číslo 4
vychází 17. 1. 2005

Tipy ČRo

Neděle 30. 1. 2005 Český rozhlas 2 - PRAHA - 8.04, repríza 3. února v 14.30

TOULKY ČESKOU MINULOSTÍ - 501

Svaté země Koruny české

Dík Jiráskovu temnu a jiným dílům se udržuje legenda, že protireformace v českých zemích byl jeden řetěz čistého hrdinství, rezistence, vzpour, tajného modlení, věrnosti líše a víře, lásky a ideji, krásná bitva malého kladného lidového Čecha proti stádu skrz naskrz černých saní. Je to nadmíru zjednodušující legenda. Malý lidový Čech uměl úspěšně podpálit vrchnosti dvůr před nosem, ale uměl i přijmout katolictví s celým jeho repertoárem. Ani saně nebyly tak naveskrz černé; mezi šlechtou i prelátstvem nechyběli mužové s rozsvícenou hlavou, jezuitskému školství měla za co děkovat ještě i prvorepublikánská gymnasia a pražského baroka by bylo sotva půl, nebýt synů svatého Ignáce.

Toto napsal ve své knize Tovaryšstvo Ježíšovo spisovatel Jiří Šotola. Dobu, do níž jsme vstoupili, má většina z nás ze školních lavic dodnes v hlavách zafixovanou jako čas nejčernějších dějinných běd a zoufalství. Do jisté míry to může být právem. V životě českého národa se tenkrát změnilo příliš mnoho najednou, příliš důkladně a na příliš dlouho. Národu se "vláda věcí" vymkla z rukou, přestal o svém osudu svéprávně rozhodovat, ocitl se v náručí Habsburků a katolicismu, a to s definitivou na dlouhé generace a věky. V tomto směru znamenala ona doba vskutku to, co slyšíme za pojmem "temno".

Právě interpretaci tohoto údobí dodnes hodně dlužíme. Onen sugestivní pojem, který vyplynul v podstatě z jednostranně evangelické, protestantské koncepce českých dějin, nám vnutil poněkud jednostranné vidění. Když přijmeme na okamžik hru, ve které se z žalobců minulosti staneme jejími obhájci, tak se našim očím otevře i docela jiný pohled. Bude to sice opět jednostranný pohled, převážně katolický, leč posluchač není nikterak naváděn, aby tak učinil. Jde o to, že rozšířený zorný úhel nám může pomoci postřehnout řadu věcí v odlišné perspektivě. Příklady?

Jak to, že v éře "nejhlubšího úpadku" (tedy v době takzvaného temna) mohlo u nás tak všestranně rozkvétat umění baroka? Anebo: jak to, že právě tehdy se o českých zemích mluvilo jako o konzervatoři Evropy? A ještě třeba: co znamená ten podivný přívlastek, užívaný pro tu dobu, totiž "svaté Čechy?" Pojmy typu "české baroko, české sklářství, česká bižuterie" náleží datem svého zrodu právě do času "temna".

Takže to naše "temno" nebylo zdaleka tmou bez světel, jak se po generace líčilo. Spíš bylo těžkou dobou myšlenkové a duchovní proměny. Takové časy jsou provázeny na jedné straně výstřelky, prohrami, zvýrazněnou rivalitou mezi protivníky, na druhé straně však také úspěchy, vítězstvími, dynamickým pohybem vpřed. Po staletém půstu protestantství dostavil se nekonečný seriál omračujících slavností a tajemných zážitků, jichž se mohl i ten nejubožejší mezi křesťany aktivně zúčastnit. Obyčejný člověk, přikovaný jinak k celoživotní chudobě a dřině, nepochybně katolictví přijímal nejen navenek, ale i ve svém nitru. Možná zprvu jako drogu, brzy však jako nový životní názor a styl, jako pevný bod ve světě nyní už nekonečně rozlehlém, otevřeném, nepřehledném a plném ustavičným nejistot.

JOSEF VESELÝ