číslo 6
vychází 31. 1. 2005

Televize
a film

FILM

S lidskými city není radno si zahrávat

Divadelní hru Patricka Marbera Na dotek známe i českých jevišť (a též z televizního záznamu jednoho divadelního představení): patří mezi tzv. cool dramatiku, tedy mezi výpovědi šokující svou otevřeností, ale také předváděním slabošského, přelétavého lidského nitra. Hollywoodské zpracování však všechny křiklavosti pečlivě uhladilo, aby výsledek jen příjemně lechtal divákovu představivost. Marber, jenž napsal i scénář, rozvíjí svůj příběh kolem čtyř, citově se navzájem zraňujících ústředních postav. Drobné podvůdky a podrazy páchají stále rozsáhlejší škody, důvěra je opakovaně zrazována. Marberova předloha obsahuje varovný podtext, dotýkající se hrátek s city, manipulace s lidskou důvěřivostí i vstřícností, využívání slabosti toho druhého.

Od Julie Robertsové, které si zahrála ústřední ženskou hrdinku, fotografku Annu, lze stěží očekávat pečlivější charakteristiku její hrdinky. Udržuje ji v poloze distingovaně zvážnělé, ale naprosto mělké, zkoprnělá statickým recitováním nekonečného povídání, které má typologicky nejblíže k rozvernému konverzování - nemusím snad dodávat, že v naprostém rozporu s pojetím předlohy, která za tímto vnějším rysem naopak prozkoumává bolest zmatených sebezpytných úvah i hledání perspektivnějších vztahů.

Zbývající hrdiny představují Jude Law (Dan), Natalie Portmanová (Alice) a Clive Owen (Larry). I oni učinili za dost předepsané výřečnosti. Dan, někdejší Annin milenec, patří mezi frustrované spisovatele: jeho nový román nedosáhl zvláštního úspěchu, ani když v něm popisoval intimní soužití s mladičkou Alicí, Američankou, která hledala novou existenci v Londýně. Lékař Larry, jehož Dan dosti zlomyslně vtáhl tak říkajíc do hry, chtěje se pobavit na Annin účet, pořádně zamotá nezvyklý milostný čtyřúhelník. I když scéna počítačového chatování mezi oběma muži (Dan se totiž vydává za sexuálně vzrušivou ženu s úmyslem nasměrovat jej právě k Anně) patří k divácky nejpřitažlivějším, kromě vnější dráždivostí (tolik oplzlostí, ba slovní pornografie nahromaděné na malém prostoru se vídá málokdy) o ničem dalším nevypovídá. Ostatně stejně jako zbytek vyprávění, které se vyžívá jen ve více či méně obratném konstruování do sebe uzavřených milostných konfliktů.

Režisér Mike Nichols se přidržuje divadelního půdorysu, i když si samozřejmě vypomáhá venkovními sceneriemi Londýna. Převážná část příběhu se odehrává v uzavřených prostorách - v bytech, ateliéru, v nemocnici či v erotickém podniku -které jsou ale kameramanem Stephenem Goldblattem úhledně nasnímány jako nepříliš důležitá kulisa. Tomu odpovídá i staromilské pojetí příběhu, dramatická nehybnost, Nichols volí téměř televizní, rozlitě tekoucí vypravěčství, které pokládá důraz na detaily a poklidné dialogické výměny, ponejvíce řešené vazbami protipohledů.

JAN JAROŠ