číslo 4
vychází 17. 1. 2005

Názory, komentáře

ZKRAJE TÝDNE

O zimních radovánkách a rituálech

Na vysvětlenou: Prvá část titulku je míněna ironicky. Dospělému, ve městě pracujícímu člověku lednová zima mnoho radovánek neskýtá, těch ladovských snad nejméně. Naši náladu bezesporu ovlivňuje vůkolní siroba, sychravost a jakási studená slizovitost, sníh je ve městech spíše pro zlost, o ledu ani nemluvě. A navíc se s námi intenzívně bratříčkuje rýma, nachlazení, angína či chřipka, více než kdy jindy se připomíná i revma a ischias. A není z toho kam utéci, pokud nepatříte mezi ty zazobané ptáčky, kteří celou věc řeší odletem do teplých krajin.

Snad do idylické zimní krajiny? Jak kdy: Je-li zima blátivá, ocitáme se v kůži našich středověkých venkovských předchůdců, zajatců vlastních bydlišť, kteří do toho marastu zapadali až po kolena, ti movitější až po nápravy. Na rozdíl od nich navíc dnes nemůžeme přežít toto období v útulném poklidu, správkami hospodářského nářadí či draním peří. Musíme vstávat za tmy a pracovat do tmy, v elektrickém světle podobni fialovým přízrakům. Ani víkendové volno nás nijak nepovznese; nadchni se, člověče, výhledy do dálek, když ti je skrývá všudypřítomná šeď, raduj se v lese, kde je pod holými stromy jak po vymření!

Přesto jsou lidé, kteří se i v tento čas nečas dožadují od přírody pomoci, třeba prostřednictvím osobních magických rituálků. Objímají například kmeny věkovitých stromů v naději na odčerpání trochy té jejich životní síly, domnívajíce se, že je něčím na způsob březové mízy či přírodního kaučuku. Dosti antropocentricky tak předpokládají, že strom má oné síly na rozdávání, že sám není takříkajíc potřebný a neodčerpá ji naopak z nich. Jiní zase až do jara po kapsách žmoulají původně krásně lesklé, nyní už svraštělé a matné kaštany. Vím i o jiných takových postmoderně pohanských rituálech, zveřejním ale ten svůj, právě proto, že se za něj nijak nestydím. Mívával jsem totiž takový divný pocit, když jsem měl ohryzek z jablka či hrušky hodit do odpadkového koše. Jakýpak odpadek, ta semínka uvnitř jsou přece potencialitou, závdavkem velikosti a síly budoucího stromu, říkal jsem si. A tak od jisté doby ohryzek rozříznu, semínka vyloupu a schraňuji. Když je jich dost, dám je do plátěného váčku a nosím po kapsách. Zjara je pak rozhodím tam, kde najdu otevřenou zem. Sice z nich asi nové stromy nevyrostou, ale dostanou jakou takous šanci. Aspoň se vrátí zpátky do přírody, což mi připadá, že je dobře.

Je to snad stejný nesmysl jako rituály výše popsané. Rozhodně je však příjemné se takové živé neživé věci občas dotknout, právě během oněch k uzoufání dlouhých "měsíců smrti", řečeno po indiánsku. Pro ty pragmatičtější mezi vámi mám ostatně jiné doporučení, jak lze i touto dobou výhodně obcovat s přírodou. Znalci hub mezi vámi se jistě nepodiví tomu, že minulou sobotu jsem se vrátil z lesa s bohatou nadílkou, vědí, že chutňoučkým penízovkám, hlívám a uchu Jidášovu tento čas svědčí nad jiné. Chcete snad ještě lepší doklad toho, že nám příroda může být i v zimě k radosti?

JAROSLAV VANČA