číslo 8
vychází 14. 2. 2005

Názory, komentáře

HORIZONTY BLÍZKÉ I VZDÁLENÉ

Don Quijote, Švejk a my všichni

Nedávno jsem si četl výsledky jakési ankety, z nichž vyplývalo, že Cervantesův Don Quijote de la Mancha je považován za největší román všech dob. A to nejen v Cervantesově rodném Španělsku ale obecně. V té anketě zvítězil Don Quijote nad Robinsonem Crusoe Daniela Defoea, nad Gulliverovými cestami Jonathana Swifta, nad Tomem Jonesem Henriho Fieldinga. Až na toho Quijota výběr ostrovní, asi díky tomu, že ta anketa byla britská. Podle mne by se k Donu Quijotovi mohla řadit spíš díla některých autorů z kontinentální Evropy. Třeba Dobrý člověk ještě žije Romaina Rollanda nebo Tolstého Válka a mír. Nebo i další Angličané, třeba Dickens a jeho Klub Pickwickův či Kiplingova Kniha džunglí. Vybírám ale jen namátkou a jen z titulů ve své knihovně a Čapkův Krakatit ponechávám stranou jen proto, že jako autor z malé země s málo rozšířeným jazykem by měl Čapek v mezinárodní konkurenci nepřekonatelný handicap. Nevím, zda by výběr světových románových titulů dopadl podobně jako u mně, kdyby se po své knihovně rozhlížel Američan. Ale už kvůli mladší historii svého kontinentu by možná i on vyjmenoval pár titulů z pokladnice evropské literatury. Vůbec už nevím, jak by dopadl výběr ze světové literatury u Číňanů, Japonců či u jiných asijských čtenářů. Ale omezím-li se na západní svět, vyšla by v podobných anketách evropská literatura asi jednoznačně jako "nejsvětovější" či aspoň nejznámější.

V současném světě je málo věcí, které by mohly posilovat sebevědomí nás Evropanů. Měli bychom tedy s vděčností přijmout fakt, že Cervantesův Don Quijote je na předním místě ve světovém kulturním dědictví.

Možná si někteří z vás právě teď řekli, že my Češi bychom spíš měli pěstovat vlastní, národní kulturní dědictví. To jistě ano, ale v dnešní době, v době globalizace všech možných aspektů života i životních hodnot, už je také na čase silněji vnímat souvislosti, do nichž je naše národní kulturní dědictví zasazeno nebo z nichž případně vyrostlo. Podle mne bychom letošní čtyřsté výročí prvního vydání Cervantesova Dona Quijota měli považovat za významné i pro nás. A pokud bychom k Donu Quijotovi potřebovali - pro klid své vlastenecké duše - ještě nějakou českou literární protiváhu, mající rovněž místo v evropském literárním dědictví, pak by se asi k postavě Dona Quijota dala jako jeho absolutní protiváha přiřadit postava Haškova Švejka. Dokonce bychom ty dva literární hrdiny mohli vydávat za jakési dva protilehlé povahové typy v evropské kultuře. Mně osobně by ovšem trochu rmoutilo, že náš národní charakter má mít v očích Evropy a světa podobu Švejkovy mentality, skrývané - a pro cizí nezasvěcence bohužel nadobro skryté - za zástěrkou prostomyslnosti. Na první pohled bych Španělům záviděl, že se mohou ztotožňovat s pravým opakem švejkovství. Neboť na první pohled bych ten pravý opak Švejkovy mentality viděl v bláhové šlechetnosti kastilského zemana, z nějž pomatenost četbou udělala potulného rytíře ochotného bít se na každém kroku, vždy marně a zbytečně, ale vždy za ušlechtilou věc.

Zbytečného komplexu ze srovnání dvou tak kontrastujících národních symbolů mě zbavila výměna názorů s mou chotí. Zahanbeně přiznávám, že mi musela připomenout, že Švejkovo počínání mohu vidět při dobré vůli jako vzpouru sui generis. Nepatetickou, na oko nestatečnou, ale přesto důslednou vzpouru proti zatažení do něčeho, s čím příslušník našeho národa nechtěl a neměl mít nic společného: s první světovou válkou. Je pravda, že protikladem ke švejkovství byla i v našich dějinách opravdová, činorodá statečnost legionářů i účastníků pozdějších kapitol českého odboje. Ale uměla si u nás někdy ta nestatečná většina vážit projevů statečnosti, dokud jim gloriolu nezjednalo nějaké spojenecké vítězství? Většinou ne. A už vůbec ne, když - jako v šedesátém osmém - vedly k prohře. Kdybychom dokázali přijmout donquijotské dědictví za vlastní, možná bychom se zbavili komplexu malosti, možná bychom dokázali být hrdí i na prohry svých statečných, všech těch, kteří v našich dějinách považovali za svou povinnost riskovat - třeba i život - pro ušlechtilou věc i tehdy, kdy se její prosazení zdálo nemožné. Kdybychom i v každodenním životě dokázali vidět v donquijotských postojích svých statečnějších spoluobčanů nikoli jen bláhovost ale také ušlechtilost, mohli bychom se jednou jako národ zbavit komplexu malosti. Mohlo by nám to pomoci vyzbrojit se sebedůvěrou tolik potřebnou k soužití s ostatními v celoevropském svazku.

Ale i v rovině méně náročné nám letošní výročí prvního vydání Dona Quijota může být svým způsobem užitečné: může nás přivést k myšlence, že v globálním světě můžeme opřít své národní sebevědomí nejen o vlastní kulturní dědictví, ale také o dědictví evropské. Pro podmínky nového století potřebujeme kompas a kotvu. V evropské historii můžeme hledat a najít obojí. Tím spíš, že to, co je dnes českým kulturním dědictvím, bylo v minulých staletích jedním ze solidních stavebních kamenů evropské kultury. A ta je zase podstatou toho, čemu říkáme západní civilizace.

ZDENĚK VELÍŠEK, ČT