číslo 4
vychází 17. 1. 2005

Názory, komentáře

HORIZONTY BLÍZKÉ I VZDÁLENÉ

Předpověď mírně odvážná, ale zdravě optimistická

Ač píšu ještě před zlomem letopočtu, chytře nastavený počítač už mi pro tento komentář "vyhodil" lednové datum roku 2005. Což mi připomnělo, že už jsme v jednadvacátém století odžili pět let. Byla ta léta jiná než poslední roky minulého století? Z naší žabí perspektivy spíš nikoli. Žádné převratné změny, kromě vstupu do Evropské unie, pro nás nenastaly, a ani ten vstup do Unie se příliš neprojevil. Ale z globální perspektivy jsou změny patrné. Nastaly především po 11. září 2001. Pád železné opony, rozpad sovětského impéria a uvolnění konfrontačních vztahů mezi Východem a Západem v roce 1989 přestaly být tím pevným bodem, na němž se u nás v Evropě i jinde dala stavět klidná budoucnost příštích generací.

Tenhle mezník přestal být aktuální, odešel do historie, a novým mezníkem se stal zásah mezinárodního terorismu v srdci jediné zbylé světové velmoci, Spojených států. Běh světa se změnil. Směr světového vývoje se změnil. Dnes, s odstupem tří let, už si nejsem jist, zda se tak stalo úplně právem. A zda to má trvat. Také si v duchu stále častěji kladu otázku, zda si část světa či většina světa dříve či později neřekne, že by nebylo dobré, aby reakce na 11. září zůstaly hlavním proudem světového politiky a veškerého dění ve světě a aby svět natrvalo vykolejily. Zvlášť když jsou to reakce, které dodnes ani Spojeným státům, ani zbytku světa nezajistily větší bezpečnost před dalšími útoky terorismu, spíš naopak.

V Evropě se na počátku nového století také leccos zásadně mění. A evropské změny nesouvisejí tak docela s tím hlavním proudem světového dění, nejsou reakcí na "nine eleven", jak to zlomové datum pojmenovala americká novinářská hantýrka. Evropská unie naštěstí pokračovala bez přerušení ve svém systematickém vývoji a stanula nyní možná na prahu zcela nové etapy. Rozšíření o deset zemí ji může hodně změnit. Jak směrem žádoucím, tak nežádoucím. Zatím ovšem úvodních osm měsíců života Unie v pětadvaceti dokázalo, že její řídící struktury obstály v první zatěžkávací zkoušce: státníci všech pětadvaceti zemí uměli překlenout všechny své rozbroje nad textem ústavní smlouvy a podepsali ho. Dokázali vybrat ve svých rozšířených řadách šéfa nové Evropské komise a tomu se podařilo - i když teprve na druhý pokus - přesvědčit Evropský parlament o správnosti své volby při obsazování komisařských křesel lidmi ze všech pětadvaceti členských zemí. Což bylo poprvé. Ovšem když říkám, že José Barroso přesvědčil parlament o správnosti své volby, nejsem moc přesný, protože komisaře vybíraly vlády oněch pětadvaceti členských zemí. Barroso jim jen přidělil rezorty. I tak to ale byl úspěch, možná o to větší. Komise zasedá a funguje. Unii čeká ještě jedna etapa reformy, kterou si předepsala k datu svého rozšíření: ratifikace evropské ústavy, nezbytného nástroje řízení pětadvacetičlenné a později ještě početnější množiny států. Ale ti nejambicióznější v Unii si od ústavy slibují ještě víc. Chtějí, aby Evropě také usnadnila další cestu kupředu, další integraci a sjednocování. Svým masovým rozšířením v roce 2004 se Unie prostě vydala na cestu, kterou až do pádu berlínské zdi vůbec nepředvídala. A protože se po 1. květnu 2004 nezachvěla v základech, pomýšlí ti ambiciózní na další velké rozšíření, a to takové, jímž by už Unie přesáhla hranice Evropy. Odhodlává se vzít do svých řad Turecko. Je okolo toho mezi unijními politiky ještě větší vzrušení, než bylo okolo rozhodnutí rozšířit Unii hned o deset zemí. (To nebylo dáno od počátku. K tomu Unie dospěla uprostřed přístupových jednání.) Například francouzský prezident, který se vyslovil pro, je náhle sám proti všem svým přívržencům, proti celé vládní straně, která myšlenku tureckého členství v Unii ještě zdaleka nevstřebala. Francouzští odpůrci tureckého členství si dnes potají myslí: kde bude Chiracovi konec za těch deset let, jež musí uplynout, než se bude opravdu rozhodovat o přijetí Turecka do Unie! Jenže já si v hloubi duše říkám, kde bude, pánové, v té době konec vašemu dnešnímu odporu k přijetí Turecka, jestliže Unie překoná současnou slabost, dětské nemoci svého nynějšího rozšíření a krizi své mezinárodněpolitické méněcennosti! Pro Unii nabírající váhu na světové scéně může být Turecko vítaným a podstatným přívažkem. A potom - na nějakém vzdálenějším časovém horizontu - opravdu uvidíme Evropskou unii, silnější svým impozantním územním rozpětím, sahat po roli významného hráče v aréně globální politiky. Ale i bez Turecka je to možné. Ovšem v každém případě jen tehdy, když se s takovým cílem ztotožní pětadvacet či víc členských vlád Unie. Samozřejmě, může se přihodit leccos nepředvídaného. Ale pokud ne, není vyloučeno, že to zlověstné datum "nine-eleven" časem přestane být imperativním ukazatelem jediného možného běhu světa a šance, které před Evropou vyvstaly po stržení železné opony, se znovu stanou reálnou perspektivou. Kéž je pak Evropa umí uchopit!

ZDENĚK VELÍŠEK, ČT