číslo 6
vychází 31. 1. 2005

Zpět na obsah         

Názory, komentáře

TELEVIZNÍ GLOSÁŘ

Na vlastní uši

V padesátých letech minulého století prý hrávali vysokoškoláci při některých přednáškách slovní dostihy. Rozdělili si osvědčené termíny a vedli si statistiku. V případě vybraných pedagogických kádrů prý dosahovalo hodinové skóre "komunismu", "marxismu-leninismu" či "třídního boje" řádu desítek.

Dnešní exhibice bezobsažných parazitních zvuků, slov a frází valících se z obrazovky sice postrádá onu ideologickou vytříbenost, intenzita prožitku trapasu a pocitu zoufalství je však srovnatelná. Stejně i příležitost k sázkám. Frekvencí výkřiků "super", "úžasný, úžasná, úžasné" a (zvlášť připitomělého) citoslovce "vau!", zůstává například Roman Šmucler při konferování soutěže 1 proti 100 (Nova) svým pravzorům dlužen jen docela málo. Ušetřena není ani veřejnoprávní obrazovka. Kdyby kupříkladu Pavel Anděl platil pokutu za každé familiérní "jasně", které z něj pravidelně vypadne během sobotní Noci s Andělem, byly by finanční problémy České televize o dost menší.

Má smysl dabovat slovenské pořady, jak se stalo v případě Záchranářů?Okamžiků, kdy divák nevěří svým uším, skýtá obrazovka víc. Od premiéry prvního dílu koprodukčního seriálu Záchranáři je akutně stižena záchvatem neslýchané omezenosti už i původní dramatická tvorba ČT. Seriál byl předem příslibem oživení dlouholetých tradic česko-slovenské televizní spolupráce. Se zárukou dříve prokázané univerzální řemeslné zručnosti režiséra Vladimíra Michálka, ale i autorského typu scenáristy, Jiřího Křižana, slibovali Záchranáři napínavé zápletky, chlapácké typy, romantické gesto, tragické pointy, fotogenickou přírodu, a vůbec všechny charakteristické vlastnosti dobře odvedené dramatické komerce. Jako bonus se mohli stát i příjemnou návštěvou u nejbližších sousedů, spojenou se seznámením s částí herecké generace, která dospěla mimo dohled českého diváka. Proměnit šanci se však opět nepodařilo.

Na vině je především "podstatná maličkost" - přelomové rozhodnutí ředitelství programu přemluvit tatranská melodramata do češtiny. Legendární český dabing selhal a Michálkovy obavy, čitelné z přání, "aby se podařilo přemluvení do češtiny" a "doufám, že to neubere na autenticitě a že s ním bude divák spokojený," se do písmene naplnily. Syntetickou pachuť české imitace dává okusit duální zvuk, který nabízí alternativu živého slovenského originálu.

Podstatnější než dílčí ztráta jednoho nadějného titulu, je osudové vykročení na cestě k obligatorním českým titulkům pod slovenskými filmy. V době otvírání evropského kontextu, je veřejnoprávní institucí naprogramovaná ztráta jediného cizího jazyka, kterému generace rozuměli zadarmo, krátkozrakou hloupostí. Nebo snad projevem zakomplexovaného velikášství "staršího bratra"?

JAN SVAČINA