číslo 5
vychází 24. 1. 2005

Titulní rozhovor

Bernard Šafařík: Sahejme si do svědomí!

Odjel jste do exilu sám, nebo s rodiči?

V podstatě s rodiči, ale jeli jsme odděleně. A vlastně jsme pak už společně trvale nikdy nebydleli. Rodiče se usídlili jinde, já odjel ze Ženevy do Basileje a už jsem tam zůstal.

Rozhodly o odjezdu rodiny politické důvody?

Já byl rozhodnut už v roce 1967, kdy se mi konečně podařilo po prvé vycestovat na Západ. Odjel jsem tehdy do Švýcarska a odtud sdělil rodičům, že už tam zůstanu. Tušil jsem, že se svým kritickým postojem k tehdejší československé realitě budu mít doma problémy. I když se, pravda, právě v té době u nás poměry aspoň částečně uvolňovaly. Nakonec se odjezd uskutečnil až o rok později a souvisel mimo jiné i s dlouholetou komunistickou perzekucí mé rodiny. Vždyť já byl už od dětství považován za potomka třídních nepřátel, těžko jsem se dostával i na střední školu.

Co vaše rodina komunistům udělala?

Nic konkrétního. Jen měla "nežádoucí" minulost, povolání a majetek. Otec byl před válkou zástupcem Škodových závodů v Indii a Persii, dědeček vlastnil zámek. To bylo moc hříchů najednou, přestože tradice naší rodiny byla velice česká, vlastenecká; například můj prapradědeček z otcovy strany byl prvním českým starostou města Prahy, zavedl češtinu jako úřední jazyk - do té doby se v Praze na úřadech česky nemluvilo. Jmenoval se Pštros, v Praze po něm dodnes nese jméno jedna ulice nedaleko Národního divadla. Předkové z matčiny strany patřili k známým stavitelům železnic v Čechách, stavěli mimo jiné i spojku ze Smíchovského nádraží na Hlavní. Jako úspěšní podnikatelé se vzmohli, byl jim udělen šlechtický titul, postupně koupili a přestavěli dva zámky.

Není zvláštní, že vaše rodina neodjela do ciziny hned po osmačtyřicátém?

Taky jsem se divil. Jenže tenkrát si zřejmě mnozí mysleli, že komunistický režim nemůže dlouho trvat. Dobře si vzpomínám, jak se každého Silvestra u nás mluvilo o tom, že příští rok to už určitě "praskne" a všechno bude jinak.

U autora komponovaného večera Umění žít v exilu, který vysílala před časem Česká televize, se přímo nabízí otázka: Jak se vám žilo ve exilu?

Nemohu si stěžovat, měl jsem asi štěstí, že jsem byl ve správné době na správném místě. Ti, co přišli po mně, už na tom byli mnohem hůř.

Málo se u nás ví, že jako filmový tvůrce jste se v exilu výrazně prosadil.

Filmy, které jsem v zahraničí dělal, jsou tady opravdu málo známy, teprve postupně se začínají uvádět v televizi nebo na různých přehlídkách. Měl jsem štěstí, že jsem dostal dost brzy možnost ve Švýcarsku natáčet. A později i v Německu, když pracovníky německé televize zaujaly některé mé švýcarské práce. V německé veřejnoprávní televizi jsem léta natáčel snímky, jejichž témata jsem si sám volil, většinou byly věnovány výtvarnému umění. Na začátku své profesionální dráhy jsem ale také psal povídky a recenze a spolupracoval se švýcarským a německým rozhlasem. Práce pro rádio patřila k mým nejoblíbenějším.

V zahraničí vznikla řada vašich dokumentárních i hraných snímků. Ale po návratu domů jste začal točit poměrně pozdě, rozhodně později než by odpovídalo vašemu renomé, talentu, zkušenostem. Proč?

Důvody byly oboustranné - spočívaly ve mně i v mém okolí. Svou roli při tom sehrály určité zábrany vůči mým zdejším kolegům. Říkal jsem si - najednou se tu objeví docela cizí člověk, nikdo neví, odkud přišel, co dosud dělal, nikdo nezná mé filmy. Za totality se o mně nesmělo psát, jen jednou o mně napsala do časopisu Film a doba paní Zaoralová, která byla na filmovém festivalu, kde můj film dostal cenu. Ale jinak se o mně nevědělo, takže jsem měl zábrany i obavy začít se tu prosazovat. Byly tu i moje pochybnosti, jestli dobře znám domácí prostředí a zdejšího diváka. A pak mě trápila ještě jedna věc: vím o sobě, že můj postoj ke skutečnosti je vždycky zásadně kritický, a že to bude stejné i tady. Jenže na počátku devadesátých let tahle společnost potřebovala spíš konstruktivní přístupy.

Necítil jste jako křivdu, že vaše domácí filmové začátky jdou pomalu?

Bylo mi líto snad jen jedno - moc jsem si přát dělat hraný film a nedařilo se to, což ostatně zatím pořád trvá. Několikrát jsem se neúspěšně ucházel o grant. A přitom jsem vždycky doufal, že až se jednou vrátím domů - i když dlouho nevypadalo, že to bude vůbec možné - budu tady točit právě hrané filmy. Brzy jsem zjistil, že tu bohužel není velký zájem o mé filmy ani o mé zkušenosti. A ani tu není zrovna lehké přijít k prostředkům, které potřebuji pro natočení filmu.

Co bylo pro vás těžší, stát se Švýcarem, nebo se vrátit domů?

Řekl bych, že je mnohem těžší vrátit se do staré vlasti. Když přijedete do cizí země, většinou toho o ní víte dost málo, všechno je nové, poznáváte a prožíváte ji od začátku. Kdežto když se vrátíte zpátky, máte sice jakési vzpomínky, ale ty s realitou nemají mnoho společného, protože doma se skutečnost posunula jinam. Vracíte se do určitých souvislostí, které neznáte. Věříte, a druzí tam za hranicemi vám to taky říkají - že se vracíte domů. Ano, skutečně, už kvůli jazyku je tu člověk doma víc než kdekoliv jinde, protože se tu mluví jeho mateřštinou. Jenže tato společnost se prostě od určitého bodu vyvíjela jinak. Zlom myslím nastal někdy v sedmdesátých letech. Když jsem koncem šedesátých let zemi opouštěl, rozdíl mezi tehdejším Československem a Švýcarskem nebyl tak velký, ještě tu žila starší generace, která pamatovala demokratickou první republiku. Nůžky se prudce rozevřely až během normalizace.

Začátkem devadesátých let byly ty nůžky dokořán.

Ano, vrátil jsem se do proudu určitého vývoje, který jiné státy už mají dávno za sebou; i Švýcarsko, odkud jsem přijel. To není vina této země, nešlo to jinak, vývojová stádia se nedají přeskočit. Nicméně, znovu tu zažíváte procesy, o nichž jste si myslel, že už jsou ukončeny.

Trvalo vám dlouho, než jste zase vnikl do českého myšlenkového světa?

Nejdřív jsem se hodně věnoval tomu, abych pochopil, co se tady dělo a děje, a abych to zvládl i opticky - jako filmař musíte mít ty obrazy zakódované v hlavě, abyste je mohl potom převést do filmové řeči. Vlastně se tomu věnuju pořád a s určitými věcmi mám problémy dodnes; je tu jiný druh společnosti, než na jakou jsem byl zvyklý, s jiným společenským chováním. Což je ale přirozené, protože tak prudké změny, jaké tato společnost v posledních čtyřiceti letech zažila, západní Evropa nezná. Člověk s tím musí počítat a zorientovat se. Ale v některých věcech se dodnes neorientuji a po pravdě řečeno, ani nechci.

Kdy skončila vaše filmařská pauza?

V roce 1993 jsem navázal kontakt s Ferem Feničem a začal v jeho Febiu natáčet první filmy. Na spolupráci s ním si opravdu nemohu stěžovat, udělal jsem řadu dokumentů pro cykly Gen, Genus a Oko. Pak jsme se názorově rozešli - kvůli rozdílnému přístupu k jednomu filmu z cyklu Jak se žije - byl to snímek Jak se žije zamilovaným a odmilovaným.

Febio pro vás asi znamenalo dobrý domácí start, pak následovala řada filmů pro Českou televizi.

Naštěstí jsem našel někoho, koho zajímala moje témata a kdo zároveň chápal i můj styl práce. Já se totiž spíš koncentruju na film, ne na věci "okolo" - to znamená, že nepíšu do projektu svých připravovaných dokumentů žádná sáhodlouhá pojednání. Tehdejší šéfproducent tvůrčí skupiny ČT Karel Hynie mi však věřil a dal mi příležitost. Věděl, že i když předběžná explikace není vždycky taková, jak tady bývá zvykem, dostane nakonec film, se kterým nebude mít problémy.

Které své televizní dokumenty považujete za nejdůležitější?

To je spíš na divácích, aby posoudili, co považují za zajímavé nebo poučné. Já osobně mám hodně rád film Český fenomén - Homo chatař; také proto, že se líbil divákům. A pak portrét Lanďák, v němž jsem se pokusil vidět Pavla Landovského jinak, z více stran. Nejen jako výborného herce a odvážného disidenta, ale i jako člověka s problémy.

Natočil jste i aktuální politické snímky, třeba o česko-německých vztazích.

Myslíte film Hroby naše, hroby vaše - ano, to je opravdu pořád dost kontroverzní téma. Doufal jsem, že přispěje k většímu sblížení Čechů a Němců. Ale nevím, zda se to povedlo. Taky jsem natočil i další téma, které může být považováno za diskusní - film Lichtenštejnové. Pojal jsem je ale spíš pozitivně: lichtenštejnský kníže tu v rozhovoru třeba říká, že by byl ochoten v Česku investovat velké peníze. Mluvil o půl miliardě dolarů - a já věděl, že ty peníze má a že hledá prostor pro rozšíření své ekonomické působnosti. Doufal jsem, že se na jeho náznaky nabídek někdo chytí.

Jenže ten pán jinde a jindy - na rozdíl od vašeho filmu -, vystupoval vůči naší zemi dost agresivně.

Nedivte se. Cítil se velice uražen, že Lichtenštejnové jsou tady v Česku tvrdošíjně považováni za Němce. Podle mě je to nesmysl, oni prokazatelně Němci nikdy nebyli, přesto je v Česku málem hodili do jednoho pytle s kolaboranty. Já o lichtenštejnském knížeti mohu podat pozitivní svědectví. Je to vzdělaný ekonom, který dokázal vytvořit ze zaostalého, zemědělského Lichtenštejnska, známého hlavně poštovními známkami a tím, že bylo daňovou "schránkou" mnohých cizích firem, hospodářsky vyspělou, kvetoucí oázu. Kníže nerad poskytuje rozhovory, já tu možnost naštěstí měl; dokonce jsem s ním dlouze soukromě mluvil, ačkoliv dáma z protokolu šíleně protestovala. Mohu říct, že je to citlivý a milý člověk, ale když jde o jeho zájmy, je věcný. Prostě ekonom.

Velký ohlas vzbudil také triptych Cenzurované sny o příčinách, proč si někteří umělci zadali s komunistickým režimem.

Považuji ho také za důležitý už proto, že rád pracuji s archivními materiály a pohled do minulosti přináší současníkům mnohá poučení. Nebyla to snadná práce, několik lidí, které jsem oslovil, odmítlo ve filmu vystoupit, o to víc si vážím těch, kdo k tomu byli ochotni. Je příznačné, že ti z umělců, z jejichž výpovědí vyzařovala upřímnost, došli také největšího uznání u diváků, ten, kdo se pokoušel lavírovat a vymlouvat, dopadl hůř. Divák to prostě vycítil.

Dokumentární tvorba vás ale podle mě nemůže plně uživit ani zcela vytížit. Co ještě děláte?

Máte pravdu, kromě filmů ještě spravuji rodinný majetek, který mi zůstal po předcích, respektive tu část, která po rozdělení mezi potomky připadla mně. Je to velký zápřah, náročná činnost na čas i energii. A zcela nečekaný životní úkol, protože o rodinných statcích, o něž naše rodina po roce 1948 přišla, se u nás doma vůbec nemluvilo. Takřka nic jsem o nich nevěděl. Neměl jsem na ně osobní vzpomínky, nepočítalo se ani s eventualitou, že se jednoho dne vrátí. To už vůbec ne. Já, povoláním filmař, jsem se najednou stal správcem - jak tomu říkám - rodinných ruin. Jelikož jsem jediný syn mých rodičů, spadlo to na mě. Někdo se musí postarat o to, oč ještě stojí za to se starat, a uvést ty ruiny do pořádku. A taky se z toho snažím filmařsky něco vytěžit.

Jaké "ruiny" to konkrétně jsou?

K rodinnému odkazu patřily mimo jiné dva zámky. Jeden z nich se jmenuje Hodkov a nachází se mezi Kutnou Horou a Zručí, tam jsem se narodil. A pak je tu druhý ve Zruči nad Sázavou, který patřil bratrovi mého dědečka. Zámky jsou pryč, ale mnohé zemědělské ruiny, které k nim původně patřily, zůstaly.

O tom druhém zámku, přesněji o postrestituční "kauze" kolem něj, jste natočil dokument. Co vás k tomu vedlo? Byl ten příběh tak dramatický nebo charakteristický?

Byl dramatický i charakteristický. A hlavně - pro mě ten film znamená určité osobní vyrovnání s nelehkým příběhem mé rodiny.

Co jste na tom shledal filmařsky zajímavého?

Zručský zámek se vracel kvůli dědickým nejasnostem pozdě. Když byl konečně vydán, vyvstala otázka, co s ním. Jako filmař jsem si řekl, ať to dopadne jakkoliv, aspoň o tom natočím film. Jako restituent a současně jako filmař jsem využil možnosti být celou dobu při jednáních, jak se s objektem naloží, jaká bude dohoda s městem. Nikdo z nás, kdo se na restituci podílel, nechtěl na zámku bydlet, bylo tedy třeba pro něj najít účelné využití. Z mého hlediska to nakonec dopadlo dobře, film i realita mají svůj happy end. Ale pro mě byl důležitý hlavně průběh věcí a dějinné souvislosti. Ve filmu se prolínají události z let 2002 až 2003 s historií rodiny, která díky stavbám železnic zbohatla a přišla k značnému majetku. Je to zkrátka vyprávění o vzestupu a pádu jedné rodiny. Její začátky byly ohromné, protože od poloviny 19. století vypukl v oblasti železnic stavitelský boom; vzestup dál pokračoval, až po roce 1948 nastal pád a rodina o všechno přišla. Poslední majitel zručského zámku skončil velice špatně - ale nic nebudu předem prozrazovat, diváci to uvidí.

Nedávno uspořádal Národní filmový archiv přehlídku vašich filmů, obdobná akce se konala pak i v Brně. Jak k tomu došlo?

K první přehlídce mě vybídl ředitel Národního filmového archivu pan Opěla, který viděl některé moje filmy a měl speciální zájem o dokumenty, v nichž byly použity historické materiály. Je pravda, že jsem se vždycky snažil pracovat s historickými materiály trochu jinak, než se to obvykle dělá, dával jsem fakta do souvislostí s dneškem. Teď se to už běžně dělá, ale já byl mezi prvními, kdo s tím začal. První díl triptychu Cenzurované sny získal druhou cenu v mezinárodní soutěži archivních filmů ve Vídni, která byla součástí výroční konference archivářů. Ředitel Národního filmového archivu viděl i některé mé exilové snímky a navrhl, že uspořádá mou minipřehlídku v kinu Ponrepo. Měla velmi příznivý ohlas, diváci byli dost překvapeni, protože většinou mé filmy neznali.

Stejně si myslím, že byste se v zahraničí asi uživil snadněji, nebo ne?

Považuji svou zdejší filmařskou činnost za příspěvek České republice na její cestě k občanské společnosti. Kdybych to bral jako prostředek obživy, byl bych na tom samozřejmě mnohem líp ve Švýcarsku nebo v Německu. Coby dokumentarista jsem měl dost nabídek a kromě shánění peněz na hrané filmy jsem měl celkem bezstarostný život, který mi vzhledem k povolání připadal jako bych jej žil několikrát najednou. Také tak zběsile ubíhal. Po majetku jsem netoužil. Ani jsem se nenaučil jezdit autem, abych se o ně nemusel starat. Raději jsem se nezávisle vyjadřoval k určitým problémům. A to dělám i tady. Když se podíváte na složení mých snímků pro cykly Gen nebo Oko, je z nich patrné, že je v nich obsažen většinou námět k diskusi, k polemice. Na druhé straně se ale taky snažím lidi pobavit - což je jasné z filmů Český fenomén - Homo chalupář a Homo chatař.

Jaké máte filmařské plány do budoucna?

Chtěl bych natočit další hraný film. Ale dokud nemám aspoň částečnou jistotu, že se to povede, nechci to zakřiknout.

A v dokumentu?

Pro Českou televizi budu natáčet ve dramaturgické a autorské spolupráci s Karlem Hynie dokument Čtyřčata, díky kterým se obec Zbraslavice stala kdysi jedním z výstavních exponátů budování socialismu v naší vlasti. Střídaly se tu delegace státní i stranické, vzorné kolektivy se předháněly v uzavírání patronátů i závazků na počest... Chci pokračovat také v řadě Český fenomén, připravuji několik témat, například Homo houbař a Homo tanečník. V obou případech jde opravdu o český fenomén. Je zajímavé, že v Evropě se "taneční", tj. taneční kurzy ve zdejším slova smyslu - jako společenská událost, kvůli níž se mladí lidé obléknou do obleků a bílých rukavic, dívky do svátečních šatiček a pod pečlivým dozorem matek krouží tanečními kroky v nádherných sálech - vůbec neprovozují. To se jinde v téhle podobě nedělá. Stejně tam není znám specificky český vztah k lesu a sbírání hub. Rád bych taky zpracoval téma "upravenců".

Co to slovo znamená?

Ten termín se používal spíš mezi krajany v zahraničí, tady je málo znám. Jde o skupinu lidí, pohybujících se mezi emigrací a domovem, o ty, kteří si ještě před revolucí "upravili" vztahy k tehdejšímu komunistickému Československu. Většinou je k tomu vedly závažné rodinné důvody, třeba nemocní rodiče doma, o něž bylo třeba se postarat. Režim tyto lidi nestydatě vydíral, nechtěl jim dávat víza, pokud si vztah "neupraví". Znamenalo to pro ně velkou psychickou zátěž a také je to stálo velké peníze, museli takzvaně platit za vzdělání, které doma získali. Museli snášet ponižování, absolvovat nepříjemný kontakt s ambasádami, žádat Husáka o milost a peníze ve většině případů přinést v hotovosti.

Některá vaše témata hodně čerpají z osobních zkušeností, ať v exilu nebo doma. Ještě máte nějaké v rukávu?

Jedno téma chci určitě zpracovat - svůj boj s větrnými mlýny. Ale možná, že než k tomu dojde, ten boj už nebude tak marný, třeba se mi podaří vyhrát.

Na jakém bojišti válčíte?

Momentálně s ministerstvem kultury, potažmo s grantovou komisí ministerstva. Zažaloval jsem ministerstvo o navrácení poplatku, který jsem musel složit při žádosti o grant. Nejde mi o peníze, ale o princip. To bylo tak: Když se připravoval dokument Můj zakletý zámek, Česká televize neměla peníze, proto jsem si podal žádost o grant. Neúspěšně. Ale zároveň jsem zjistil, že při jednání, v němž jsem definitivně vypadl, získali granty projekty, na kterých jsou zúčastněni předseda i místopředseda grantové komise. Jeden jako scenárista, druhý jako režisér. Tyto projekty dostaly značné sumy.

Takže členové komise si sami rozhodli o grantu pro sebe?

V podstatě ano. Velice jsem to odsoudil. Nechci tím říct, že bych od jiné, zcela objektivní komise měl peníze jisté. To nemohu vědět, vždyť každá komise posuzuje věci jinak a vím, že na ty peníze nemá nikdo nárok. Připadá mi ale nehorázné, že jsem byl nucen zaplatit předem pět tisíc korun na posouzení svého projektu - nakonec mi to posouzení bylo vyúčtováno na 4620 korun -, a přitom v rozporu se zákonem někteří členové komise mohou profitovat z uděleného grantu. Zákon něco takového jednoznačně nepřipouští; platí, že nikdo z členů komise nesmí mít obchodní zájem na projektu, který je posuzován, dokonce ani nesmí vzbudit podezření, že by takový zájem mohl mít. A jsem-li scenárista nebo režisér - to je přece podstatná účast na projektu, ne? Když jsme se to dozvěděl, obrátil jsem se na ministerstvo s žádostí o vrácení těch 4620 korun, neboť zmíněná grantová komise podle mě nebyla vůbec oprávněna mou žádost projednávat.

Co vám odpověděli?

Poslali mi několikastránkový dopis s vysvětlením, že ti členové komise, kteří měli zároveň podanou žádost, odešli ve chvíli projednání svého projektu za dveře, že o tom rozhodovali jiní členové komise. To mě dorazilo! Soudím, že nelze být členem komise, která posuzuje projekty, u nichž jsem zároveň zainteresovaným subjektem. Vždyť každý jiný žadatel se tak dostává do soutěže s členy komise, kteří jsou u téže komise de facto také žadateli! Rozhodl jsem se, že tu při povedu dál a žádám soudní cestou ministerstvo kultury o vrácení peněz. Dělám to ze zásadních důvodů a taky v zájmu těch, kteří si myslí totéž a bojí se to říct nahlas. Ostatně nejde jen o ministerské granty, problém je širší: získávání osobních výhod z funkce, střet zájmů. Dost lidí si myslí, že když mají nějakou funkci, tak hlavně proto, aby si pomohli, aby zabezpečili své rodiny a příbuzné.

Vidíte po patnácti letech českou společnost zevnitř, nebo ještě pořád z pohledu zvenčí?

Žiju a pracuju tady, takže to tu vidím už víc zevnitř. Moji integraci velice urychlila i správa rodinných záležitostí, byl jsem nucen se rychle naučit pohybovat mezi lidmi různých vrstev, poznat jejich problémy a myšlení. Ale přesto občas odjíždím, abych si aspoň trochu zachoval i pohled zvenčí. Je totiž užitečný. Dělal jsem to, i když jsem pracoval a bydlel v Německu; často jsem se vracel do Švýcarska, abych měl určitý odstup a nenechal se plně vtáhnout do místní scény, která je plná malicherných půtek: kdo má koho rád, kdo na koho jak kouká, kdo se jak kouká na mě. Snažím se mít vždycky odstup.

Není to někdy nevýhoda?

Možná je; tady se hodně lidí zná už ze školy, většina z branže. A já tu stojím bez podobných vazeb z minula, bez zdejších životních propletenců, což může být v určitých situacích i nevýhodné. Když se podíváte na zdejší kulturní scénu, těžko najdete někoho, kdo by nebyl něčí syn, přítel či manžel, nebo potomek některého papaláše z minula. Pro mě je lepší některé vazby raději neregistrovat.

Takže další téma, které chcete otevřít?

Možná ano, pracovně jsem si ho nazval "Prebendy se dědí".

Programově saháte do svědomí české společnosti?

Něco podobného jsem dělal i v cizině, považuji to za určitou povinnost - a nejen svoji. Každý, kdo vyvíjí činnost v některé intelektuální oblasti, by měl mít kritický postoj. Věci se dají měnit jen na základě kritických přístupů, jen tak může vzniknout něco lepšího.

Nelitujete tedy, že jste se vrátil - a zůstal byste, i kdybyste tu neměl majetek?

Nelituji a nelitoval bych, i kdyby majetku nebylo. Mám jedinečnou šanci být při tom, když se zásadně mění společnost. To je veliký dar, zažít něco takového.

Nevadí vám, že pětina lidí tu volí komunisty?

Samozřejmě mě to rozčiluje i zaráží - po tom všem, co se stalo, to považuji za velkou společenskou brzdu. Myslím, že chyba se stala zpočátku devadesátých let, vyrovnání se s minulostí nebylo dostatečně zásadní. Věci se možná měly jasněji formulovat a rozlišovat hned od začátku. Mlžilo se, viny se uhlazovaly, a výsledek? Lidé, kteří jsou nespokojeni například se svou sociální situací, s konkrétními projevy politiky, či s jinými jevy, volí komunisty, tedy stranu, která přivedla zemi do marasmu! Víte, když jsem se zabýval problémy rodinného majetku, právě na stavu svých ruin jsem zároveň viděl, že minulý režim dojel až na samotný konec své existence. Země byla doslova vybydlená; na povrchu to mohlo vypadat, že stavba stojí, ale vespod byla úplně prohnilá. Totalitní režim dojel nejen filozoficky, ale i věcně. To by si lidé měli uvědomit - že nešlo o náhodnou změnu, že komunismus skončil zákonitě.

Zmínil jste rozevřené nůžky mezi postkomunistickými zeměmi a svobodným světem. Potrvá podle vás ještě dlouho, než se začnou zavírat?

Už se zavírají. Vidím to optimisticky. Přes všechny problémy mám pocit - a to je ten pohled zvenčí - že se tato společnost v dobrém smyslu vrací do normálu. Ne do "normalizace", do normálu! Lidé už začínají jinak myslet, jinak reagovat. Čím dál víc mám pocit, že se pohybuji v normálním prostředí.

AGÁTA PILÁTOVÁ

Foto JARKA ŠNAJBERKOVÁ