číslo 4
vychází 17. 1. 2005

Rozhlasová publicstika

FONOGRAM

Neobyčejně dlouhý život a uměleckou kariéru měl český komik, jehož první gramofonové nahrávky vyšly již na počátku dvacátého století, poslední pak o třicet let později. Některé z těchto písniček a výstupů, které se zachovaly na dobových gramodeskách, uslyší posluchači ČRo 2 - Praha v úterý 25. ledna ve 21.04.

Komik a zpěvák Ferda Kohout

Ačkoliv aktivní umělecká kariéra komika, herce a zpěváka Ferdinanda Kohouta (*22. ledna 1877) trvala téměř padesát let a ačkoliv po něm zůstaly desítky nahrávek písniček a komických výstupů na gramodeskách všech možných značek, je dnes jméno tohoto lidového umělce (nebyl v žádném příbuzenském vztahu k mladšímu profesnímu kolegovi Járovi Kohoutovi) známé jen několika málo znalcům sešitových vydání kupletů a pak snad ještě jen sběratelům starých gramodesek. Tohoto populárního umělce, který svým humorem bavil již od konce devatenáctého století publikum návštěvující četné pražské i mimopražské podniky provozující lidovou zábavu, potkal podobný osud jako celou řadu jeho kolegů a vrstevníků, kteří na přelomu devatenáctého a dvacátého století zářili coby hvězdy c. a k. kabaretů, šantánů, zpěvních síní či putovních divadelních společností: jejich sláva rychle pohasla již v prvních letech po vzniku samostatné Republiky československé.

Ferda Kohout byl původním zaměstnání zámečník. Počátky jeho umělecké dráhy nejsou přesně zmapované - jisté je jen to, že jako zpěvní a taneční klaun začal vystupovat již v devadesátých letech devatenáctého století v tehdy vyhlášených pražských zpěvních síních U Bucků a U Koulů, později též U Doušů, U Štajgrů a U Lhotků. Od roku 1908 působil v kabaretní skupině Dvorního pivovaru a v roce 1914 odešel s dalším populárním komikem Aloisem Tichým do kabaretu Hvězda, kde vystupoval až do roku 1922. Angažmá střídal i v dalších letech, koncem dvacátých let například vystupoval též v biografech jako sólový zpěvák doprovázející projekci němých filmů.

Jak asi vypadaly výstupy "nejlepšího našeho tanečního pražského komika", popisuje barvitě jedna dobová knížka nostalgicky evokující atmosféru starých pražských šantánů. Uveďme jen krátkou citaci: "Ferda Kohout, vždy dobře zladěný a správný hoch, byl a jest nejen nejlepší taneční komik, ale i neporovnatelný kupletista a karikaturista. Sám si psával a skládal kuplety, které potom přednášel s obrovským úspěchem a přitáhl za sebou skoro půl naší matičky Prahy. A když náš roztomilý Ferda spustil svůj nezapomenutelný popěvek: Kdo jim pere, amoletko, kde sbíraj ty hlouposti? Kdo jim škrobí, kde maj knížku, že znaj tyto věcnosti?- tu věru dostoupily nadšení a obrovský potlesk svého jinak nedostupného vrcholu a Ferdík byl hrdinou večera. Ferdíček dozpíval, pousmál se šibalsky, ještě jednou se švihácky otočil na podpatku a restaurace se otřásala hromovým potleskem návštěvníků. A poněvadž byl vždy fešák, jak se sluší a patří, nedivno, že byl i miláčkem krásných dam. To je úplně v pořádku. Umění, snaha a dobrá vůle si toho plně zaslouží. Triumf Ferdy Kohouta!"

Gramofonové nahrávky, které po sobě náš Ferdíček zanechal, ovšem na dnešního posluchače nepřenáší téměř nic z někdejšího kouzla jeho osobnosti nebo jeho výše popisovaného nedostižného umění. První snímky (U Medvídků, Dobré chutnání) nazpíval Kohout za doprovodu klavíru již v roce 1905 na jednostranné gramodesky o průměru 17,5 cm s etiketou Gramophone Record - námětem i provedením se nijak nelišily od stovek podobných nahrávek v podání jeho kolegů, které vycházely ve stejné době. Téměř bez výjimky šlo o více či méně peprné variace na téma například pozdního příchodu opilého manžela z restaurace nebo furianské popěvky se značně ošuntělými pointami. Do roku 1914 stačil Ferda Kohout natočit na gramodesky značek GCR, Zonophone, Svatopluk, Odeon, Janus, Columbia či Favorit sólově nebo s duetech (nejčastěji s Al. Tichým nebo Janem Dleskem) takových popěvků a scének - s názvy jako Ženo, nebuď zlá, Dvě tchyně, Naše Káča pláče nebo Koktavý u telefonu - hned několik desítek. U některých z těchto snímků je na etiketě gramodesek uváděn též pod pseudonymem K. Ferda.

Na gramofonových deskách se pak Ferda Kohout dost překvapivě objevil znovu ještě koncem dvacátých let. Německá gramofonová společnost Odeon nejprve vydala v reedici několik jeho předválečných snímků (Vožralé procesí, Cholera je to, Stará panna u fotografa - pikantní!) a pak ho od roku 1927 nechala nazpívat na gramodesky své značky několik humoristických scén značně neveselého obsahu (například Fotbalista u doktora) a asi třicet populárních šlágrů, ruských romancí a dokonce i vlasteneckých kusů (Legionáři, Píseň neznámého vojína, Plukovník Švec, Hoši od Zborova). Tyto snímky zpočátku Kohout natáčel ve Vídni, později je zajížděl nahrávat do Berlína, poslední snímky z této série již byly natáčeny v Praze v nahrávacím studiu gramofonové firmy Odeon na pražských Vinohradech. Na všech těchto snímcích se sice Kohout pokouší o moderně vyznívající zpěv, přesto ale některé jeho kreace působí kouzlem nechtěného. Platí to například o české verzi amerického šlágru Barbara, který opatřil českým textem sám Kohout - z mondénního prostředí amerického velkoměsta ovšem jeho děj přesadil do prostředí tancovačky s prasečími hody, probíhající někde na českém venkově...

Kohouta na většině těchto snímků z let 1929-31 doprovázel divadelní Arena-orkestr řízený Emilem Starým nebo Jaroslavem Jankovcem, případně jeho zpěv doprovodily jen housle a harmonika (Oči černé, oči krásné, Už mne nemá nikdo rád). Na písničkách označovaných tehdy za trampské s ním někdy zpívalo také anonymní mužské "trampské kvarteto" (Maminko, mámo, Vzhůru, chlapci zlatí!). Koncem roku 1930 ovšem dopomohl neznámý dramaturg gramofonové firmy Odeon ke vzniku značně kuriozních nahrávek: na nejméně čtyřech snímcích totiž zpěv Ferdy Kohouta doprovodil taneční soubor uvedený na etiketě jako "Odeon jazz orchestr". Porovnáním matričních čísel ovšem snadno zjistíme, že pod tímto označením se skrýval orchestr Osvobozeného divadla v Praze řízený Jaroslavem Ježkem, který tenkrát na svých vůbec prvních gramofonových snímcích (a jediných pro gramofonovou společnost Odeon) doprovázel tenoristu Jaroslava Gleicha. Nepochybně pouze a jen finanční důvody tehdy musely vést Jaroslava Ježka k tomu, aby jeho divadelní orchestr natočil s tehdy čtyřiapadesátiletou někdejší šantánovou hvězdou například odrhovačku Holka neznámá nebo tituly Holka modrooká, Švestky či Pojď holčičko, pojď si sednout na sluníčko. Ježkův orchestr hraje nejspíš i na dvou dalších Kohoutem zpívaných titulech ze stejné nahrávací série (Šábes polka a Šejdrem polka) - zde je ovšem na etiketě gramodesky uvedeno pouze "doprovází smyčcový orchestr".

Poslední nahrávky Ferdy Kohouta pro etiketu Odeon vznikly v roce 1931 - byly to například tituly Vlajka, Pojď, kamaráde, Hvězdička či Levandule. Jeho další gramofonové snímky sice nejsou známé, ale aktivní v oboru zůstal Kohout i nadále - až téměř do konce svého života účinkoval v četných kabaretních představeních a estrádách. Ještě jako osmdesátiletý dokonce vystupoval též v prvních zábavných pořadech Československé televize.

Ferda Kohout se mihnul i v několika českých filmech - poprvé hrál roli šantánového tanečníka v němé frašce Zelený automobil z roku 1921, naposledy ho mohli diváci kin zahlédnout v úloze listonoše ve filmu Za tichých nocí, natočeném v roce 1940. Zemřel jako sedmadevadesátiletý 8. července roku 1974.

GABRIEL GÖSSEL, goessel@volny.cz

Obrazové materiály archiv autora