdy užitečné i to, že člověk dokáže identifikovat sám sebe. Neříkejte, že jste se nikdy nedostali do situace, že jste nevěděli, čí jste!