číslo 7
vychází 7. 2. 2005

Televize
a film

FILM

Jak zesměšnit tupost nadnárodního finančnictví

Yesmeni - tak si říká několik kamarádů, které baví demaskovat hloupost oficiálních prohlášení i oficiálních internetových stránek. Nejdříve nepatrně pozměnili Bushovu sebeprezentaci, poté se zaměřili na proslulou World Trade Organization neboli WTO, která má světu (zvláště pak rozvojovému) pomáhat, ale nejspíš jediné, čemu pomáhá, je hromadění vlastních zisků. Ostře odmítavý antiglobalizační postoj, který odsuzuje nadnárodní korporace, samozřejmě nepřekvapí, ale pro autory se jedná o pouhý odrazový můstek. Vypovídají totiž o průniku do systému, který je bez nejmenšího podezření vstřebá, stačí, aby přijali vhodné mimikry. Yesmeni - tak se nazývá i nový americký dokument, který natočili Chris Smith, Dan Ollman a Sarah Princeová.

Pozor: nejsou to hackeři, oni vytvářejí stránky rovnou nové, na první pohled k nerozeznání podobné od těch původních. Jen s poněkud pozměněným obsahem. Protože hledaným informacím bývá věnována malá pozornost, snadno dojde k záměně - a yesmenům začnou chodit pozvánky na různé mezinárodní akce, kde bezostyšně vystupují jako pracovníci WTO. Dokonce se uplatní i v televizní rozpravě.

Jistě překvapí, jak je snadné se vydávat za někoho jiného, což ovšem známe už z dávného Hejtmana z Kopníku. Vlastně vůbec nezáleží na tom, co říkáte, důležité je, abyste se řádně oblékli, dbali na vzhled a vystupování, osvojili si žádoucí "vědeckou" frazeologii a pro ilustraci svých vývodů používali videoprezentaci. Pak stačí, abyste v nic neříkajících termínech zavalili zdvořile poslouchající publikum seriozně vyhlížejícími nesmysly. Účastníci mezinárodních ekonomických konferencí, ať se scházejí ve finském Tampere nebo třeba v Austrálii, jsou totiž hluší a slepí, přestali být schopni rozlišovat významy. Ale stejně se chovají i média - televize a tisk. Ani ta nepojala žádné podezření.

Hrdinové pozvolna zdrsňují své vývody: začínají obskurním návrhem na zrušení dlouhé polední pauzy v jihoevropských zemích (kvůli sjednocení pracovní doby), poté přecházejí k otrocké práci v minulosti a současnosti (přičemž dovozují, že nyní je výhodnější, neboť odpadají náklady na přepravu - naopak se přepravuje práce). Upoutají návrhem elastického manažérského trikotu s obřím penisem, ale především projektem recyklované hamburgerové potravy, která by mohla spasit hladomory sužované oblasti. "Jak známo," říkají, "lidské tělo využívá málo živin z přijímané potravy, takže výkaly lze znovu zpracovat do chutného pokrmu" - a předvádějí to na působivé videoprezentaci.

Účastníkům přednášky, kteří si pochutnávají na rozdávaných hamburgerech, začínají tuhnout rysy v obličeji. Uvědomili se, že se právě stali obětí zcela zjevné mystifikace? Dle rozhořčených reakcí se zdá, že nikoli. Jenže vážně prezentovaná absurdita má své hluboké kořeny - už před několika staletími navrhoval Jonathan Swift řešit sociální nouzi pečínkou ze speciálně vykrmených dětí z nuzných vrstev.

Hodnocený dokument, který se v závěru zbytečně rozmělňuje, je minimalistický: stačila obyčejná videokamera, která aktéry příběhu bedlivě sledovala. Spoléhá na sílu sdělení, jejich výpovědi a rozmluvy (místy je podezírám, že byly uměle inscenovány) provázejí komentáře, dokonce dvakrát do vyprávění vstoupí i samotný Michael Moore, aby snad nikdo nezůstal na pochybách ohledně vyslovovaného smýšlení. Jenže zlodušství WTO, potažmo nadnárodních korporací, které mělo být ústředním tématem, stejně zůstává na úrovni emotivních verbálních proklamací, jimž můžeme (nebo nemusíme) věřit. Jak kdo uzná za vhodné.

JAN JAROŠ