číslo 5
vychází 24. 1. 2005

Tipy ČRo

Neděle 6. 2. 2005 Český rozhlas 2 - PRAHA - 8.04
Repríza 10. února v 14.30

TOULKY ČESKOU MINULOSTÍ - 502

Svatý Jan Nepomucký

Kolem roku 1340 se v obci jménem Pomuk nedaleko Blovic v západních Čechách narodil chlapec, který dostal jméno Jan. Za necelé čtyři stovky let nato se z něj stal světec, jehož popularita svého času zastínila všechny patrony české země.

Uctívání svatých patřilo k těm nejdůležitějším projevům náboženského kultu. V naších zemích byla tato tradice nadlouho přerušena husitstvím. Návrat ke kultu světců nastal až po více než dvou staletích v souvislosti s rekatolizací. Trvalo nejméně další dvě generace, než si lidé na přítomnost svatých zvykli, o to však byl respekt k nim hlubší. Vyvrcholil v 17. století. Vůbec nejuctívanějším světcem "svatých Čech" se v oněch časech stal Jan Nepomucký. Po mnoha průtazích byl roku 1721 prohlášen nejprve za blahoslaveného, a za dalších osm let ho s velkou slávou konečně kanonizovali. Skutečný i legendární příběh tohoto muže je natolik spletitý, že se vymyká stručnému zachycení. Jan (či Johánek) z Pomuka se stal jakousi protiváhou Jana Husa. Úcta k tomuto Janovi měla překrýt památku kacířského Jana. Ten i onen byli Jihočeši, oba mistři Karlovy univerzity, oba žili v časech Václava IV. Oba byli pokládáni za důvěrníky královny Žofie Bavorské. Vinou několikanásobného omylu v záznamech a jejich interpretaci (omylu, kterému nasadil korunu básnivý Václav Hájek z Libočan) začal být Jan z Pomuka, zvaný později Jan Nepomucký, považován za mučedníka zpovědního tajemství. Údajně odmítl prozradit tyranskému králi Václavovi hříchy, s nimiž se mu při zpovědi svěřila královna. A prchlivý panovník dal zpovědníka utopit. Drama se mělo odehrát roku 1383. Dnes víme, že všechno se stalo trochu jinak. Nad vší pochybnost je jasné, že Jan zahynul o deset let později v roce 1393. Zpovědníkem u královského dvora být nemohl, protože patřil k opoziční skupině arcibiskupa Jana z Jenštejna. Doktor Johánek, jak se mu říkalo kvůli malému vzrůstu, po studiích církevního práva udělal kariéru notáře a po hodnostních stupíncích vystoupal až do funkce generálního vikáře pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna. Stoupal tak dlouho, až v jeho službách zahynul. Příčinou byl spor mezi arcibiskupem a králem ve věci kladrubského opatství. Generální vikář Jan podepsal listinu, která krále natolik rozzuřila, že ho dal zavřít, mučit a nakonec shodit z Karlova mostu.

Jenom na okraj podotkněme, že expertiza Johánkových ostatků v roce 1973 vyvrátila ještě jeden omyl. Budoucí světec se neutopil, nýbrž byl vhozen do vody už mrtvý, s rozlámanými kostmi a proraženým obličejem. Podle novodobé diagnózy došlo ke smrti výronem krve do mozku. Nicméně do paměti generací se Jan z Nepomuka zapsal jako mučedník zpovědního tajemství, začal konat zázraky, přičemž ten hlavní se dostavil roku 1719. Tehdy byly v souvislosti s chystaným blahořečením zkoumány jeho pozůstatky. A v lebce byl po staletích nalezen zcela neporušený Janův jazyk, který dokonce po čase zčervenal, jako by naběhl krví. Moderní expertiza dospěla k vysvětlení zcela prozaickému: v případě hmoty, která vypadla z lebky, nešlo o jazyk, jak se 250 let věřilo, ale o takzvaně dekomponovanou mozkovou tkáň. Mozek se zmenšil a propadl do spodní části lebky, přičemž ve vzduchu nasákl vlhkem - zdálo se, jako by "naběhl". I když řadu skutečností o tomto světci bylo třeba korigovat, respekt, který jeho tragický osud vzbuzuje, se neumenšil. Svědčí o tom kupříkladu svědectví tehdejšího pražského arcibiskupa Františka Tomáška: Moderní věda zjistila, že nejde o zbytky jazyka svatého Jana Nepomuckého, ale o zbytek jeho mozkové tkáně, což význam relikvie ještě zvyšuje, neboť jazyk je podřízen mozku člověka.

JOSEF VESELÝ