číslo 6
vychází 31. 1. 2005

Televize
a film

TV TIPY

Pondělí 7. 2. 2005 ČT 2 - 21.30 hodin

Dospívat v indiánské rezervace bývá obtížné

Indiáni zůstávali po dlouhou dobu jen westernovou kulisou, ať již běloši proti nim bojovali nebo se s nimi snažili žít v míru. Původní americké obyvatelstvo však zpravidla vystupovalo jako symbol volnosti, jako nositelé hodnot odlišných od americké touhy za každou cenu se uplatnit. A výpovědi o jejich dnešním životě (či někdy spíše živoření) v rezervacích skýtaly pramálo důvodů k optimismu.

Viděli jsme pokusy nalézt u indiánů jakési magické nazírání reality, padla zmínka o jejich účasti v druhé světové válce coby nositelů důležitého kódu, vyskytly se i snahy zachytit všední existenci indiánů, často již zcela zbavených své původní identity, ale dosud setrvávajících vně většinové společnosti. Mezi takové záslužné projekty před časem patřil snímek Kouřové signály, uváděný též u nás. V jeho stopách se nyní vypravil debutující scenárista a režisér Randy Redroad, jenž se ve svém filmu Laňka podrobně zabývá problémy identity a místa ve společnosti domorodých Američanů.

Redroad vypráví o dospívajícím mladíkovi (James Duval), jenž prožívá traumata úměrná svému věku. Vytrvale jej ničí pocit, že se proti němu spikl snad celý svět. A není to jen tím, že se narodil ve smíšené rodině - otcem je běloch, zatímco indiánská matka pochází z kmene Cherokee. Navíc přistupuje vážné zdravotní postižení, které jej vzdaluje světu vrstevníků a znemožňuje mu plnohodnotně obstát ve zkoušce cti.

Laňka patří mezi díla vnějškově nenápadná, režisér ani neskrývá, že musel vystačit s omezenými financemi, ale o to pravdivější výpověď předkládá. Odsunuje veškeré romantické mýty, bez jakéhokoli halasu ukazuje nejen hmotné, ale také duchovní podmínky života v rezervaci. Upozorňuje, jak obtížné může být sebeprosazení u citlivého jedince, jenž teprve hledá své místo pod sluncem. Laňka sotva strhne vypravěčskou dokonalostí, na niž jsme zvyklí u hollywoodských velkopodívaných, ale zato se může pochlubit upřímným zájmem o problémy, často smetávané z dohledu jakéhokoli pozorovatele.

JAN JAROŠ

Úterý 8. 2. 2005 ČT 1 - 20.00 hodin

Muž, který žaloval Boha

Neštěstí, jak známo, nechodí po horách, ale po lidech. Lidé ovšem mají šanci se proti němu pojistit. A když už pak člověka nějaká ta pohroma, které provázejí lidský život, zasáhne, má alespoň jakous takous kompenzaci svých strázní. Pokud to ovšem nebyl boží zásah. V tom případě totiž pojišťovna - alespoň ta australská - neplatí. A jelikož loď rybáře Stevea Myerse šla ke dnu nepochybně kvůli božímu zásahu (neboť za co jiného může být blesk považován, že?), má Steve smůlu. Steve by ovšem nesměl být bývalý právník, aby se s takovým rozhodnutím spokojil. Cítí je ostatně jako neuvěřitelnou nespravedlnost a křivdu a je odhodlán domoci se svého práva za každou cenu. I kdyby měl žalovat samotného Boha...

Středa 9. 2. 2005 NOVA - 20.40 hodin

Patriot

Hlavní postava příběhu, který začíná roku 1776, je vdovec Benjamin Martin. Navzdory názvu filmu není žádný velký vlastenec, ale především otec, milující svých sedm dětí, který chce, v klidu žít, farmařit a starat se o ně. Nechce bojovat z pocitu vlasteneckého nadšení, a když dojde k bitvě přímo před jeho farmou, ošetřuje raněné obou stran. Teprve v okamžiku, kdy arogantní anglický plukovník Tavington zavraždí jeho syna a druhého pošle na popraviště, mění se farmář ve válečníka.

Režie Roland Emmerich. Hrají Mel Gibson, Heath Ledger, Joely Richardson, Jason Isaacs, Chris Cooper, Tchéky Karyo, Rene Auberjonois, Lisa Brenner, Adam Baldwin a další. 

Čtvrtek 10. 2. 2005 ČT 2 - 22.20 hodin

Baraka nabízí strhující obrazy přírody

Od dokumentárních filmů se většinou očekává jasná informace o předem daném a hlavně ohraničeném problému. Jenže také mohou nabrat podobu zcela odlišnou. Mohou spět dál, k metaforické rovině, k filozofujícímu zevšeobecňování. Protagonistou vyprávění může být celá příroda, lidské zásahy v ní, lidstvo samo. Aby ztvárnili svůj úmysl, filmaři doslova procestují celý svět, od andských vrcholků po terasovitá políčka v Japonsku, od světel velkoměsta po ztemnělý klid pouštní oázy, od mechanizované práce k těžké fyzické dřině. Spoléhají na výmluvnost záběrů, takže mnohdy vypouštějí komentář, nechávají znít pouze hudbu, někdy původní, přimykající se k daným záběrům, jindy dodatečně složenou.

Takto pojatými filmy se proslavil Godfrey Reggio, jehož úžasné výpovědi (např. Koyaanisqatsi, Powaqqatsi, Anima mundi) jsme vesměs viděli. Nyní následuje snímek Reggiova střihače Rona Fricka nazvaný Baraka. Rovněž vychází z obdobného asociativního principu, byť naléhavosti i sdělnosti Reggiových děl přece jen nedosahuje. Reggio hledal různé významové roviny spjaté s existencí světa i lidské civilizace, zatímco Fricke ztrácí tuto zakotvenost, upřednostňuje jakési leporelo podmanivých exotických obrázků, z jejichž půvabu až oči přecházejí.

Prvořadou je krása přírodních scenerií, které režisér posbíral doslova po celém světě, v zasněžených velehorách i bizarních pouštních útvarech. Básnivě se oddává časosběrným záznamům zdánlivého pohybu noční oblohy, rychle plujících mraků a pohybujících se stínů, zpravidla snímaným s některou z věhlasných památek či přírodních pozoruhodností v popředí. K tomuto základu se průběžně vrací a vytváří z nich jakousi páteř celého vyprávění. Jen volně se k ní váží další námětové okruhy, související zejména s projevy civilizace.

Tvůrce konfrontuje zaniklé kultury, po nichž zůstaly zachovány majestátní ruiny, s průhledy do chvatu moderních měst, odosobněné pásové výroby. I když přinášené postřehy nejsou nijak původní (akcentoval je už Reggio), stále dokáží oslovit. Přesuny davů na křižovatkách a nádražích se prolínají do hemžení kuřat chovaných v nedozírných klecích. Záběry hromadně transportovaných ještě žlutých kuřátek, bezmocně klouzajících v olbřímích výlevkách, docela přesně symbolizují hrůznost "kolektivního" přebývání, ať již se jedná o masy lidí či zvířat.

Film si všímá dalších aktivit, zvláště náboženských a obřadných. Ukazuje, jak se modlí židé, muslimové, jak se Indové hromadně omývají v řece, jak na jejím břehu spalují své mrtvé. Film zachycuje i počínání divošské africké či asijské populace. Nelze však pominout, že vše toto, všechny ty divoké tance, poskakování, kývání do rytmu, potírání těla barvami či tetováním, se ponejvíce stávají předmětem estetického obdivu než čehokoli jiného. Režisér si oblíbil prolínání některých navzájem si podobných jevů - třeba zrychleně nasnímaná oblaka mu připomínají vodopády zahalené mlhou a věčným oparem. Fricke s oblibou nazírá na snímaný objekt z výše, tak aby jej měl pod sebou - dosahuje tím nezvykle působících kompozicí, když zaznamenává tah ptáků nebo oblaka přelévající se přes horské masivy. Jak již bylo řečeno, Baraka nedosahuje přemýšlivých hloubek jako Reggiova díla, ale musím zdůraznit, že i jako poutavá koláž přináší mimořádný zážitek. Ostatně starobylé slovo "baraka" pochází z islámu a označuje (mimo jiné) též esenci stále se proměňujícího života. A právě to Fricke vynalézavě zaznamenává.

JAN JAROŠ

Pátek 11. 2. 2005 ČT 2 - 21.45 hodin

Pražská Trója pohledem Věry Chytilové

Trója je místo samo pro sebe. Je to Praha a přitom už vlastně není; zelené plochy, lesy a skály, zoologická a botanická zahrada a ovšem i Vltava - to je kombinace, která z tohoto místa činí jednu z nejkrásnějších lokalit našeho hlavního města. Aby tomu tak bylo i nadále a aby znovu ožila i krása léty zničená, o to se stará zdejší Nadace Quido Schwanka - Trója, město v zeleni. Financuje studie pozitivního rozvoje území Troji, podporuje konkrétní projekty, pomáhá zdejším školám a věnuje se i vydavatelské činnosti. A taky iniciovala vznik dokumentárního filmu Trója v proměnách času. K jeho realizaci poměrně dlouho přemlouvala režisérku Věru Chytilovou, která tu bydlí.

"Cítila jsem obrovskou odpovědnost vůči svým sousedům. Ráda bych tu totiž ještě bydlela a nechtěla bych, aby měli důvod mi vyčítat, že jsem něco ve filmu udělala špatně," vysvětluje Chytilová své váhání. "Dnes, když tudy jezdím, vidím, co všechno ve filmu chybí," dodává. Nakonec ale nabídku přijala a se svým synem za kamerou natočila film, který stojí za to a do kterého se promítl režisérčin blízký vztah k této lokalitě. "Bydlíme tu už třicet let, tři roky jsme stavěli barák a syn v Troji začal chodit do první třídy," vypráví.

Snímek Trója v proměnách času zaznamenává historii i současnost a do jeho tvorby zasáhl osud: v průběhu natáčení v létě 2002 přišly povodně, které právě Tróju citelně poničily. Ve filmu se tak střídá humor (mimo jiné i díky svéráznému panu Knotkovi, který dokumentem provází) s napětím a lidským neštěstím, to vše doprovázeno skvělou prací s hudbou. Vznikl tak strhující film; jeho režisérka Troju dobře zná a je to znát. A co by Věra Chytilová "své" Tróji přála do budoucna? "Především větší společenský ruch. Nedá se říct, že by tu žádný nebyl, ale lidi ho tu nenacházejí," odpovídá.

(top) 

Sobota 12. 2. 2005 ČT 1 - 15.55 hodin

Překonat samotu vyžaduje velké úsilí

V druhé polovině 50. let vzniklo v americké kinematografii několik filmů, které poučeny televizní poetikou komorních příběhů rozehrávaly osudy dvojice lidí, zpravidla muže a ženy, hledajících si k sobě cestu. Vyznačovaly se strhující autenticitou zobrazovaných typů, jejich sociálního zařazení, jejich mluvy i citů. Vesměs se jednalo o hrdiny tak říkajíc z ulice, kteří stěží mohli pomyslet na nějaké velké majetky, ale stejně jako kdokoli jiný toužili aspoň po drobném střípku štěstí.

Režisér Delbert Mann a scenárista Paddy Chayefsky na sebe upozornili dramatem Marty (známe je i z televizního uvedení), poté následovaly další snímky obdobného ražení, mezi nimi Uprostřed noci. Vypráví o stárnoucím vdovci, jehož zdánlivý flirt s vnadnou mladou dívkou záhy přeroste v pevnější citové pouto. Jenže oba partneři, odlišní věkem, mentalitou i zkušenostmi, si na sebe musí zvykat, musí překonat zaběhané jistoty, odvrhnout zbytečně navršené bariéry a konvence. Musí se naučit respektovat jeden druhého - a v případě potřeby i odpouštět.

Mann se spolehl na vynikající herecké ztvárnění zejména hlavní mužské role. Fredric March (ztělesňoval mnohdy nepříliš sympatické umanutce, například ve filmech Kdo seje vítr nebo Hombre), snímaný převážně ve velkých detailech, do nejmenšího záchvěvu zprostředkovává mysl rezignovaného muže, okouzleného novou šancí. Jeho partnerkou je Kim Novaková, která přece jen zápolí s mondénností, vlastní většině tehdejších hvězd i hvězdiček.

(jš) 

Neděle 13. 2. 2005 ČT 1 - 22.25 hodin

Taggart - Fotbalová horečka

Hráči, trenéři, funkcionáři i akcionáři každého fotbalového klubu musí držet při sobě, musí takříkajíc všichni kopat za svůj tým. Ve Strathclydském klubu, zdá se, na tohle základní pravidlo pozapomněli. A snad proto tu jde všechno od desíti k pěti. Na hřišti i v zákulisí. A pak je po dalším prohraném zápase nalezena v šatně mrtvola rozhodčího s červenou kartou v ruce. A i když se brzy zjistí, že trenér Rowley zemřel na infarkt a že ta karta byl zřejmě drsný žertík, jako by tahle smrt prolomila dosud alespoň zdánlivě odolávající bariéry. Události se začnou řítit jako lavina a policie se marně snaží to klubko vzájemných sympatií i antipatií, intrik a podrazů rozmotat...