číslo 5
vychází 24. 1. 2005

Televize
a film

FILM

Žralok v hlavě - tichý smutek v duši

Křehký muž u okna svého přízemního bytu, chvílemi dojemně bezbranný, místy směšný. Věk: na prahu stárnutí. Moc toho o něm nevíme, jen tolik, že je sám, že touží po společnosti nebo aspoň po lidském slovu, sleduje dění na nepříliš rušné ulici, navazuje konverzaci s kolemjdoucími, nabízí drobné dárky, občas má tíživé duševní stavy a je zřejmě v péči lékařů. Ti také doporučí, aby byl nadále držen pod odborným dohledem v nějakém sanatoriu či ústavu. A to je skoro všechno; film Žralok v hlavě o moc víc neobsahuje. Co mu však chybí na "obsahu", tj. ději, příběhu, vyvažují jiné atributy: posmutnělá hravost, zvesela začínající okamžiky úzkostí, něha, s níž kamera sleduje protagonistu (nejprve netušíme, zda duševně nemocného muže či jen recesistu) a s níž on sám obhlíží svůj malý svět.

Úspěšná autorka animovaných snímků Maria Procházková vytvořila ve svém hraném debutu jímavou esej o stavu duše ohroženého, lehce zranitelného člověka. Snad nejpozoruhodnější na ní je, že se přitom dokáže důsledně držet jeho vlastního vnímání světa. Očima hlavního hrdiny objevujeme netušené zázraky v popelnici, měříme kroky lidí i psů, hodnotíme události ve světě i doma, zprostředkované televizní obrazovkou, trápíme se nad osudem lidstva i deštných pralesů. Film je sledem drobných epizod a situací, které nejsou uspořádány dle zákonů dramatického příběhu, nevedou odněkud někam až k dramatickému vyvrcholení - neboť připravovaný odchod do sanatoria takovým vrcholem není; jsou spíš navlečeny jako korálky na barevné nitce, křehké jako sám hrdina a občas se rozsypou jako zmatek v jeho vědomí. Tajemství, jež je na počátku tušeno či možná i naznačeno, se na konci neprozradí. Tato absence jednolitého děje snad poněkud ztěžuje orientaci diváka, zvyklého na klasickou stavbu filmového příběhu. Nejsem si však jista, zda to lze jednoznačně přičíst na vrub nedostatků filmu, neboť sotva bylo záměrem autorky vytvořit vzrušující drama člověka, stiženého duševní poruchou. Zdá se, že spíš chtěla říct - podívejte, takoví lidé také jsou, vnímejme je, berme je vážně (jako bere našeho hrdinu vážně paní ze sousedství, která pro něj má neokázalé, zato hladivé pochopení).

Rozsahem úsporný film s tiše nevtíravým podtextem tragické osamělosti není ve svém vyznění temně bezvýchodný, ale kupodivu hřeje teplými barvami, často tam svítí sluníčko a nechybějí humorné situace (viz hovor s telefonním sluchátkem pojednaným jako mobil). Autorka v něm mj. uplatnila své umění animace, zapojila výtečnou hudbu Jana P. Muchowa a vůbec skvěle pracovala se zvuky. A především poskytla příležitost Oldřichu Kaiserovi, aby předvedl vynikající herecký výkon. Těžko si představit, že by tuto roli hrál někdo jiný.

AGÁTA PILÁTOVÁ