číslo 4
vychází 17. 1. 2005

Rozhlasová publicstika

ZÁPISNÍK ZAHRANIČNÍCH ZPRAVODAJŮ

Český rozhlas 1 - Radiožurnál; sobota - premiéra 13.05, repríza ve 22.10

Vzpomínky německého vojáka

"Celou tu cestu, kterou jsem musel projít, jsem si projel znovu autem. Z Německa až na Sibiř," chlubí se úvodem Kurt Wagner. Nejhorší vzpomínky má bývalý německý vojín spojeny s českým Humpolcem. "Tady jsem upadl do zajetí, tady se odehrálo to nejhorší." Podle Wagnera byla pro místní obyvatele německá vojenská přítomnost požehnáním, protože Rudá armáda tam rabovala a znásilňovala ženy.

Zpráva o Hitlerově smrti zastihla mladého německého vojáka už v českém vnitrozemí. "Výborně, řekl jsem si. Teď je otevřena cesta k návratu domů. Bohužel to tak nebylo. Ocitli jsme se v nejvýchodnějším cípu neexistující fronty a každý den jsme ustupovali dále na západ." Ústup to byl úmorný, každou noc hodiny pochodu. Teprve kolem třetí, čtvrté hodiny nad ránem se zastavili a budovali opevnění.

V Den vítězství 8. května ve zmatku prchající jednotka Kurta Wagnera úspěšně ustoupila až do Humpolce. Ten se ale měl stát Wagnerovi osudným. "Tady už operovali Rusové, byly tu zbytky německých jednotek SS a silné partyzánské hnutí. My jsme nechtěli bojovat, chtěli jsme domů. Naše nákladní auto ale v nastalém střetu, který vyprovokovali příslušníci SS, zasáhla pancéřová pěst. Rozbité bylo řízení, vypověděly brzdy i motor."

"Ruce vzhůru a všechno odhoďte," zaslechlo pak přes padesát vojáků a důstojníků Wagnerovy jednotky, když je Češi zajímali. "Vedli nás městem a lidé na nás křičeli. Plivali po nás a někteří, včetně žen, po nás dokonce házeli kameny," dosvědčuje Wagner. "Pak nás zavedli na školní dvůr, kde jsme čekali asi čtyři hodiny. Nevěděli jsme, co s námi bude. Myslel jsem si, že nás nejspíše zastřelí, proto jsem si pod nohama tajně vyhloubil díru, do které jsem zahrabal své doklady a fotografie, aby věděli, že jsem tady zahynul."

Osud německých zajatců na školním dvoře nečekaně zvrátili ruští vojáci. "Co to je? O co jde?" vykřikli podle Wagnera na českou domobranu a vzali Němce pod svou ochranu, která pochopitelně odpovídala tvrdým zajateckým podmínkám po nejstrašnější válce v historii lidstva.

Z Humpolce byl Wagner deportován na Sibiř a tam v zajateckých táborech strávil čtyři roky. Domů se vrátil v roce 1949 jen proto, že byl těžce nemocný. Takových byly tisíce, ale mladý voják měl štěstí, protože jejich lazaret na Sibiři nečekaně navštívila komise z Moskvy. "Prohlédl mě také náš německý lékař, a protože jsem měl srdeční arytmii, angínu a horečku, rozhodla komise o mém návratu do Německa," vzpomíná po šesti desítkách let Kurt Wagner.

"Raději znovu čtyři roky v ruském zajetí než čtyři hodiny v českém," uzavírá Kurt Wagner, který má jediné přání. "Chtěl bych se ještě jednou vrátit do Humpolce a potkat lidi, kteří mě tehdy věznili. Zeptal bych se jich na jediné: zda nemají ještě moji vojenskou knížku a proč mě museli tehdy vysvléknout. Bez čepice a oteplené bundy jsem pak celé měsíce trpěl zimou, až teprve na Sibiři mi dali první deku na přikrytí. Byla mi ukrutná zima, měl jsem opakovaně angínu a dodnes mi z toho zůstal šelest na srdci. Proč mně jen ten Čech, proboha, nemohl nechat moji větrovku?"

DAVID ŠTÁHLAVSKÝ